Kalašnik se doma chystá na titulovou bitvu. Bojuji pro syna a jeho budoucnost, říká
Brněnský „Vagabund“ se chystá ukončit hlad fanoušků po českém šampionovi Oktagonu. Doma v jihomoravské metropoli se Andrej Kalašnik postaví do doposud největšího utkání kariéry, vyzve úřadující držitele titulu Iona Surdua. Ačkoli bojovník s rvavým stylem sám sebe nabádá, aby se nenechal v klíčovém mači strhnout, pohání jej silné motivace. Zaopatření syna a projev vděku. „Česko je můj domov, i když jsem se tady nenarodil. Dostal jsem tady klidný a krásný život. Chci zapsat českou vlajku na pás Oktagonu,“ pronesl v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.
Do klece se proti šampionovi Ionovi Surdu postaví až za necelé dva měsíce - 1. listopadu. Tváří v tváří se s ním ale Andrej Kalašnik setkal již v srpnu při natáčení společného rozhovoru. Vtipálek z Brna si s Moldavcem v nemalé míře notoval, přesto byl jejich závěrečný pohled z očí do očí intenzivní. „To byla zábava,“ pronesl pak krátce po poslední klapce, když s úsměvem přišel k rozhovoru.
Se soupeřem jste se v minulosti už několikrát setkal, teď to však bylo poprvé od potvrzení vzájemného zápasu. Cítil jste mezi vámi jinou atmosféru?
„Jak jste říkal, s Ionem se občas potkáváme na turnajích v zákulisí a vždy prohodíme pár slov. Oba jsme profíci a oba máme rádi zábavu, tak jsme do sebe ze srandy trochu šili. V kleci to ale bude jiné, tam není na kamarádství prostor. Tam vše podstatné začíná i končí. Teď jsme to ale při společném rozhovoru pořádně okořenili, udělali trochu omáčky kolem pro fanoušky, aby se taky bavili.“
Dnes jste se spolu smáli, ale sám jste podotkl, že zápas se blíží. Budete si muset k němu nějak přenastavit vztah, abyste ho aspoň trochu neměl rád a vybudil v sobě agresi?
„Agresi jsem nepociťoval vůči žádnému soupeři, snad jen na začátku kariéry. Uměle ji v sobě živit, abych se pak mohl v kleci pobít, by mi spíš zatemňovalo mozek. Od vzteku či emocí se tedy úplně oprošťuji. Žádnou zlost vůči němu necítím. Beru to jako sportovec. Ion je pouze překážka na mé cestě, kterou musím zdolat.“
Kdo trénuje, ten si nevěří
Ve společném povídání vám ale do očí řekl, v čem všem je lepší, a jak vás ukončí před limitem. Nahecovalo vás to?
„On je upovídanej, nakecá toho hodně. (směje se) Beru to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Musí takhle mluvit, musí náš zápas promovat. Vždyť já to dělám taky. Tyhle kecy: Jsem rychlejší, silnější, hladovější… ty tu budou vždycky. Pro mě nic neznamenají. Kdybych si je nějak bral k srdci, byl by to pro mě špatný signál. Nebyl bych profík.“
