Konec sparťanské éry, konec španělského dobrodružství. Osmadvacetiletý útočník Lukáš Juliš se upsal na dva roky Olomouci, jak už iSport.cz před pár týdny informoval, a s úsměvem tam v pondělí začal přípravu na novou sezonu. Oťukávačky ze Slovenska, Polska či Pardubic neřešil, comeback do Sigmy po třech letech byl jednoznačnou prioritou. Nahoře byl Juliš i v seznamu vytipovaných forvardů sportovního manažera Ladislava Mináře a trenéra Václava Jílka.
Co tedy rozhodlo pro angažmá na Hané?
„Vzpomínky, tady se mi dařilo. Roli hrála i rodina, protože v zahraničí to bylo náročnější. Těším se na české kluky, na trenéra a hlavně na fotbal. Ve Španělsku to nevyšlo podle představ.“
Jak si má člověk představit druhou španělskou ligu ve spojení s turisticky profláknutou destinací, kterou Ibiza je?
„Nebylo to o tom, že jsme přijeli jen zapařit. Já nejsem takový typ. (smích) Naopak to bylo hodně náročné, určitě víc, než jsem čekal. Myslel jsem si, že to bude mnohem víc fotbalovější. Tím, že jsme byli na konci tabulky, byla snaha hrát hodně jednoduše, což se nepovedlo. Měli jsme tam dva nebo tři zápasy, které jsme mohli vyhrát a docvaknout se na konkurenty, ale nedařilo se nám. Je to zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu, ale jsem rád, že jsem v Olomouci.“
A z rodinného hlediska? Dcerky u moře?
„Tohle všechno bylo v pořádku. V jednu odpoledne jsem byl doma a s holkama jsme si užívali moře. Rodina byla moc spokojená, chyběli nám tam akorát kamarádi. Děti jsme ani nedali na tu chvíli do školky, nechtěli jsme je zatěžovat. Teď už je dáme.“
Jak vznikl kontakt se Sigmou?
„Už na konci sezony, když jsem věděl, že na Ibize budu končit. Spadli jsme docela brzo, celou dobu jsem věděl, že tam nebudu pokračovat. Zkontaktovali mě, měl jsem to v hlavě celou dobu. Objevily se i nějaké další varianty, ale srdce mě táhlo sem. Těším se.“
Olomoucký tým je hodně jiný než Látalův kádr před třemi roky...
„Je pravda, že nových kluků je dost. Tenkrát pamatuju třeba Davida Housku, Martina Hálu... Teď jsou tu mladí a Víťa Beneš s Breiťákem (Radimem Breitem), ti zůstali. Víceméně se stejně všichni známe, protože proti sobě dlouho hráváme. Bude to fajn.“
Pro Sigmu byl útočník prioritou. Hodně vás sportovní manažer Ladislav Minář a trenér Václav Jílek bombardovali a uháněli?
„Bušili do mě, ale tohle ani nerozhodlo. Od té doby, co jsem odsud odešel, jsem měl v hlavě, že bych se jednou rád vrátil. Líbilo se nám ve městě, líbí se mi klub. Teď je tady navíc i trenér Jílek, se kterým jsem byl ve Spartě, takže všechno do sebe zapadlo. Jsem typ, který nemá rád příliš velké změny, aklimatizaci a podobně. Takže věřím, že tady to půjde rychle a že budu dobrej. Navíc umím jazyk.“ (smích)
Co zdraví? Drží? Minutáž za poslední dvě sezony nebyla kdovíjaká a v minulosti byla zranění častým tématem.
„Musím říct, že rok držím. Od příchodu trenéra Priskeho do Sparty, jehož příprava byla fakt dobrá a náročná. Vím, že jsem toho moc neodehrál, bylo by něco jiného, kdybych měl za sebou třeba třicet kompletních zápasů. Ale cítím se fajn, pomohlo mi i španělské teplo. Snažím se dělat i věci navíc, abych se nezranil. Snad už jsem i zkušenější, abych věděl, jak se o sebe starat.“
Prožíval jste mistrovskou jízdu Sparty?
