Za utřinosa je nejen proto, že se šampionům předává teprve od roku 2001. Také tím, co všechno dosud prožil. Vždyť jsou ceny, se kterými se už šplhalo na nejvyšší hory světa, procházelo Bílým domem i Leninovým mauzoleem. Ano, řeč je třeba o hokejovém Stanley Cupu.

Tenhle masivní kus kovu toho má za sebou opravdu dost. Při svém turné po amerických základnách se v Afghánistánu dostal pod nepřátelskou palbu. Anaheimský Sean O´Donnel do poháru nasypal psí žrádlo a nakrmil z něj svého chlupatého miláčka. Jindy byla trofej hozena do bazénu, nebo do zamrzlé říčky. Podle jedné z historek do ní nejmenovaní hokejisté New York Rangers v roce 1940 dokonce močili.

Stanley Cup • Foto ČTK

Většina příběhů se ale vztahuje k veselým večírkům. „Stanley Cup zažil víc mejdanů než Ozzy Osbourne,“ napsal web stanice ABC. A nebyla to nadsázka.

Starý křapáč se tak podíval do striptýzových podniků, při oslavách zkraje 20. století sloužil hráčům Ottawy jako popelník, detroitský Steve Yzerman se zase se Stanley Cupem vysprchoval. V roce 1924 s ním šampioni z Montrealu jeli vozem domů, ale píchli. Při vyměňování pneumatiky trofej vyndali na chvíli na vzduch, načež ji ve škarpě u silnice zapomněli. Vzpomněli si až za pár hodin. Když se na místo celí zoufalí vrátili, Stanley Cup byl pořád tam.

Dominik Hašek • Foto ČTK

Na jeho plášť se od dávných dob vyrývají jména šampionů, často při tom dochází k chybám. Na poháru je tak třeba u roku 1972 Bqstqn místo Boston, u roku 1981 Ilanders místo Islanders. A mistru rytci ujela ruka i u hráčských jmen, své by o tom mohl vyprávět carolinský útočník Eric Staal překřtěný na Staaala.

Ale bohatou historii mají i jiné trofeje. Takový pohár pro fotbalové mistry světa je jen mladším bratrem překrásné Zlaté Niké, jež se udělovala od roku 1930. I její příběh stál za to. Během druhé světové války po ní hodně toužily chtivé ruce Hitlera a Mussoliniho, francouzští funkcionáři ji uhlídali. Zlatá Niké přečkala celou válku schovaná pod jednou pařížskou postelí.

Jenže story pokračovala. V roce 1966 byla trofej ukradena z výstavy cenných známek jen čtyři měsíce před světovým šampionátem v Anglii. Taková ostuda! Celá Británie se napnula k nalezení světového skvostu.

Brzy na to někdo zavolal na policii a do telefonu řekl: „Ten pohár mám já. Chci za něj 15 tisíc liber.“ Scotland Yardu nedalo vypátrání darebáka moc práce, bohužel se ale pak ukázalo, že poberta blafoval. O poháru neměl ani tušení.

K poháru tak pátrače dovedla náhoda. Černobílý psíček Pickles se při venčení na jižním předměstí Londýna trochu zaběhnul svému pánovi a pod jedním ze stromů začal usilovně hrabat. K překvapení svého majitele tam našel blyštivý pohár zahrabaný do papíru.

„Přitom jsem nejdřív myslel, že je to bomba,“ přiznal Picklesův pán. „Byla to éra největšího běsnění IRA, měl jsem důvod se obávat nejhoršího.“

Z Picklese se stal hrdina země. Po šampionátu mu bylo dovoleno trofej několikrát olíznout, jeho páníček dostal za odměnu 6 tisíc liber. Zlatá Niké přesto nakonec skončila smutně. V roce 1970 ji po třetím triumfu dostali Brazilci, kteří ji vystavovali pod bedlivým dohledem v sídle fotbalového svazu. Nebyl ale zřejmě zas tak bedlivý, v roce 1983 totiž zlatou cenu někdo ukradnul. Podle jistých náznaků jí zloději nechali roztavit.

Její nástupce, zlato-zelené dílo italského sochaře Gazzanigy, je i proto jednou z nejstřeženějších trofejí planety. Při svém posledním putování do Jihoafrické republiky jí tak hlídala kohorta ozbrojenců. „Nedivte se. Někdo tvrdí, že pohár má stejnou cenu jako Mona Lisa. Já s tím souhlasím,“ tvrdí funkcionář FIFA Jerome Valcke.

Foto Archiv

Ukradený byl i nejstarší fotbalový pohár pro šampiona anglického FA Cupu. Uděloval se už od roku 1871, v roce 1895 ho ale odcizili z výlohy obuvnického obchodu v Birminghamu. Až po 60 letech se našel zloděj, který téměř na smrtelné posteli přiznal, že trofej byla roztavena.

To takový tenisový Davis Cup, který je nejdéle sloužícím originálem mezi svými kolegy, má oproti těmhle divokým vyprávěním vlastně docela uctivou minulost. Šampioni nejslavnější tenisové týmové soutěže o něj sice usilují už od roku 1900, ovšem jeho životopis se hemží nanejvýš alkoholovými tahy.

Možná vůbec nejslavnějšího se v roce 1933 dopustili Fred Perry s Henri Cochetem, když s pohárem tajně vyrazili na noční obcházku po pařížských barech a šantánech. Za úsvitu se představitelé mezinárodní federace divili, když jim ho tenisté přinesli ulepený od šampaňského a všech možných likérů. Flamendři ho ale neztratili, což bylo hlavní.