Plzeň, Sparta, Slavia, Liberec, Teplice, Jihlava, Příbram… Všude byl, (skoro) všechno zažil. Má pověst drsňáka, nekompromisního a také velmi impulsivního kouče. Ano, i na prahu šedesátky je Petr Rada (59) takový, byť lehce ubral nohu z plynu. "Fotbal je pro mě droga, lavička mě naplňuje," tvrdí současný trenér Jablonce, s nímž na jaře už čtyřikrát v řadě zvítězil.
V rozhovoru pro Sport ale Petr Rada zdaleka nemluvil jen o Jablonci. Vrací se i ke svému krátkému působení ve Spartě. Popisuje velkorysé zázemí klubu i trochu trpké loučení s Letnou. Nechápe také proč pražská "S" nechávají jen na lavičce hráče typu Michala Sáčka či Stanislava Tecla a mluví i o své stáži v Bayernu Mnichov. Čím ho inspiroval Pep Guardiola a proč se jeho syn Filip stal gólmanem a jak se mu líbí jeho tetování? I na to Petr Rada odpovídá.
Nejste na prahu šedesátky z věčných stresů a enormního nasazení unavený?
„Pro mě je fotbal droga, lavička mě naplňuje. Mám radost, když se vyhrává, hráči jsou natěšení a všechno šlape. Vím, že když fotbal nemám, není to ono. Nestačí mi koukat na televizi anebo chodit se dívat na zápasy. Vtáhne mě, když jsem mezi klukama. Na fotbale je krásné to, že každý den přináší něco jiného. Moje zdravotní stránka není moc dobrá, mám vysoký tlak, cholesterol. Ale nemohl bych bez toho být. V Německu jsem měl trenéra, který byl hodně emotivní. Říkal mi, že je lepší to ze sebe na hřišti vyhodit, vyřvat se než to v sobě dusit. Obdivuju Škorpila, že vydržel devadesát minut sedět. Já jsem jiný typ. Ale už jsem trošku klidnější a hráče chválím víc než dřív.“
Na konci minulé sezony jste poznal zblízka Spartu, největší český klub. Bylo to něco extra?
„Musím říct, že ano. Co se týká zázemí a zabezpečení, je u nás Sparta úplně nejlepší. Pracuje tam dvaapadesát lidí. Je to fabrika, kolos. Dýchá na vás tradice, atmosféra je specifická. Bylo tam asi nejvíc fotbalu ze všech klubů, kterými jsem prošel. Když jsem něco potřeboval, řekl jsem Mírovi Barankovi (vedoucí mužstva), on šel a zařídil to. Je to tam zaběhlé. Třeba soustředění jako trenér vůbec neřešíte. Trošku mě mrzela jediná věc...“
Povídejte.
„Za celou dobu jsem s panem Křetínským mluvil jen jednou. Někdy po třech týdnech jsme si řekli během dvaceti minut představy o hře.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
