Štěpánek po triumfu: Byl jsem jak hladový vlk

Český tenista opanoval turnaj ve Washingtonu, když ve finále zkrotil francouzského atleta Gaela Monfilse, sedmého hráče světa, 6:4, 6:4. Díky tomu se vyhoupl z 54. místa na 27. pozici žebříčku a dokázal, že i v pokročilém věku patří mezi nejlepší.

Na washingtonských kurtech skákal rybičky, zatínal pěsti a radoval se z jednoho největších triumfů kariéry, za který bral 500 bodů do žebříčku a 264 000 dolarů (asi 4,5 milionu korun). A především byl Radek Štěpánek dojatý. Po zdravotních potížích za poslední rok a půl se dočkal velké satisfakce a také návratu na výsluní.

Po 20 měsících porazil soupeře z top ten a po 30 měsících vyhrál turnaj ATP, svůj pátý v životě. Jeho jméno se objevilo vedle Ivana Lendla, Karla Nováčka a Petra Kordy v listině vítězů washingtonského podniku. Na okruhu ATP triumfoval starší hráč naposledy před třemi lety (Fabrice Santoro v Newportu 2008).

S Monfilsem jste si ve finále Washingtonu poradil suverénně. Čím jste zničil běhavého Francouze?
„Předvedl jsem výborný tenis, s věkem zraju jako víno. (smích) Je vážně těžké porazit ve finále takhle obrovského turnaje hráče ze světové desítky, navíc takového, který má letos neuvěřitelnou sezonu a formu. Šel jsem do zápasu s tím, že chci být agresivní a musím být dirigentem na kurtu, který určuje tempo výměn. To se mi dařilo od prvního do posledního míče.“

Povedl se vám i jeden dost kuriózní zápis. Přestože jste měl ve finále úspěšnost prvního servisu strašidelných 38 procent, nepustil jste Monfilse ani k jednomu brejkbolu. Čím to?
„Je fakt, že to byl trochu paradox a já servíroval na začátku turnaje o dost lépe než na konci. Ale s Monfilsem jsem hrál výborně i po druhém servisu, tlačil jsem se k síti, a proto jsem ho nepustil k brejkbolům, ani když mi nešel první servis.“

Vypadalo to, že titul chcete ve svém věku mnohem víc než soupeř, který má ještě všechno před sebou.
„Těžko mluvit za něj, ale já šel po tomhle titulu jak hladový vlk. Člověk nehraje finále tak obrovského turnaje každý týden, cítil jsem velkou šanci a šel si za ní.“

Nerad se bavíte o věku, ale už se tomu nejde vyhnout. V listopadu vám bude třiatřicet let a stal jste se nejstarším letošním vítězem turnaje ATP. Ve Washingtonu vyhrál starší tenista než vy naposledy v roce 1988, kdy triumfoval pětatřicetiletý Jimmy Connors. Znamenají pro vás turnajové tituly postupem času čím dál víc a víc?
„Určitě. Tohle je jeden z mých největších úspěchů, protože přišel v závěrečné fázi mé kariéry. A navíc jsem si dokázal, že na takové výsledky pořád mám.“

V což už mnozí nevěřili, protože poslední rok a půl byl z vaší strany plný zdravotních problémů a matných výkonů.
„I proto je pro mě titul obrovská satisfakce za to těžší období, které jsem poslední rok a půl prožíval. Byl jsem zabrzděný mononukleózou, měl jsem problémy s kolenem, letos těžkou chřipku a tak dál. To nejsou výmluvy, to jsou fakta. Vždycky jsem říkal, že po takových problémech potřebuje tělo čas, aby bylo zase našlapaný, rychlý. Pracoval jsem každý den tvrdě, i když mi to na kurtu zrovna nešlo. Tohle je pro mě vážně obrovská satisfakce.“

A nakonec jste jako veterán vyhrál turnaj, který se hraje ve strašně těžkých klimatických podmínkách.
„Máte pravdu. Washington je známý tím, že je tady největší vedro a vlhkost snad ze všech turnajů. Spousta hráčů tady měla křeče, nedohrávali. Bylo tady na kurtech 42 stupňů. Podmínky byly doopravdy hodně tvrdý. Častokrát se stalo, že hráči po setu odpadli, protože vedro vytahuje hodně sil. Já navíc hrál všechny zápasy přes den, ani jednou mě nenasadili večer, kdy už teplota spadne a není to tak drastické. I za to jsem rád. Vidím, že jsem na tom fyzicky dobře.“

A po mečbolu ve finále jste měl ještě tolik sil, že jste divákům předvedl svůj červí tanec a opět na kurtu skákal rybičky. Kdy jste je vytáhl vlastně naposledy?
„Teď už skáču jenom po vyhraných turnajích. Takže naposledy to bylo předloni v San Jose.“

Ale vedl jste si, jako byste to trénoval každý den…
„Tohle se nezapomíná. (smích) Snad si je ještě párkrát zaskáču.“