Fight Cast One: Vémola o nejtěžším momentu v životě i mládí v bohatství

Interview, ve kterém řekl, co nikdy předtím. Karlos Vémola udělal za svou kariéru víc rozhovorů, než kterýkoliv jiný český zápasník. Přesto dokáže dál překvapovat. Ve Fight Castu One se rozpovídal například o drsných časech v Anglii či případném konci kariéry, kdyby ho zdravotní problémy nepustily dál. Dozvíte se ale také o tom, že je Terminátor vlastně „cíťa“ a kdo mu říká Mimi. 

Co by pro vás znamenalo, kdyby jste už nemohl nastoupit do klece? Dokážete se vžít do takové představy?
„Asi se o tom úplně nechci bavit, protože je to věc, kterou si absolutně nepřipouštím. Bude to znít až moc extrémně… Možná si kdekdo řekne: ‚Pane bože, to je debil.‘ Ale představa, že se ráno vzbudím a nemůžu trénovat nebo jít do klece, to je, jako bych se vás zeptal: Dokážete si představit, že ráno budete na vozíku? Pro mě je to úplně to samý. Třicet let trénuju, třicet let dělám to samý. Kdyby mi někdo ze dne na den řekl, že nesmím, tak si to zatím nedokážu představit. Je to jedna z nejhorších zpráv, co bych mohl v životě dostat. Vůbec nevím, co bych dělal a jakým směrem bych se upřel dál. Takže představit si to nedokážu.“

Příběh toho, jak si vás kdysi jeden šéf MMA gymu všiml, když jste z klubu vyprovodil jeho svěřence, je známý. Jak si myslíte, že by se odvíjel váš život, kdyby vás tehdy nezaznamenal?
„Dodneška bych stál na dveřích. Celkem stoprocentně. Já jsem se s tím těžce loučil, dneska nevím proč. Nakonec jsem musel a je možný, že tak, jak jsem se nechtěl rozloučit s dveřma… Pro mě to byla prostě neuvěřitelná etapa života. Bylo to něco, v čem jsem byl dobrej a v čem jsem si v Londýně vybudoval velký jméno. A potom jsem toho musel nechat, což jsem si taky nedokázal představit. Stejně to mám asi teď s MMA. Jako jsem si tehdy neplánoval plán B při dveřích. Možná se mi jednou stane něco podobného v zápasení. Nepůjde to, budu toho muset nechat a začnu budovat něco jiného. A jednou si třeba taky řeknu, že to byl ten správný krok. Zatím jsem ho ještě nenašel.“

A co třeba návrat právě, jak říkáte, ke dveřím? Ale třeba tak, že byste měl vlastní bezpečnostní agenturu.
„Vzhledem k tomu, že mám čtyři děti, tak bych se k nočnímu životu nerad vracel. Už takhle si jich tolik neužiju kvůli gymu. Abych zase v noci dělal a přes den spal, to se mi úplně nechce. A byl by to pro mě takový krok zpátky. Rád dělám věci, na které jsem hrdej. A předtím jsem byl hrdý na všechna ta místa, která jsem hlídal, o která jsem se staral. Teď by to bylo vnímaný tak, že Vémola nemůže zápasit, tak je zpátky na vratech. Šlo by o krok zpátky.“

Myslel jsem opravdu to, že byste byl pouze majitelem bezpečnostní agentury. Zkrátka byste tomu dal jen jméno.
„Dát jméno, to je pořád to samý. Nemůžete se stát majitelem, aniž byste si ušpinil ruce. Já jsem majitelem hlídací firmy v Londýně byl, takže vím, co to obnáší. Neexistuje, aby člověk radil těm klukům po telefonu. Jakýkoliv problém se bez vás neobejde. Jen už nehlídáte na jedněch dveřích. Člověk objíždí všechna místa, kde jsou za noc problémy. Šéf takové agentury musí pořád dohlížet, aby se jeho lidem nic nestalo a chovali se tak, jak mají. A oni ve vás musí vidět i příklad, jak to má vypadat.“

Takže to nebylo jen o tom, že byste jezdil po Londýně a kasíroval…
„Určitě ne. Naopak jsem někdy na kasírování neměl čas, jezdil jsem po problémech. Když vám někdo ze zaměstnanců zavolá, že je někde problém, tak mu nelze říct: Tak hodně štěstí. Je třeba tam jet a vyřešit to. A nejsou to v dnešní době lehce vydělané peníze.“

