Po Pavlu Vrbovi přišel do Viktorie Plzeň a spustil revoluci. Společné snídaně, natáčení tréninků, vysoký presink. Řeči o tom, že než si vše sedne, bude to chtít čas, uložil k ledu. Změna hry byla vidět okamžitě. Adrian Guľa, pětačtyřicetiletý kouč posedlý fotbalem, to jinak neumí. Každý den chce zlepšovat sebe i tým.
Stačí s ním prohodit pár vět a poznáte, že trenéřina je jeho život. Vášeň, s jakou o své práci vypráví, vás odzbrojí. Stejně i jeho touha po všem novém. Hlavně o tom neumí jen mluvit, ale i podle toho konat. Proto jeho trenérská hvězda vystoupala až na lavičku Viktorie Plzeň.
Máte za sebou první půlrok v Plzni. Jak odlišná je realita od vašich představ, s nimiž jste na západ Čech šel? Je něco, co vás překvapilo?
„Na to ani neumím přesně odpovědět, protože se snažím všechno navnímat vlastní optikou. Věděl jsem, do jakého klubu jdu. Nastudoval jsem si nejen novodobou historii, ale i tu předtím. Nastudoval jsem si kádr. Ale nejradši mám, když to cítím na vlastní kůži. Když můžu přímo prověřovat hráče s naším způsobem hry a systémovými prvky z tréninku. Jediné, v čem jsem měl trošku otazník, bylo, jak tak kvalitní a úspěšní hráči nejen v českém fotbale, ale i na mezinárodním fóru, přijmou určité změny. Jakým způsobem je dokážeme inspirovat a přesvědčit, že toto by nám všem mohlo pomoct. Velmi mi pomohl pan Šádek, který chtěl, abychom do některých věcí skočili rovnýma nohama.“
Zdá se, že změny hráči přijali hned a pozitivně.
„Za to jsem nejvíc vděčný. Že tak dominantní hráči, kteří mají už něco za sebou, to přijali. Z toho mám opravdu největší radost. Výsledek uděláte přes víkend, nebo když hrajete sobota-středa-sobota, tak i v týdnu, ale já se chci hlavně každý den těšit do práce. Protože trenérství a fotbal nevnímám jako práci, ale jako životní styl. Chci přicházet každý den do prostředí, kde mě to baví, inspiruje a motivuje. A za tuhle zpětnou vazbu, kterou mi dávají hráči, jsem vděčný. Není třeba o tom jen mluvit, snažím se to navnímat i jiným způsobem.“
Třeba pozorováním?
„Jedna věc je pozorování, druhá vnímání, třetí komunikace, čtvrtá rozložená komunikace přes vícero lidí. A ještě kamerový systém vám může zpětnou vazbu potvrdit nebo vyvrátit. Nejvíc jsem se těšil z toho, že jsem hráče viděl dělat na hřišti věci, které jsme si představovali, že by nám mohly pomoct. Oni je dělali a dělají dodnes v takové kvalitě a intenzitě, která nás, věřím, posune dál.“
Proč jste zavedl společné snídaně?
„Pro mě je to normální věc. Když chcete vyrábět v tréninkovém procesu nějaký výkon, je velmi podstatné, aby na to měl hráč energii. A nejen energii vnitřní, ale samozřejmě i ze stravy. Ze svých hráčských a trenérských zkušenosti vím, že hráči jsou k tomuhle trošku benevolentnější. Proto pro nás bylo absolutně klíčové, aby hráč už na snídani přepínal z mentálního domácího režimu, kde má úplně jinou roli než na stadionu, do režimu fotbalisty. Musí už na snídani myslet na věci, které mají zlepšovat výkon. A jednou z klíčových složek k tomu je stravování.“
Předtím jste jim dal nebo zprostředkoval přednášku o správné stravě? Aby věděli, proč to budou dělat?
„Sám jste si fantasticky odpověděl. Pro mě je klíčové vysvětlit hráčům, proč dělám to, co dělám. Nejednalo se jen o společné snídaně, kamerový systém, ale snažíme se u každého jednotlivého cvičení říct, proč bychom ho měli dělat a co nám to má přinést. Zkušení i talentovaní hráči mají rádi tenhle přístup. Novodobé pojímání lídrovství není o tom, že budete hráčům rozkazovat a oni to budou plnit. V tom případě bychom mohli narazit. Proto je pro mě tak důležité, aby kluci věděli, proč děláme to a tamto.“
Neměli někteří obavy z natáčení tréninků? Ne každý se rád vidí permanentně na videu.
„Je přirozené, že na začátku z toho máte obavu, protože je to nové. Anebo jste to nezažívali často, a když, tak jen z pohledu kritiky a kontroly. Ne! Já jsem chlapcům vysvětlil, že pro mě kamerový systém není kontrolní mechanismus na to, jestli sprintují. Já je nepotřebuju kontrolovat. Hlavním leitmotivem je rozvíjení jejich kvality a zlepšování jejich sebevědomí. Když se poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté na sebe podívají z jiného úhlu pohledu a vidí, že dělají na základě talentu i nějakých systémových věcí tu činnost správně, tak tím rozvíjí a budují svoje sebevědomí. Už dávno není pravda, že sebevědomý se musíte narodit. Ne. Co nás kdysi učili trenéři, takové to - ty nikdy v životě nebudeš sebevědomý - je třeba odbourat. Sebevědomí se dá dlouhodobě budovat, i u hráčů, kteří už něco mají za sebou, a samozřejmě u talentů.“
Jak konkrétně se dá budovat?
„Tím, že reálně vím, co dělám. To je pro mě sebevědomí. Jsem to, co trénuju. To je pro nás velmi důležitá rovnice. Nejsem to, co si myslím, že bych měl dělat, ale jsem to, co reálně dělám. Kluci mají odezvu přes GPS data, přes data InStatu i přes kameru. Takže vidí, co reálně dělají a co jim dělá dobře. A na základě toho se nějakým způsobem cítí. Součástí budování sebevědomí je, že si to dokážete pojmenovat a najdete si čas, abyste si třeba určitou videosekvenci zanalyzoval sám pro sebe. Jako profesionální hráč máte záběry v mobilu, v tabletu. Stačí si jen najít čas. Tím pádem se pak můžete o sebevědomí reálně opírat a nebude až tak extrémně kolísavé.“
Vy hráčům posíláte sekvence z tréninků i zápasů do aplikací. Je to tak?
„Samozřejmě. Sekvence jsou udělané tak, aby
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
