Dojel do cíle a před narvanou tribunou smekl kulicha. Jako gesto díků za podporu i v poslední den domácího Světového poháru. „Tihle fanoušci nejsou jen odměnou pro nás, ale i pro všechny ostatní závodníky. Chtěl jsem vyjádřit, že si té podpory ohromně vážíme,“ uvedl po závodě s hromadným startem Michal Krčmář. Navíc zde i vyrovnal svůj nejlepší výsledek, skončil desátý.
Byl to tedy z vaší strany spontánní nápad?
„Ano, v cílové rovince jsem měl trochu čas, tak jsem přemýšlel, jak vyjádřit dík těm lidem. Jsou úžasní, a když člověk sundá tu čepici, je to takové gesto, že si jich váží. Tak mě to nějak napadlo.“
Překvapilo vás, že i dnes dorazili v takovém počtu?
„Je to tak, i třeba včera to byla typická Vysočina. Obrovský klobouk před nimi dolů, a ač to někdy vypadá, že se nemůžeme všem podepsat a vyfotit se s nimi, protože musíme dbát na regeneraci a své zdraví, uvnitř jsme jim strašně moc vděční, že jsou tady a podpoří nás. Je vidět i na ostatních závoďácích, jako je Fourcade nebo Bö, kteří přijedou a také smeknou. V Hochfilzenu jsme bydleli s Italy a oni už před závody říkali, jak se těší na ten kotel, co tady bude.“
Jak vám tedy na trati i dodali energii? V cíli jste vypadal dost vyčerpaný. Snad i na vás nesedla ta střevní viróza, co v týmu létá?
„Nechtěl bych to házet na virózu. U snídaně jsme se o tom třeba bavili s Ondrou… ono je strašně těžké po závodě hodnotit, jestli je to nějaká viróza, nebo toho má organizmus jen dost… Ta fyzická i psychická zátěž je tady velká, člověk se snaží zkoncentrovat… nemůžu tedy říct, čím to bylo. Ano, v cíli to na mě spadlo, teď ale teď už se cítím líp a rozhodně bych to neházel na nějakou virózu.“
Před závodem vás tedy nic netrápilo?
„No…kdyby to nebylo tady, tak bych asi nejel.“
Skutečně?
„Ano, v noci jsem se zpotil, nebylo mi úplně hej, ale prostě jsem se sebral. Říkal jsem si, že si to chci užít, a když ti lidi za námi přijeli, tak přeci nemůžu nepřijít. Sebral jsem se a šel do toho, nicméně ty pocity nebyly optimální.“
Jak jste to tedy měli s Ondrou Moravcem, s nímž normálně bydlíte na pokoji?
„My už jsme čtyři dny od sebe, protože jsem už před startem sprintu cítil nějaké problémy v krku. Řešili jsme to tak tímto způsobem a pak už to nechali, když se objevila ještě ta viróza. Na druhou stranu jsem ale spíše s Ondrou přesvědčený, že to ta viróza úplně není. Oba dva jsme si mohli hrábnout na dno a přeci jen když se sečte fyzický a psychický tlak… nevím. Po závodě je těžké to rozseknout, nechci na to vymlouvat, jen konstatuji situaci. Dneska jsem tam nechal, co ve mně bylo. Na víc nebylo.“
Po stíhacím závodě jste i říkal, že si musíte sednout a probrat si to v sobě. Zřejmě to zabralo.
„Já mám tyhle momenty docela rád. Ty chvíle, kdy to člověk pokazí, klesne na pomyslné dno a vrátí se k těm základním principům a věcem, co by měl dělat. Nějak jsem se uzavřel do sebe, nechal si to projít, abych byl připravený. Musím ale i zmínit, že mi dnes ráno přišla zpráva od Katky Emmons, která mi dodala sebedůvěru. Řekla mi nějaké technické věci a povzbudila mě i psychicky. Když se tedy budeme bavit o spolupráci s Katkou, tak právě dneska bych chtěl vypíchnout tenhle moment, kdy to zafungovalo a přesně kvůli tomuhle s námi je.“
Co vám tedy napsala?
„Byly tam nějaké technické věci, že spouštět umím, ať se uzavřu do své bubliny, ať si ten závod užiju sám se sebou a tak. Spíše mě to zahřálo, že s námi Káťa žije, i když tu třeba už dnes nebyla.“
V závodě jste pak tři položky měl skutečně bez chyby. Ta jediná přišla na poslední střelbě. Co se tam stalo?
„Netrefil jsem to. Ani nevím, kde ta rána byla, střílel jsem v rytmu, vypadla mi… nevím. Vypadla mi jedna z dvaceti ran… bohužel stalo se a mrzí mě to. Na střelbu jsem si věřil, ale na druhou stranu jsem dnes ztratil víc na trati než na střelnici.“
Při první položce jste i musel ručně dobíjet. Měl jste opět zaseknutý náboj?
„Ne, to ne. Tentokrát jsem málo dotáhnul závěr… má školácká chyba, stydím se za to. Už se mi to naštěstí moc nestává, ale i když se to stane jednou za trimestr, je to moc. Za to se kaju.“
A ta ztracená hůlka na střelnici?
„To je jednoduché. Jak je sníh rozbředlý, boří se, tak jsem píchnul do sněhu, hůl se propadla 20 cm do trati, a jak jsem ji tahal zpět, vytrhla se mi z poutka a zůstala zapíchnutá. Nebyla to však tak velká komplikace, brzy jsem dostal novou.“
Desáté místo je tedy pro vás to odčinění, o kterém jste po stíhacím závodě mluvil?
„Ano. Včera jsem říkal, že si to lidi nezaslouží, ale teď byl Ondra osmý, já desátý, do poslední položky jsem střílel o velké pódium… věřím, že lidi byli v dění a trochu je to zahřálo po tom mém včerejším výbuchu. Jsem určitě rád, že jsem se mohl rozloučit takhle a nemusíme se za ten výkon stydět.“
Co pak i říct k Johannesi Böovi, který zde dotáhl vítězný hattrick?
„Je to borec. Je na něm vidět, jak se tím biatlonem neskutečně baví, jak je neskutečně silný, a jak toho využívá. Myslím si, že dívat se na něj je radost, jak je ten biatlon v jeho podání jednoduchý. Na druhou stranu je to strašně fajn člověk, příjemný, usměvavý. Biatlon má docela štěstí na ty sympaťáky. I Fourcade, ač před závodem nevypadá, je fajn. A teď je s Johannesem na čele další fajn člověk. Já mu to přeju, nicméně i doufám, že se mu my ostatní v další části sezony přiblížíme.“
