S bratrem Tomášem, útočníkem, byli považováni za nejznámější dvojčata českého fotbalu. Společně prošli Plzní, Slavií a také velmi úspěšnou reprezentací do 21 let. Lukáš Došek se trefoval, přestože nastupoval v obraně, dokonce i na olympiádě. „Od Doška se sice gól očekával pokaždé, jenže každý myslel bráchu,“ směje se Lukáš.
„Gól je na fotbale to nejlepší. Fantastický pocit. I malým klukům bych vzkázal, aby chtěli dávat góly. Protože když je budete dávat, všichni vás budou mít rádi.
Fotbal je pro mě celý život. Odmalička jsem byl na hřišti, byl to pro mě smysl mého života. A je to tak i nadále. Začínal jsem v Karlových Varech, někdy v šesti letech. Skončili jsme ve školce a pak až do večera hráli. Každý den. Navíc jsme bydleli hned u hřiště. Jako malý jsem dával spoustu gólů, s přibývajícím věkem to však bylo horší a horší, nakonec jsem tedy skončil v obraně.
S bráchou Tomášem jsme měli hrozně rádi balon. V každém zápase jsme se předháněli, kdo vstřelí víc gólů. Můj úplně první? To bylo asi na turnaji ve Varech. Brácha šel sám na bránu, ale já ho předběhl, míč mu vzal a dal ho místo něj. Pamatuju si, že byl na mě dost naštvaný. (úsměv)
Do nějakých 16 let jsme spolu hráli ve Varech. Trenéři nám sice říkali, že máme talent, ale my o tom moc nepřemýšleli. Myslím, že v tomhle věku je to i lepší. V 17 letech jsme ale přestoupili do B-dorostu Viktorie Plzeň a o rok později se to pro nás zlomilo. Už jsme hráli dorosteneckou ligu a trenér vybral na konci sezony tři hráče, kteří šli na zkoušku do áčka. Já s bráchou jsme byli mezi nimi.
Do prvního ligového zápasu jsem nastoupil bez bráchy a soupeřem byl Žižkov. Hrál jsem levou zálohu a proti mně stál Pepa Němec. Byl hrozně rychlý a já ho honil po celém hřišti. Moc rád na to nevzpomínám. (směje se)
První ligový gól jsem dal až ve Slavii. Ve starém Edenu proti Jablonci, sezona 1999/2000. Někdo mi nahrál na velké vápno, já běžel k míči snad 20 metrů a poslal ho z první k tyči. Luděk Zelenka, který balon nechal projít na mě, potom řval, že to bude stát spoustu peněz. Tak nevím, jestli jsem to neměl kopnout vedle...
Zápisných jsem platil na Slavii mnohem víc, ale za tenhle gól jsem zaplatil samozřejmě rád. Vždyť jsem na něj čekal asi dva roky. Od Doška se sice gól očekával pokaždé, jenže každý myslel bráchu. Já nikdy nebyl žádný střelec, i když jsem se v jednadvacítce trefil na olympiádě i na mistrovství Evropy, tam proti Španělsku a Chorvatsku. Kdyby si na mě někdo vsadil, je z něho milionář.
Španělé měli super mužstvo s Xavim a Puyolem, nikdo nevěřil, že s nimi budeme mít šanci. Nakonec z toho ale byl úplně vyrovnaný zápas. Dlouho to bylo 0:0, až jsem se na to nemohl dál dívat. Naběhl jsem do vápna, někoho tam přeskočil a takovou nevýraznou střelou skóroval. Oni ale v závěru vyrovnali. Proti Chorvatsku jsem dal gól z penalty, v bráně stál známý gólman Pletikosa.
Na olympiádě v Sydney jsem proti Američanům vyrovnal z penalty. S Kamerunem jsme potřebovali zvítězit a já před mým gólem nedal dvě šance, takže jsme zase jen remizovali. Kamerun hrál ale fakt dobře a celý turnaj nakonec i vyhrál.
Reprezentovat bylo krásný. Pro mě to byly super časy. Měli jsme tenkrát fakt super partu, byli jsme mladí a nezkažení. Vrcholem bylo právě mistrovství, kam jsme se dostali až do finále.
Nemám povahu, abych si něco někde vystavoval nebo se za něčím stále ohlížel. Beru to tak, že jsem celé dětství hrál fotbal a měl to štěstí, že jsem v něm mohl pokračovat. Bylo to hrozně fajn, fotbalem jsem se vždycky náramně bavil. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem nestihl nový stadion Slavie a nikdy jsem s tímto klubem neslavil titul ani postup do Ligy mistrů.“