Kdy jste při této práci zažil nejtěžší chvíle?
„Hned první víkend, kdy jsem dostal práci v klubu. To byl můj nejtěžší životní moment, kterého se bojím dodnes.“ (pousměje se)

Čím to?
„Byl to dlouhý víkend. V klubu, kde jsem pak působil deset nebo jedenáct let. Byl to pro mě veliký životní moment, nastoupil jsem tam tehdy ještě bez licence jako osmnáctiletý kluk. A je pro mě nezapomenutelné, co se tam všechno stalo. Ten hlavní moment byl ale dost špatný. Stalo se to, že jsem hlídal první den. Koukali na mě a říkali, že ten českej kluk má odvahu. Lítal jsem od problému k problému. Mě to zároveň i bavilo, bylo tam plno holek, já mladej, v ráži… A druhý den přišli ostatní kluci a řekli: ‚Jdeme domů.“ Jak jdeme domů? ‚Majitel nám nechce přidat, tak my všichni jdeme domů. Lámanou angličtinou jsem jim říkal, že domů nejdu, že tam pracuju. Říkali mi, že jsem magor, protože tam zůstanu sám. Těch deset kluků mě přesvědčovalo, ale já nechtěl. Viděl to majitel a divil se, proč nejdu s nimi. Já byl ale rád, že mám práci.“

To chtělo odvahu.
„Ten majitel mě ještě sám varoval, že tam bude tisíc lidí. Bylo mi to jedno, měl jsem práci. A když si lidi v klubu všimli, že tam nejsou vyhazovači, pořád se rvali. Naštěstí se neobrátili proti nám. Rvali se jen mezi sebou. Takže jsme celý večer lítali já, manažer a majitel, kterému bylo šedesát let. Na konci večera mu říkám: ‚Pane šéf, já zítra nemůžu přijít…‘ Vypadal jsem jako řezník, celý zacákaný od krve. Měl jsem jedinou bílou košili a říkám mu, že nemám na novou. Spal jsem tehdy ve spacáku v gymu. On vytáhl balík peněz a řekl, ať si koupím novou. Stejně tak, ať si koupím nové náušnice, které jsem měl vytrhané z uší. A že mám zítra zase přijít do práce. Řekl jsem mu, že mám v posilovně pár kamarádů, co by taky chtěli práci. Druhý den jsem přitáhl asi pět lidí z posilovny a byli jsme tam v šesti. Za což mě šéf ohromně chválil.“

Karlos Vémola byl hostem FightCastu

• 
• 
• 
• 
• 6 zobrazit galerii

Udělal jste dojem.
„Ano, vybudovat si pozici head doormena, trvá několik let. A já, díky tomu, že celý původní tým odešel, jsem se k ní dopracoval za noc. Ale nebylo to snadný. Měli jsme tehdy otevřeno i v neděli, protože byl v pondělí státní svátek, jinak bylo otevřeno jen v pátek a sobotu.“

Volali jste během toho víkendu policii?
„Policie tam snad nikdy nezasahovala. (pousměje se) My jsme policii nevolali nikdy, protože to byl Tottenham, opravdu nejhorší čtvrť Londýna. Když jsem tam začínal, bylo tam dvacet dva klubů a hospod. Když jsem končil, tak tam krom nás byl ještě jeden. Ostatní zavřeli. Tottenham to zkrátka řešil tak, že když byly v nějakém podniku problémy, tak ho zavřeli, respektive nedali licenci. V Anglii musíte mít licenci, abyste měli otevřený bar. A tím, že úředníci zavřeli bary, tak ten problém přemístili jinam. Když jste měli třeba jen deset zavolání během roku, tak vás byli schopní zavřít. Za námi pořád chodili policajti a ptali se, jak to, že nemáme jediné zavolání. My jsme ale byli hned vedle policejní stanice, tak jsme říkali, že se lidi bojí u nás dělat bordel. Ale bylo to tam drsný. Kolikrát se tam frajeři mezi sebou pobodali a museli jsme volat záchranku, ale majitel šel s těmi kluky na parkoviště, dal jim tisíc liber, aby řekli, že k tomu došlo na parkovišti.“

V porovnání s tím, co jste při této práci v Londýně zažíval, je asi pak lehké vstoupit do klece, že?
„Zápasy v kleci jsou proti tomu na pohodu, protože tam jsou pravidla. Zatímco v klubech ne. Viděl jsem tolik pobodaných lidí, tolik postřelených lidí a tolik špatných úrazů… A zbytečných úrazů.“

