Tak už je zase v Americe na klinice. Před týdnem Martinu Ručinskému operovali neposednou kyčel. Ale zatímco po minulém zákroku strávil v Praze ubíjející měsíce bez možnosti hrát zápas, teď je hokejový veterán dobře naladěný. „O kariéru nemám mít strach,“ dozvěděl se po operaci.
Bylo to symbolické. Když minulou sobotu Sparta umírala v Karlových Varech, Ručinský se za oceánem probouzel z narkózy. Po operaci, která ho má definitivně zbavit nepříjemných potíží v kyčli a hlavě ulehčit stresu. Jeho kamarádi v rudém dresu hynuli, on se na prestižní klinice ve Vailu nadechoval k novému hokejovému životu. Se Sportem Ručinský rozmlouval po telefonu z hotelového pokoje.
Tak povídejte, co tam s vámi zase dělají?
„Musel jsem absolvovat další operaci. S doktorem jsem se bavil minulý týden, popisoval jsem mu svoji situaci. Však víte, jak to se mnou bylo. Nemohl jsem vůbec zabrat, zkoušel jsem všechno možný, prášky, injekce, nic nezabíralo. Takže mi doktor řekl, ať přijedu, že bude nejlepší, když to znovu otevřou a podívají se, co s tím je. Operace byla nevyhnutelná. Kdybych se v tom dál plácal doma, nikdy by se mi to nezahojilo, jak by mělo.“
Doktoři se podívali dovnitř a co zjistili?
„Dělali na mně asi dvě hodiny. S tím kloubem samotným až tak velký problém nebyl. Našli tam jen nějaké srůsty, jizvy z první operace. Což byla známka toho, jak jsem po první operaci spěchal na led. Ale ukázalo se, že největší problém je s kyčelním úponem, který mi jde z břicha dolů k noze. Tak ten byl v křeči a různě přirostlej ke všemu možnýmu. Proto jsem nemohl kloudně zvednout nohu, museli mi to tam uvolnit, obrousit. Teď už je ten úpon volnej, nemělo by to dělat neplechu.“
Nebyl váš operatér překvapený, že jste u něj znovu?
„Tvrdil mi, že se to občas stává. Většinou, když se pospíchá zpátky ke sportu. A já byl asi ukázkovej příklad. Já to beru, tu kyčel jsem nejspíš přetížil. A stalo se to, co se stalo. Ale byl jsem ujištěn, že nejsem první, ani poslední, kdo zbytečně chvátal. Akorát mi přišlo divný, že když jsem měl před lety stejný problém s druhou kyčlí, potíže se mi nevrátily. Jen s touhle jo.“
Padla otázka na vašeho operatéra, zda ještě budete hrát hokej?
„Samozřejmě. Proto tohle všechno podstupuju. Mám jedinej cíl. Znovu hrát hokej. Řekl mi, že nemám mít strach. Že už to teď všechno bude dobrý.“
Takže máte lepší náladu než před odletem do Vailu, viďte?
„Tak samozřejmě. Na druhou stranu si říkám, že člověk nikdy neví. Taky už nejsem nejmladší. A v mém těle se to hojí jinak než před deseti lety, nebo v mých dvaceti.“
| MARTIN RUČINSKÝ |
Narozen: 11. března 1971 v Mostu Profese: hokejový útočník Největší úspěchy: olympijský šampion z Nagana 1998, trojnásobný mistr světa z Lillehammeru 1999, Hannoveru 2001 a Vídně 2005, bronz na ZOH v Turíně 2006 Kariéra v NHL: Edmonton Oilers (1991-92), Quebec Nordiques (1991-95), Montreal Canadiens (1995-2001), Dallas Stars (2001-02), NY Rangers (2001-02), St. Louis Blues (2002-03), NY Rangers (2003-04), Vancouver Canucks (2004), NY Rangers (2005-06), St. Louis Blues (2006-08) Bilance v NHL: 961 zápasů, 612 bodů (241+371), v play off 37 utkání, 14 bodů (9+5) Výdělek v NHL: 25 094 853 dolarů Kariéra v extralize: Litvínov (1988-91, 94-95, 98-99, 2002-03, 04-05), Vsetín (1995), Sparta Praha (2008) Bilance v extralize: 179 zápasů, 76 gólů |
„Bylo by velice nepravděpodobný, kdyby se znovu objevily komplikace. Ale v mém případě už další uspěchávání nehrozí. Doktorovi jsem říkal, že teď nemám kam spěchat a že na doléčení mám celé léto. Pokud dodržím jejich pokyny, půjde vše podle představ. Koncem týdne se vracím domů. Předepsali mi rehabilitaci, dali mi program cvičení, který musím ještě dva týdny dodržovat. Je mi jasné, že nebudu srovnanej do dvou týdnů, to určitě ne. Ale řekli mi, že bych měl být v pohodě.“
A vy tu víru v sobě máte, je to tak?
