Tour de France čelila v poslední době řadě ošemetných potíží. Od dopingových spekulací (kauza Froome 2015) přes kolaps organizace na Mont Ventoux (kauza 2016) až po letošní pochybení komisařů UCI (kauza Sagan) to byly problémy, které lze dalšími opatřeními vyřešit. Stín, z něhož ale musí vystupovat průběžně, a který není vůbec snadné překročit, na ni vrhá diskuse o (ne)atraktivitě letošního ročníku. Jde o otázku, kterou není snadné jednoznačně rozseknout. Její zodpovězení závisí na vkusu každého zvlášť.
S odtažitými hlasy, že 104. edice Tour de France je fádní, protože nabízí moc rovinatých etap a málo horských bitev, bojuje Tour sama dnes a denně. Snaží se o sto šest. Tím, jaká vytváří dramata na silnici, jak těsné nabízí pořadí na předních příčkách nebo jaké napětí slibuje do závěrečných etap, se snaží přesvědčit, že není o nic slabší než ty předcházející.
Je to nevděčná úloha. Server La Flamme Rouge spočítal, že vteřinové rozdíly, panující mezi prvními třemi jezdci, se podařilo vytvořit jen díky časovce, časovým bonusům za umístění v cíli a několika horským dojezdům. Těch požaduje víc. Proti tomu se těžko argumentuje.
Závodu nepomohla zvrátit nepřízeň kritiků ani středeční etapa přes legendární Galibier, a se vší pravděpodobností se tak nestane ani ve čtvrtek po dojezdu na neméně slavný Izoard. Drsná 17. etapa se z pohledu favoritů nesla ve znamení tzv. negativního závodění, tedy nastavení takového tempa a takové obrany, aby z ní bylo téměř nemožné útočit. Chris Froome si mohl na tiskové konferenci zamnout ruce, v jaké pohodě se mu s pomocí týmu Sky podařilo veškeré náznaky nebezpečí pohlídat.
O „dlouhý“ únik se pokusil Alberto Contador, ale pohořel. Resumé, vyřčené od stolu? Nuda. Kdyby nebyly wattmetry, tohle by se nedělo. Jezdilo by se srdcem, na krev. Do padnutí.
Je ale dost nespravedlivé napadat právě kvůli tomuhle Tour de France z nízké atraktivity. Současná cyklistika, jejíž špičková úroveň je diktována skvěle fungujícími týmy s pečlivě propočítanými detaily, nepřeje kolosálním výkonům jako z dob Eddyho Merckxe nebo později Marca Pantaniho. Spektakulární kousky, kdy ti největší šampioni unikali sami v desítkách kilometrů přes nejtvrdší vrcholy, aby v cíli slavně zvedli ruce, jsou pryč. Závodí se jinak, nástupy jsou kratší, podnikají se až na posledních kilometrech i těch nejvyšších kopců.
Těžko lze vyčítat letošní Tour de France, že se zřekla vidiny oslňující podívané na budoucí legendy, jak drásají asfalt na Alpe d'Huez ve snaze zničit soupeře do jednoho. Stejně by se asi nedočkala. Těžko jí vyčítat, že nezařadila víc velkých vrcholů nebo horských dojezdů. Sáhla místo toho po atraktivitě a vyrovnanosti, po které v době, kdy víc vrcholů měla, toužila marně.
Jen jednou za minulých pět ročníků měl vítěz Tour v Paříži menší náskok na druhého v pořadí než tříminutový. Vloni Froome vyhrál o čtyři minuty, v roce 2014 o sedm minut. Zasloužil si to, to v první řadě. Byl nejlepší, měl nejlepší tým.
A taky měli sázkaři nejmenší výdělky.
Výsledek Tour de France se totiž dal velice snadno předvídat. Letos tomu tak není. Pořád je Froome největším favoritem, a osobně si myslím, že vyhraje, ale jisté nic nemá. Stačí jedno zaváhání a klidně může skončit mimo první pětku.
O tohle šlo organizátorům především. O napětí. O vrtkavost. O srovnání startovního pole, byť to bude za cenu handicapů pro jednotlivé jezdce. Froome by dnes vedl o víc než o 27 vteřin, kdyby se na vysoké kopce jezdilo častěji. Bylo by skvělé pokoukání? Na sto procent ano. Bylo by to spravedlivé? Bez debaty.
Bylo by to v zájmu závodu? Asi moc ne.
Proto je v etapách víc sjezdů, kde se mohou srovnat rozdíly, nabrané ve stoupáních. Proto je v něm strašidelně málo časovkářských kilometrů. Proto se ještě v pátek pojede na rovině, kde vítr může favority rozfoukat jako sirky na stole. Vše ve jménu vyrovnanosti.
Proto Tour de France letos připomíná play off a ne dlouhodobou soutěž.
Tour de France není jediná, kdo si k vyrovnanosti a atraktivitě uměle pomáhá. Zámořský sport má drafty a platové stropy, motorismus zná váhové handicapy. Všude, kde to jde, se omezují ti, kteří byli příliš napřed, aby ostatní měli šanci jim konkurovat. A aby to diváky nepřestalo bavit se dívat.
Konstrukci letošní Tour de France docení až její konec, až se bude všech 21 etap hodnotit komplexně. Pak vyjde jasně najevo to, co je v obrysech zřejmé už nyní: je to napínavá a chytře vystavěná Tour. Dny následují po sobě tak, aby nikdo nemohl být v klidu, aby se hromadila únava, aby následovaly stále jiné obtížné prověrky. Žádných dvacet kilometrů na silnici nedá jistotu, že po jejich uběhnutí bude v závodě všechno tak, jak bylo před jejich začátkem.
Důkazem je zvrat v boji o zelený dres, který by nebyl možný, kdyby byly profily etap očekávatelné a postavené tak, jak jsou jezdci a týmy zvyklí.
Bez ohledu na to, že Tour si musí (pro)aktivně hýčkat i jiné hvězdy než pozdější celkové vítěze a vrchaře. Potřebuje hromadné dojezdy, aby na ni jezdili ti nejlepší spurteři, potřebuje lehce zvlněné profily, aby se uspokojili klasikáři. Kdyby tohle nebylo, hvězdy jako Marcel Kittel by sem možná nejezdily. Pak by byl závod teprve chudší.
I rovinatá etapa, v níž peloton zoufale dohání uprchlíka, který vzdoruje ještě 300 metrů před cílem, nabízí špičkový adrenalin. Cyklistika není jen šlapání do kopce.
Především to je ale napínavost, co bude jednou charakterizovat letošní ročník.
A ta bohatě stačí k tomu, aby byla tahle Tour de France hodnocena jako atraktivní. Možná se na ní neurodí něco, co si budou fanoušci za deset let pouštět s otevřenými ústy na internetu jako Froomovy nadlidské kousky na Mont Ventoux z roku 2013. Ale pořád toho bude dost, na co bude stát za to vzpomínat.
