Třicet sezon nepřetržitě v reprezentačním dresu! To je kousek, kterým se může chlubit jen málo sportovců na celém světě. A jednou z nich by mohla být letos i Štěpánka Hilgertová (49). Pokud se jí podaří přes nominační závody, které startují v sobotu, opět probojovat do českého týmu kajakářek. Navíc by mohola být jubilejní sezona také její poslední. „Skončit takovým jubilejním rokem by bylo fajn, nechci být ale před sezonou definitivní ani ohledně konce, ani pokračování,“ prohlásila dvojnásobná olympijská vítězka.
Kdy jste se definitivně rozhodla, že do nominačních závodů a další sezony znovu půjdete?
„Rozhodla jsem se kupodivu docela rychle, přestože na závěr minulé sezony ještě v době, kdy jsem závodila, narůstaly pochyby. Ale jak ta sezona byla olympijská a mě se olympiáda netýkala, tak jsem ji asi vnímala trošičku jako hluchou sezonu a nedokázala jsem se úplně do závodů zároveň hecnout a zkoncentrovat a výkony byly takové všelijaké. Měla jsem pocit, že úplně takhle bych končit nechtěla.“
Co tedy rozhodlo?
„Jeden z impulzů, relativně bezvýznamných, ale trochu tam tu roli taky hrál, byl, že poslední závod Českého poháru na Trnávce, kde sice „o nic nešlo“, ale byla to taková tečka za sezonou, se mi podařilo se v té hlavě pojetí jízdy docela srovnat a byla jsem s tím tak nějak spokojená. A to mě povzbudilo. Nebýt toho, tak by to rozhodování o další sezoně možná bylo křečovitější. Takhle jsem si sama říkala: A vidíš, že to ještě jde. Protože ta série ne moc povedených závodů v minulé sezoně byla docela dlouhá a byla jsem z ní dost otrávená.“
To byl jediný důvod?
„Roli hrálo i to, že jsem se po dvou letech začala i zdravotně cítit líp, to bylo taky důležitý. Hodně nerada bych se potýkala během zimní přípravy ještě s nějakými zdravotními potížemi. Poslední, neméně důležitý faktor byla podpora rodiny. Jsme rodinný tým s manželem a se synem a říkali jsme si, že do přípravy půjdeme a i brzo jsme se rozhodli, že ji uděláme významně jinou. Po dvou letech jsme vyrazili do Austrálie, takže to byl taky takový tahák, že pojedeme někam, kde je kvalitní trénink, že nebudeme letos tolik šetřit a nepojedeme do Emirátů, kde jsme byli tři roky po sobě. Takže sešlo se mnoho faktorů, ale proběhlo to poměrně rychle, během tří týdnů po sezoně jsem měla jasno.“
Třicátá reprezentační sezona… Co pro vás to číslo znamená?
„Bylo by to kulatý číslo, když by to vyšlo, tak by to bylo fajn. Ale na druhou stranu všechny tyhle statistiky, kolikrát kde co bylo, jsou hezký spíš při ohlížení zpět. Jako motivace dopředu zaokrouhlit to na třicítku to zas tak významnou roli nemá. Ale myslím, že když by to vyšlo a mohla bych třeba skončit, tak bych si řekla: Jo, tak jsem si těch svých třicet sezon odjela. Při té zpětné rekapitulaci by to pro mě znamenalo hezký číslo, ale v tuhle chvíli, kdy mám před závodama, tak to číslo v tom nehraje tak zásadní roli.“
Každý rok chválíte soupeřky, jak se zlepšují. Co letos?
„Připadá mi, že se pořád zlepšují, dobře vypadají na vodě už pár let, ale podávají už stabilnější výkony a jsou schopné je podat ve všech závodech. A v tom je to nebezpečné. Dřív se dalo říct, že je tam to dravé mládí, ale třeba nějaký závod zajede, nějaký zkazí a lze s nimi závodit. Lze s nimi závodit i teď, ale bude to zase o ten kus těžší. Myslím, že hodně dobrý jsme čtyři na ta tři místa, ale zasáhnout do toho můžou i mladší holky. Výsledkově se tam může promítnout třeba naše Amálka (neteř) nebo i ty ještě mladší holky…“
Je pro vás stále těžší přinutit se k tréninku?
„Tady v Čechách je to ten poslední měsíc hrozný, fakt je to utrpení. Jinak ale celou letošní přípravu jsem absolvovala ve významně větší pohodě než dřív. Určitě tomu přispěla Austrálie, kde jsme byli celá rodina, pak fajn soustředění ve Francii. Té největší české zimě jsme se vyhnuli a čekali jsme, že duben už tady půjde přežít. Poslední tři čtyři týdny to ale bylo velikánské utrpení. V tu chvíli už člověk nechce zahodit tu vyježďěnost, kterou má, ale i tím, že za těmi tréninky vyjíždíme mimo Prahu… Není problém vydržet to ježdění na vodě, ale přichází k tomu i to, že se před i po tréninku převlíkáme u auta, že se nevysprchujeme, když jsme tam na dvoufázový trénink, nemáme se ani kde zahřát. Jdeme do hospody a furt přemýšlíme, jestli si dát ještě jedno kafe, aby nás tam nechali sedět v teple, abychom nemuseli ven na parkoviště.“
Nepřipomíná vám to trochu podmínky jako v dobách, kdy jste začínala?