„Mám. To nejhorší období je snad za mnou.“
Co na tom všem bylo nejnepříjemnější?
„Jednoznačně to, že jsem se čtyři měsíce cítil pořád stejně. Ani náznak minimálního zlepšení nepřišel. To mě frustrovalo. Třeba jednou už to vypadalo docela nadějně, na ledě to docela šlo, ale další tři dny byly hrozný. To bylo na tom všem nejvíc zdrcující. Tak dlouhou dobu se připravujete na návrat a v dálce nikde žádné slunce. To mě ubíjelo.“
Do toho jste dennodenně odpovídal na otázku, kdy se konečně ukážete na bojišti. Za tu dobu jste jich musel dostat několik set. Nelezlo vám to na nervy?
„Bylo to nepříjemný. V ohnisku těch dotazů jsem byl neustále. Na Spartu jsem chodil každý den, zkoušel jsem to pořád porazit. Když ne na ledě, tak aspoň v posilovně. Ta otázka na můj stav byla logická, ale mě to deprimovalo. Už jsem ani nevěděl, co mám odpovídat. Točil jsem se v bludným kruhu.“
Narazil jste vůbec na člověka, známého či kamaráda, kterého by váš případ nezajímal?
„Asi ne, nenarazil. Každého to zajímalo. Říkám vám upřímně, až mě to bylo trapný pořád se opakovat. Furt jen nevím, nevím, nevím….“
V mírné nadsázce řečeno, jak daleko jste měl do Bohnic?
„Dobrá otázka… To zase ne, do Bohnic jsem měl pořád daleko. Zároveň říkám, že to nebylo nic příjemnýho. Čekal jsem pauzu dva, maximálně tři měsíce. Holt kyčel není rameno. U něj jsem věděl docela přesně, kdy se dokážu vrátit. Tady s tímhle nikdo nic nevěděl.“
Dají se tyhle trable srovnat s nějakou těžkou porážkou, nebo obdobím, kdy je tělo v pořádku, ale na ledě to nestojí za nic?
„Je to trošku jiná depka. Jestliže se vám nepodaří zápas, víte, že ten příští může být lepší. Že něco změníte k lepšímu. Tady jsem pro to nemohl udělat nic. I když jsem si myslel, že jo. Klukům jsem nemohl nijak pomoct, díval jsem se na ně jen shora, a to je další věc, která člověka děsně irituje.“
Zažil jste s hokejem vůbec horší chvíle?
(přemýšlí) „Asi nikdy. Byla to obrovská bezmoc. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nešlo to. To si pak teprve uvědomíte, jak nádherné je být zdravý. Když vám ovšem nic není, přijde vám to úplně normální.“
Spočítáte, kolik operací jste už podstoupil?
(chvíli počítá) „Myslím, že tahle byla dvanáctá. Nějaký ramena tam byly, břišní svaly, operované zlomeniny. Ale třeba kolena vůbec.“
Vkrádalo se vám to marné dobývání zdraví i do snů?
„Kolikrát se mi špatně spalo. Ale zas tak velké trauma, abych nemohl usnout, to nebylo. Prostě to bylo nepříjemný.“
Kdybyste byl donucen ukončit hokejovou kariéru, vzalo by vás to? Nebo jste se na to pomalu připravoval?
„To víte, že jsem nad tím koncem přemýšlel. Ta myšlenka mě napadla. No a co bych na to říkal? (přemýšlí) Nedalo by se nic dělat. Nebyl bych první ani poslední, koho by to potkalo. V každém případě by to bylo hodně nepříjemný. Loučit se tímhle způsobem by mě dost mrzelo. Závěr kariéry si představuju trošku jinak. Já jen doufám, že se dočkám příjemnějšího konce.“
A když ne?
„Musel bych to překousnout, vyrovnat se s tím a jít dál.“
Kde v sobě berete sílu na boj s potížemi? Není to zdaleka poprvé, co překonáváte delší pauzu.
