Běžec Lukáš Bauer má za sebou poslední individuální závod na mistrovství světa a je symbolické, že je to zrovna dnes, na začátek katolického velkého půstu. S devětatřicetiletým šampionem ztrácí reprezentace nejlepšího závodníka historie a čekání na dalšího borce podobné úrovně bude bohužel daleko delší než do Velikonoc.
Během kariéry stvořil Lukáš Bauer téměř hollywoodský příběh. Později s úsměvem vyprávěl, jak ve svých prvních mládežnických závodech hledal své jméno na spodku výsledkových listin. Pro jeho povahu to ale byl ten nejlepší začátek.
Přes všechna ta léta před sebou Bauer vždycky viděl motivaci, pokaždé našel motor, který ho hnal dál. Ze dna to jde výš snadno, ale úplně nahoru? Bauer se tam dostal. V neuvěřitelné konkurenci mužského běžeckého lyžování. Začínal v éře Thomase Alsgaarda a ve svých nejlepších letech bojoval proti Petteru Northugovi či Dariu Colognovi. Ve své životní sezoně 2007/2008 byl nezpochybnitelným králem svého sportu. Vyhrál Tour de Ski, vyhrál Světový pohár.
A to přesto, že nová doba běžeckého lyžování mu jeho hlavní trumfy rozfoukala do horského povětří. Bauer byl borec ze staré školy. Tvrdý bojovník, který se uměl vydrtit k nejlepším výkonům v krutých intervalových startech. V nich běží každý sám za sebe, jen proti zběsile ubíhajícímu času a narůstající bolesti v celém těle. To bylo Bauerovo království. Žádné taktické hrátky, žádné vyvážení za soupeři a šetření sil.
Byl také uznáván jako šlechtic klasického běžkařského stylu. Lyžoval krásně a elegantně. Byl požitek se na něj dívat. Tahle starosvětská běžkařská krása ale v poměrech nového tisíciletí začala stále méně platit.
Svět běžeckého lyžování ve snaze zůstat v novém tisíciletí atraktivní přecházel k formátům, které Bauerovi neseděly. Zrodily se sprinty, rostl počet hromadných závodů s potřebou mohutných finišů. V nich se cenila hrubá síla Pettera Northuga. Jejich nejslavnější souboje byly střetem dvou filozofií. A většinou to byl Northug, který svými brutálními soupažemi ničil křehkou Bauerovu krásu.
Bauer často působil jako důmyslný rytíř don Quijote, když se, navzdory nevýhodným podmínkám, stále snažil prorazit. Nevzdával se ale nikdy. Když odjížděl z tratí po posledním závodě na MS 2005 v Oberstdorfu, znovu těsně bez medaile, už v hlavě přemýšlel, jak vylepšit svůj realizační tým, kolik investovat, kde na to vzít. Za rok na olympiádě v Turíně získal na klasické patnáctce své průlomové stříbro a odstartoval tím svá zlatá léta.
Zlatá? Vyhrál Světový pohár. Dvakrát vyhrál Tour de Ski. Na vrcholných akcích sebral tři stříbra a dva bronzy. Ke zlatu byl nejblíž předloni ve Falunu. Pro finiš klasické padesátky měl tehdy skvělou taktiku.
Na posledním kopečku před nezvykle krátkou cílovou rovinkou byl podle plánu první. Možná jen drobné zaškobrtnutí těsně před vrcholem mohlo za to, že ho nakonec v posledních metrech Northug přemohl o titěrných 1,7 sekundy.
Nad jeho stříbry z olympijského Turína a na světovém šampionátu v Liberci, vždy na jeho oblíbené klasické patnáctce, se vznáší podezřelá postava Estonce Andruse Veerpalu. Celou jeho kariéru se spekulovalo o tom, že k úspěchům nejde férovou cestou a podle neoficiálních zpráv měl Veerpalu v Turíně pozitivní test. Třeba ještě nějaké zlato přijde poštou…
Na slávě téhle kariéry to ale už ni nezmění. Bauer je legenda svými výsledky, jeho následovníci by ale měli přemýšlet, proč jich dosáhl. Byl to pracant, stále motivovaný, stále nastartovaný nezůstat stát na místě, reagovat na nové trendy, vylepšovat realizační týmy, nikdy se nevzdávat, mít vysoké cíle. A hlavně dřít, obětovat se.
Související články
