I v bláznivém fotbalovém světě se čas od času najde gentleman. Jiří Pokorný loni na podzim zachránil v písecké III. třídě život soupeři a dostává za to jedno ocenění za druhým. Už dříve ho obdržel od fotbalové asociace, 7. dubna vyzdvihl jeho čin i Český klub fair play.
Začíná to pro něj být příjemná rutina. Upraví si vousy na bradě, vklouzne do nažehleného obleku a poslechne si dlouhý aplaus. „Lhal bych, kdybych říkal, že to nepotěší, ale nejdůležitější je pro mě jiná věc,“ nadechne se Jiří Pokorný.
Jaká věc?
„Že je Jirka v pohodě.“ Jirka v tomto případě není hrdina Jiří Pokorný, ale Jiří Miňha. Ten se 3. září 2016 podruhé narodil na fotbalovém hřišti ve Smetanově Lhotě. Miňha se v 65. minutě zápasu místního béčka se záložním týmem Kestřan po souboji chytl za srdce, padl na kolena a zkolaboval. Kolem úst mu bublala bílá pěna a nedýchal.
„Zavolejte sanitku!“ ozvalo se z chumlu kolem něj.
Pak přišla chvíle pro fotbalového anděla Pokorného, jenž do té doby posedával na střídačce domácího týmu. „Na zápasech béčka jsem jako trenér nikdy nestál,“ řekne s úsměvem.
Tenkrát ho na tváři neměl, hned se rozběhl na hřiště a volal sanitku. „Nad ničím jsem nepřemýšlel, všechno jsem dělal automaticky.“ Zaklekl k Miňhovi a začal mu masírovat srdce. Čtyřikrát ho ztratil, čtyřikrát dokázal nahodit tep zpátky. Pacientovi ještě zafixoval ústa, protože si v křeči zlomil zub.
Mimochodem, 39letý Pokorný tenkrát jen zaskakoval, původně vůbec neměl na lavičce sedět. Nakonec to byl on, komu osud v horkém sobotním odpoledni přidělil hlavní roli. Když klečel nad Miňhou, potil se a rychle mu docházely síly, ale nikdo si netroufl vystřídat ho. Od jednoho hráče později slyšel: „Rozklepal jsem se a nevěděl jsem, co bych měl dělat.“
Pokorný se nerozklepal a věděl, všechno dělal s udivující samozřejmostí. Nezachraňoval poprvé: jednou s otcem na fotbale vytahoval zapadlý jazyk, což si později zopakoval u bouračky. „Zapadlý jazyk není nic hrozného, jen to špatně vypadá,“ vykládá s naprostým klidem.
Zapadlý jazyk? Podobný malér se nedávno stal i v lize: brankář Martin Berkovec z Bohemians se srazil se spoluhráčem, upadl na zem a nehýbal se. Zpátky do života ho vrátil slovácký útočník Francis Kone, jenž Berkovcovi pohotově vytáhl zapadlý jazyk. „Já, a hrdina? To ne, pro mě šlo o základní věc,“ povídal Kone.
„Základní věc“ udělal i Pokorný. Klíčová pro něj byla pětiletka v armádě, táta tří dětí sloužil v Bechyni u ženijního průzkumu a jako velitel buldozerového družstva. „Zdravovědu jsme měli několikrát týdně, v hlavě mi to zůstalo. Někdy jsem to věčné opakování nenáviděl, ale teď děkuju bohu, že jsem tím prošel.“
Že by to ve Smetanově Lhotě dopadlo špatně a Miňha mu pod rukama umřel, si Pokorný nepřipouštěl: „Všechno mi došlo až potom, na place mě hnal adrenalin.“ Jeho ruce pracovaly v jednom rytmu, dokud nepřijela záchranka. „Někdo říkal, že to trvalo dvacet minut, někdo mluvil o osmi. Já to nepočítal, ale když bylo po všem, byl jsem totálně vyřízený.“
| Seřvat Kollera? Ne, nikdy |
| Ta asociace naskočí okamžitě. Fotbalová Smetanova Lhota = Jan Koller. Dvoumetrový útočník z vesničky na Písecku přes zastávku ve Spartě vyletěl do světa a stal se nejlepším střelcem reprezentace. Když má čas, jezdí do „Smetanky“ na vejminek a zahraje si za svůj tým. „Já jsem Dina trénoval,“ chlubí se Jiří Pokorný. „I když… Honza je člověk, který se netrénuje. Ani jsem ho nikdy neseřval. Klidně jsem zpucoval všechny, jen Dina ne. Byla pro mě čest ho mít na hřišti. Je to úžasný člověk: nikdy se za hvězdu nepovažoval, ale pro mě hvězda je.“ |
Týden měl celou scénu v hlavě a vážně uvažoval, že zajde k psychologovi. Ještě teď ho to občas probudí ze spaní. Má ale i příjemnější program, třeba pravidelná setkání s vděčným Miňhou. Ten si ještě fotbal nezahrál, pořád je ve stavu nemocných a chod srdce mu upravuje kardiostimulátor. Pokorného srdce mohou hřát ceny, pro které si pravidelně chodí. Od jihočeského hejtmana dostal hodinky a v lednu se na Galavečeru grassroots fotbalu potkal s nejslavnější osobností ze Smetanovy Lhoty, Janem Kollerem .
„Na tom zápase jsem byl a mám pocit, že by něco takového dokázal málokdo. Já ne. Je fajn, že máme v naší vesničce takového frajera,“ těšilo nejlepšího střelce české reprezentace. Bývalý stoper Pokorný má všechny trofeje vystavené doma nad kuchyňskou linkou, ale návštěvám se s nimi – přesně podle svého příjmení – nechlubí. „Já, ani manželka si na to nepotrpíme. Navíc ceny za fair play jsou u mě trochu sporné. To, že někomu zachráníte život, je spíš splněná povinnost. Necítím se jako hrdina, vůbec ne.“
Ve Smetanově Lhotě už ho nenajdete, příčilo se mu, když na trénink přišli třeba jen čtyři borci. Od příští sezony bude cepovat starší dorost v Hradišti, což je čtvrť v jihozápadním cípu Písku. „Víte, že už se na to těším?“
„Smetanku“ však ze srdce nevymazal, na začátku dubna se tam zastavil na zápase se Sedlicí, po kterém následoval kurz první pomoci pro hráče a fanoušky. "Zdravověda je na špatné úrovni nejen ve fotbale, ale napříč společností. Je to i v povahách lidí: než něco zkazím, radši neudělám nic. Přitom první pomoc je už jen to, že zavoláte sanitku,“ vypráví Pokorný ve svém podlahovém studiu v centru Písku, kousek od pohlednicového Kamenného mostu.
Někteří zákazníci jeho příběh znají – stejně jako důležitou zkušenost, kterou Pokorný za posledních sedm měsíců udělal: „Začal jsem si víc vážit života.“
