Řekne-li se největší tvrďák v extralize, automaticky vám naskočí jméno Jiřího Šlégra. „Nejsem ale klasický bitkař,“ brání se litvínovský obránce. „Nejsem člověk, který zahazuje rukavice a chce se prát za každou cenu.“
Když přijde na věc, mužnému souboji se ale nevyhýbáte.
„Vždycky to ale vyplyne z dění na ledě. Když vidím nějakou křivdu, beru odpovědnost na sebe a postavím se k tomu. Ano nebojím se toho, jdu do toho kdykoliv a s kýmkoliv, ale nevyhledávám to, není to moje priorita.“
Cítíte, že z vás mají soupeři respekt?
(usměje se) „Těžko soudit, to by museli říct sami. Protivníky si nikdy nevybírám, jak říkám, vždycky je to důsledek konkrétní situace.“
Je v extralize někdo, s kým byste se do křížku dostat nechtěl?
(důrazně) „Nikdo. Vždycky jsem byl zastáncem toho, že pokud se chcete poprat, neměl byste mít ze soupeře respekt, protože pak automaticky prohrajete.“
TOP 10 nejužitečnějších bitkařů v NHL ›››
Stalo se vám v Česku, že jste dostal naloženo?
„Pamatuju, že mě Slovák Harant trefil pěstí, měl jsem oko jako boxer.“
Dlouho jste ale působil v NHL. Tam se od hráčů bitky někdy přímo vyžadují. Stalo se vám, že vás trenér poslal na led porvat se?
„Ne, nikdy, ani bych na to nepřistoupil. Vždycky jsem byl ofenzivní obránce, který tam byl od toho, aby dával góly, nahrával na ně. Nikdy jsem neplatil za bitkaře, proto mně takové označení vadí. Porval jsem se, to jo, ale to bylo třeba tím, že na mě někdo shodil rukavice. Přece nejsem posera, tak jsem to přijal. Nebál jsem se ani Tie Domiho, vyloženého rváče. Vyzval mě, tak jsem šel.“
Máte za sebou máte dvacet zámořských bitek. Co vám říká jméno Marc Fortier?
„Vůbec nic.“
S ním jste se na Silvestra 1992 porval jako prvním v NHL.
„Tak to si nevybavuju. Když jsem ale začínal, tak byla rvačka prakticky v každém zápase. Jsem přesvědčený o tom, že moje první skutečná bitka byla právě s Domim, tehdy hrál ještě za Winnipeg.“
A jak to dopadlo?
(rozesměje se) „No jak. On měl rozseklej ret a já rozbitej nos. Dali jsme si po čuni a šli na trestnou lavici. On potom ještě házel něco na led a dostal trest do konce zápasu.“
S NHL jste se rozloučil porážkou v souboji s Arronem Ashamem, vzpomínáte?
„To už ani nevím. Ale jestli vyhrál, tak ne tak, že by mě nějak brutálně zbil. Co jsem prohrál na celé čáře, bylo s Chrisem Prongerem. Tam jsem dostal hodně, největší nakládačku v kariéře. Je ale pravda, že jednu ruku mi držel rozhodčí, druhou jeho spoluhráč a on do mě řezal. Ale byl jsem pěkně zmalovanej.“
Mezinárodní pravidla nejsou k bitkám tak benevolentní jako v NHL. Souhlasíte s vyloučením do konce zápasu případně trestem ve hře?
„Myslím, že to je zbytečně moc přísný. Vulgárně řečeno, když si chtějí dva dát přes držku, tak ať si dají. Dostanou pět minut a můžou hrát dál.“
Myslíte na vysoké postihy, když se na ledě něco semele?
„Samozřejmě přemýšlím, jestli do toho jít nebo ne. Jestli to za ten trest stojí.“
Musíte se hodně brzdit?
(usměje se) „V mém věku bych měl být natolik rozumný, abych rozlišil, kdy je to zapotřebí a kdy ne. Oproti minulosti jsem se určitě zklidnil.“
Krotili vás trenéři v národním týmu?
„Určitě, nebožtík pan Hlinka vždycky říkal ´Hlavně se zase neper!´“
Poslouchal jste ho?
(usměje se) „Snažil jsem se.“
V roce 1997 ve Finsku to ale moc nezabralo, že?
„To byla největší šarvátka, kterou jsem v reprezentaci zažil. Byl jsem iniciátorem toho všeho. Travis Green najel do našeho brankáře. Pustil jsem se do něho a tím to všechno začalo. Byli jsme ale na ledě tři, Kanaďanů bylo snad šest. Všichni víme, jak to dopadlo.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