„Je to dost podobný. Pamatuju si to i z toho dětství, ale tehdy jsme zdaleka neměli tak kvalitní oblečení. To zas musím říct, že to vybavení na vodu, které máme, tak skutečně tu hodinu, kdy trénuju a zahřívám se pohybem, tak úplně zmrzlá nejsem. Ale pak se do mě dá taková zima, že se za ty dvě tři hodiny mezi tréninkama nejsem schopná skoro rozehřát.“
Co na přípravě vás letos nejvíc bavilo?
„Třeba to, že jsem změnila typ lodě a připadá mi, že se mi na ní jezdí komfortněji. Posledních nevím kolik let jsem bojovala s tím, že jak jsem menší, drobnější a chci mít točivou loď, tak musela být i poměrně dost seřezaná a nízká a když jsem se potom domlouvala s výrobcem, tak ne vždy se mu povedla. Obecně jsem jezdila na hodně nízkých lodích, na kterých, když nejedete optimální stopu na těžší vodě a v optimálním nasazení, je to na nich těžší. A letos se mi podařilo objevit typ lodě, který je extrémně točivý a přijde mi, že mi to do tréninku dalo trošku nadhled a komfort, že když jedu už trošku unavená a není to už úplně ono, tak si mě ta voda „nevyškolí“ tak moc jako na těch nízkých. To mi docela pomohlo. I to, že jsme byli v Austrálii na dlouho, bylo fajn.“
Když jste mluvila o lodi, změnila jste i její design, že?
„Poprvé po dlouhé době jsem si zase troufla, protože zase zvýšili váhu na 9 kilo, takže není potřeba hlídat každé deko. Předtím to bylo potřeba hlídat, tak jsem přešla na černé lodě, na které občas nějaký design dali. Ale pak jsem se bála i ten design na ně dávat, protože jsem lodě často vracela, protože mi nevyhovovaly. Pak jezdila půlka dětiček támhle v Polsku na lodích s mým designem, tak mě to mrzelo. No a letos jsem věřila tomu, že vybraná loď je dobrá, tak jsem si konečně zase objednala loď s designem. Takže i to je malý bonus navíc, že mám loď tak, jak ji chci mít.“
Na lodi jsou trojky a trojúhelníky. Má to nějaký význam?
„Trochu impuls třicáté letošní sezony a trochu je tam návrat k mým nejúspěšnějším olympijském závodům, kdy jsem v Atlantě startovala s trojkou a v Sydney s třiatřicítkou. Poprosila jsem svého graficky a výtvarně nadaného synovce, jestli by tuhle ideu zapracoval do designu a udělal to.
Co při závodech v Německu a na Slovensku, které jste už absolvovala, říkaly soupeřky, když vás viděly na startu?
„Myslím, že by spíš něco říkaly, kdyby mě na startu neviděly. Že nikdo nepředpokládal, že budu končit, takže nikdo nic neříkal. Naopak mi připadá, že mě pořád docela berou. Nejsem úplně ten extrovert, který by hned za každým přišel a začínal hovor, spíš se nechám oslovit od těch cizích lidí. Takže když někdo přijde a něco mi řekne, nebo když mi o třicet let mladší holka ve sprše nabídne, jestli nechci půjčit šampon nebo tak… člověk se tam mezi nimi cítí pořád dobře, je fajn, že mě pořád docela berou.“
Vědí podle vás mladé holky, kolik vám je let?
„Ty úplně nejmladší to asi nesledujou a neuvědomují si to. Na druhou stranu tím, že jezdíme se synem, tak jim musí být jasný, že jsem od nich generačně jinde.“
Máte i vnučku. Jak si ji užíváte?
„Užíváme si s ní, je v tom nejhezčím věku, začíná pomalu žvatlat první slovíčka, běhá a hrozně se všemu směje. Je to s ní hrozně veselý a myslím, že i ona napomáhala v Austrálii tomu, že jsem se po trénincích nehrabala v těch svých pocitech, proč jsem neprojela tu kombinaci v poslední jízdě a podobně. Takto člověk ty myšlenky s příchodem domů odložil a bylo jasné, že se věnujeme něčemu jinýmu. Fungovalo to jako psychoterapie.“
Seděla už v lodi?
„Ano, seděla s Lubošem (synem).“