„Fandil jsem, i když několikrát to bylo hlavně na koncích zápasů hodně nervózní. Naštěstí Láďa (Krejčí) vždycky penalty proměnil. Já vím, co je to kopat penaltu a nedat... (úsměv) Jsem hrozně rád, že to kluci dotáhli. Klub i Česká republika potřebovaly, aby Sparta konečně vyhrála a uklidnil se tlak kolem ní. Teď už jim přeju jen všechno nejlepší v Lize mistrů.“
Takže Letná je definitivně uzavřená kapitola?
„Neozvali se, takže asi jo. Byl jsem tam strašně dlouho. Ke konci už to bylo takové... Chtěl jsem a potřeboval jsem jít zkrátka jinam. Podobné to měl asi Sáčis (Michal Sáček), ale nikomu nemáme nic za zlé. Na Spartu budu vždycky vzpomínat, mám tam spoustu kamarádů. Nikdy neříkej nikdy. A kdybych jim dal gól, asi bych ho neslavil.“
Jaká to teda byla z vašeho pohledu sezona, když máte titul se Spartou, ale sestup z druhé španělské ligy?
„Zajímavá... Abych to řekl na rovinu, ani jedno si moc nepřisuzuju. Mám sice už jakoby druhý titul, ale ani jeden takový, že bych z něho juchal. Sice jsem na začátku sezony hrál, když měl Honza Kuchta trest, protože trenér Priske přešel na dva útočníky, ale... Prostě velká zkušenost do života. Konec ve Spartě jsem nenesl úplně dobře, obrečel jsem ho. Ibiza se pak seběhla strašně rychle. Byl jsem s dcerou plavat a za tři hodiny zničehonic už seděl v letadle. Přijde mi, že jsem se teprve před měsícem vzpamatoval, že jsem na Ibize, a najednou už jsem zase zpátky doma.“
Měl jste za spoluhráče hvězdného Nolita, že?
„Moc nehrál, seděli jsme spolu na lavičce. Měl skvělé momenty, ale už má nějaký věk. Španělé jsou nicméně všichni fajn, berou vás. Sice si jedou furt svou španělštinu a já na konci už trochu rozuměl, ale na velké debaty to nebylo. Moc jsme se nebavili, protože angličtinu moc nejedou, a já taky ne. Celkově fajn, ale přišel jsem do týmu s desetibodovou ztrátou, pak jsem onemocněl... Nepomohlo mi to. Ale aspoň jsem dal jeden gól a trošku si zahrál. V lize jsme však byli nejslabší, Levante nebo Alavés byly dál.“
Dál chce být s vámi i Olomouc, cílem je zase top šestka.
„Byl jsem deset let ve Spartě, tam se čekaly jenom góly. Od svých patnácti jsem to tam tak měl. Možná i proto mi to moc nevyšlo na Ibize, protože tam takový tlak nebyl. Když jste útočník, počítáte s tím. Myslím, že je dávat umím, a když se mi povede začátek, bude to fajn. Hlavně musím vydržet zdravý, udělat přípravu a získat tým, aby mi kluci šance připravovali. Pak vám sice neřeknu, že dám dvacet gólů a že to tady bude extrémně úspěšné jako minule, kdy jsem dal skoro z každé střely gól, ale věřím si.“
Stály o vás Pardubice?
„Zaznamenal jsem něčí vyjádření, že jsem nedal Pardubicím ani šanci. Mně nikdo nevolal. Jen Kovi (trenér Radoslav Kováč) v zimě před Ibizou, jinak nic. V Čechách jsem upřednostňoval jen Olomouc s tím, že kdyby se náhodou ozvala Sparta, tak třeba. Nějaké náznaky a nabídky byly třeba ze Slovenska, ale nestálo mi to za to. Chci si zase fotbal užívat i s českou kabinou.“
A novým číslem 17, které máte na trenkách?
„Ne. Vrátím se k číslu 39, přenechal mi ho Pokorný, za což jsem mu poděkoval. Doufám, že se mi bude dařit.“
