Prošel si toho hodně, ale na konci jeho strastiplné cesty čekala odměna. Dvaadvacetiletý záložník Antonín Barák se během rok a půl dlouhé štace vyšvihl z Příbrami do Slavie a letos v lednu se upsal italskému Udine, kam zamíří v létě. Přesto přiznává, že o sobě občas pochybuje. „Stává se mi to. Ne na hřišti, tam to nepatří, je potřeba být sebevědomý. Ale mimo si člověk musí některé věci uvědomit, a kdo umí být kritický sám k sobě, se občas zeptá, jestli to vůbec dělá dobře, jestli mu nelžou lidi kolem,“ říká v rozhovoru pro deník Sport.
To jste se musel bát přestoupit z Příbrami do Slavie, ne?
„Já měl hned v první vteřině jasno, že to chci. Do toho začal tátovi každý den telefonovat tehdejší trenér Boleslavi Karel Jarolím, že mě hodně chce, tak mi to začalo šrotovat. Ale nakonec jsem si řekl, že Slavia už nikdy nemusí přijít. Přece jenom, Slavia a Sparta budou věčné, budou tu vždycky díky své tradici a nakonec jsem se k tomu přiklonil. K fanouškům, stadionu, zázemí i k vidině, že čínský investor bude mít moc a sílu Slavii posunout nahoru, že může být příležitost porvat se o titul.“
Ale náraz přišel, ne?
„Vůbec jsem se na začátku necítil dobře ani na tréninku. V Příbrami jsem se postupem času otrkal a získal jsem pocit, že vynikám a daří se mi. Najednou to byl jako by krok zpátky, v hlavě. Necítil jsem se silný, sebevědomý, kolem velcí hráči, osobnosti."
Jak dlouho vám to trvalo?
„Asi měsíc. Neměl jsem koule prodat to, co umím. Ale rychle si zvykám a myslím, že mi to jde rychleji a rychleji.“
I proto jste neváhal nad Udine?
„Jasně. Hned jsem viděl sportovní stránku přestupu a taky to, že to bude skvělá zkušenost. I kdyby to nevyšlo, bude to zkušenost a cesta do velkého fotbalu. Další dveře, které se přede mnou otevírají, a já jimi chci projít.“
Velký rozhovor s Antonínem Barákem o šikaně spoluhráčem, zážitcích pod Vlastimilem Petrželou či jeho vysněném angažmá v zahraničí, najdete ve středečním vydání deníku Sport. Elektronickou verzi si můžete přečíst ZDE >>>
