Možná byste se divili, do jakých podrobností a co všechno vědí o českých hráčích novinářští experti v Kanadě. Mnozí fanoušci taky, exotický řidič taxíku už míň. A taky ne každý, kdo žije v Torontu má páru o hokeji. To je mylná představa. Nicméně v tom mumraji, co se zve Světový pohár, si člověk musel hned všimnout, že jsou tu jiná a důležitější témata.
Češi by začali být zajímaví ve chvíli, až kdyby šokovali třeba vítězstvím nad Kanadou, všechny prognózy srolovali do úhledné, třívrstvé ruličky. Nebo kdyby vyjeli na led ve společného týmu se Slováky a třeba ještě Ukrajinou.
To první se bohužel nepovedlo a to druhé je zatím jen nápad. Ovšem pokud by si NHL a hráčská asociace NHLPA takovou kravinu přece jen usmyslely, musí se ostatní podřídit. Tohle je totiž jejich turnaj. Oni platí, tedy rozhodují.
Na World Cupu člověk pochopí, v jaké ulitě v Kanadě žijí novináři a potažmo ti, které ovlivňují. Všechno mimo NHL je až tolik nebere a za moc nestojí. Takže semtam někomu ulítne, jestli snad mladý Fin Saros není náhodou český brankář. Dá se to omluvit. Koho pohoršuje, že Američan neví, kde přesně leží Česko, ať zkusí vysypat jména všech států USA.
Zdejší lidi sledují zblízka nejlepší ligu na světě. Světový pohár je jen utvrzuje, že ti nejlepší hráči hrají právě tam. To je prostě fakt, který pocit jisté nadřazenosti ještě posiluje. My se staráme o svoje, neumíme si kolikrát zachovat střízlivý odstup a nadhled. A tak při svém ublíženectví někdy žijeme v bludu, že jsme pořád interesantní, to jen ti druzí nás odstrkují. Že jsme pořád tak dobří, i když to je holý nesmysl. Amerika miluje vítěze. Nebo naopak losery. Nevýrazní Češi jsou někde mezi tím.