„Neřekl bych, že mám nějaký bezedný rezervoár psychických sil. To ne. Jde o to, že hokej hraju odmalička, mám ho rád, je to v podstatě můj život. Musím mu něco obětovat, aby mi to dal zpět.“
Asi se moc nespletu, tipnu-li si, že vás čeká rok, možná dvě sezony vrcholového hokeje. A šmitec. Takže by si to žádalo aspoň trochu sladkou tečku za více než dvaceti sezonami, co říkáte?
„Přesně tak. Představou každého sportovce je důstojné loučení, sbohem na úrovni. Já skutečně nechci skončit se zraněním, které mě navždycky vyřadí. Pokud možno, rád bych se rozloučil výhrou v lize.“
Před sezonou vysoce favorizovaná Sparta se nedostala do finále. Vzpomenete si, co vás napadlo v první moment po jejím vyřazení?
„V tu sobotu jsem zrovna prodělával operaci, když kluci hráli ve Varech. Při probouzení mi chodily esemesky na telefon, takže jsem se postupně dozvídal podrobnosti. Přišlo mi to hrozně líto. Sezona najednou skončila. Přitom se Zlínem kluci hráli výborně. A i s Varama to bylo dobrý, ale nedotáhli to.“
Proč to vůbec Sparta nedotáhla ke kýženému finále? Nedokázali jste čelit tlaku okolí, médií?
„V tom to podle mě nebylo. Jasně, není to lehký hrát pod tlakem. Navíc oblékat dres Sparty je specifický, není to jako jinde. V týmu jsme ovšem měli plno zkušených hráčů, kteří se s tím presem vyrovnali. Jde o to, že je jedno, jaké mužstvo máte na papíře, pořád se rozhoduje na ledě. Takhle jsme si to s klukama v kabině řekli a podle toho se snažili fungovat. Byli jsme od začátku pasováni na favorita ligy, ale my k tomuhle označení přistupovali s pokorou. Nesedělo to na nás.“
Zůstává vaší prioritou podpis smlouvy se Spartou?
„Zatím jsem o tom nepřemýšlel a s nikým se na to téma nebavil. Jsem ve stadiu, kdy na podpis smlouvy nemá cenu myslet. Tak daleko zdaleka nejsem. Já se ze všeho nejdřív musím dát do kupy. A taky nezáleží jen na mě, co si přeju. Důležitý bude postoj Sparty, její záměry a plány na novou sezonu. Já hrál za Spartu rád, byl jsem tam spokojenej, to je bez debat. Ale v tuhle chvíli je mojí prioritou uzdravení se. Musím se dostat na sto procent svých možností, tvrdě potrénovat. Teprve potom můžu přemýšlet, co dál. Zda budu hrát a kde.“
Generální manažer Petr Bříza v posledním rozhovoru prohlásil, že si s vámi znovu rád sedne a probere možnosti…
„To je fajn. Jak říkám, jsem rád, že jsem si za Spartu mohl zahrát. Jen je velká škoda, že to taky rychle skončilo. Ale rozhodně si nemůžu na nic stěžovat.“
Ani Sparta ne. Jakmile jste vysadil kvůli kyčli, odmítl jste pobírat plat. Tak vstřícné gesto by málokdo udělal, nemyslíte?
„Sparta se ke mně zachovala výborně a mně přišlo fér vůči ní tohle udělat. Nemá cenu to dál rozebírat.“
Spartě posléze kdekdo vyčítal, že vás v létě angažovala. Narážel jste často na nářky, že máte věk a býváte často zraněný?
„Určitě jsem se s tím setkával. Takových názorů je u nás plno. Tenhle trend v Česku panuje. Jakmile je někomu něco málo nad třicet, je považován za starého. Mně to tak nepřijde. Nezáleží na věku, ale na kondici a zdravotním stavu, samozřejmě.“
Cítíte se na svých osmatřicet?
„No, tak na pětadvacet si nepřipadám. Zároveň ale cítím, že ještě můžu v pohodě hrát. Mentálně i psychicky na to pořád mám. Stále cítím, že svému týmu můžu ještě něco dát a pomoci mu. Kdybych to v sobě neměl, okamžitě skončím.“
Můžete lidem předvést ještě něco podobného jako Martin Straka v playoff?
(usměje se) „To by bylo fajn. Ale podívejte se na něj. Martinovi bude sedmatřicet a dokud Plzeň hrála, v play off byl nejlepším hráčem. Jasně, Martin je trochu jiný typ hráče než mnoho ostatních, také proto může hrát super hokej, do kolika bude chtít.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