A ocitl jste se někdy blízko smrti?
„Já ne. Ale můj bláznivý manažer asi jo. To byl fakt blázen. (pousměje se) Jak jsem si myslel, že jsem akční, a proto si mě vážil. Říkal o mně, že jsem Čech s koulema. Tak on byl neuvěřitelnej. Jednou jsme nepustili frajera dovnitř a on se rozeběhl k autu. V tu chvíli mi to bylo jasný. Řekl jsem: Zavřete dveře! Měli jsme neprůstřelné dveře. A jen jsem je dovřel, tak ‚Bum!‘ Střelil do nich brokovnicí. My jsme se smáli, protože ty dveře byly tak těžký, že skoro nešly zavřít. Ale najednou přišel manažer, který měl dva metry deset, šampion Anglie v páce. Říkali jsme mu, ať se schová, že někdo střílí brokovnicí. A on na to: ‚Brokovnicí? A vy ho necháte střílet do mejch dveří?!‘ Vytáhl z kapsy malý nůž, rybičku, co asi někomu zabavil při prohlídce, otevřel ji, rozrazil dveře a řval na něj: ‚Pocem!‘ Frajer z něj dostal takovej strach, že začal utíkat, a on za ním běžel s tou rybičkou a nemohl ho doběhnout.“

Jste celoživotní abstinent. Jak jste to měl tehdy s alkoholem?
„Byl jsem naprostý abstinent, protože jsem tehdy jako kulturista budoval svalovou hmotu, a tu alkohol pálí vždycky. Nepil jsem vůbec. Věnoval jsem se své práci a holkám. Bylo to pro mě nejlepší místo na světě. Dělal bych tam i zadarmo. V našem klubu měli od deseti do půlnoci ženy vstup zdarma a víno pro ně zdarma.“

Kolik jste si na dveřích dokázal vlastně vydělat?
„Čím míň ostatních klubů bylo, tím víc mi to kvetlo. Dokázal jsem za večer povybírat klidně až sto tisíc, na české koruny.“

Co jste tehdy dělal s tolika penězi? Zvířata jste si asi ještě tolik nekupoval.
(pousměje se) „Tehdy jsem si užíval to, že jsem pracoval jen přes víkend a v týdnu trénoval. Protože takové peníze jsem si vydělával jen o víkendu. A hlavně, přijel jsem tam s ničím a v devatenácti jsem si koupil prvního bavoráka M3. Když mi bylo jednadvacet, měl jsem M6. Později X6. Na mladýho kluka jsem měl ty nejlepší a nejmodernější auta. A to bylo z práce na dveřích. V Londýně jsem si koupil celkem velký dům, tam jsou nemovitosti přitom neuvěřitelně drahý.“

Mimochodem máte veliký talent na komunikaci, výřečnost. Bezpochyby vám v tom pomohla i práce hlídače klubu, předpokládám.
„Určitě. Já jsem se hodně učil od těch vyhazovačů, kteří mluvili. To byli ti starší, kteří tam byli dlouho. Například Colin Webster, který byl i trenérem Anthonyho Joshuy. Jak už byl starý, uměl s lidmi mluvit. Toho jsem vždy sledoval a učil se od něj. Že kluci šli a někoho zmlátili, to bych uměl taky. Ale vyřešit situaci, aby byli všichni spokojení, a neprat se, to bylo mnohem zajímavější. Vždycky jsem se snažil zkrátka jednat hlavně po dobrém.“

Je pravdou, že o vás i vaše maminka mluví jako o velikém dobrákovi. Dokonce o vás tvrdí, že jste veliký „cíťa“ a říká vám Mimi, je to tak?
„Ano. Říkali mi Mimi, vyhazovač, co stále bydlí u mámy.“ (rozesměje se)

Co pro vás znamená rodina?
„Tak to je takové klišé, co říkají všichni, že je to základ všeho. Ale ono to doopravdy tak je. A nejenom rodina, ale vůbec blízcí a přátelé.“

A když jste prý tedy „cíťa“, co vás dokáže ranit? Údery to nebudou…
„Bolest ne. Mě dokážou ranit psychické věci. Hlavně co se týká mých dětí. To mě zraňuje nejvíc.“

Ve video-rozhovoru najdete ještě víc témat a peprných historek.

Karlos Show

31. prosince 2021 • 19:33

KARLOS SHOW: Princové i zavražděný hrdina, Čenský mluvil o Menšíkovi

Blesk sport

12. ledna 2022 • 14:29

Vémola k návratu Lely i jejím milenci: Zpanikařila, šlo o lest