Zahrál si na dvou turnajích EURO, v Lize mistrů nastupoval za Spartu a Šachtar Doněck, kde strávil deset let a taky oslavil triumf v Poháru UEFA. Na ten Tomáš Hübschman vzpomíná dobře i kvůli nejdůležitějšímu gólu kariéry. „Moc pěkný nebyl. Ve čtvrtfinále doma proti Olympique Marseille, ještě na starém stadionu v Doněcku, jsem asi natřikrát dorážel přes gólmana Mandandu. Ale vyhráli jsme 2:0 a jeli do odvety s náskokem,“ říká současný obránce nebo defenzivní záložník Jablonce.
„Začínal jsem na Spartě, když mi bylo pět nebo šest. Přivedli mě sem děda a babička. Mám o dva roky staršího bráchu, který zde taky začínal. Chodil jsem s ním a zařadil se do kategorie vrstevníků, dřív jsem trénoval se staršíma.
Hrál jsem pod útočníkem nebo uprostřed zálohy, spíš dopředu než dozadu. Až postupem času jsem se posunul nejdřív možná do zálohy na defenzivního a potom i na stopera.
Na Spartě jsem došel až do dorostu a podařilo se nám vykopat dorostenecký titul. Potom jsem se přesunul do prvního týmu s trenérem Haškem. Trénoval jsem s prvním týmem a chodil hrát za juniorku, za béčko. Po nějaké době jsme se domluvili, že bude lepší, když budu někde hrát první nebo druhou ligu. Naskytla se možnost jít do Zlína, který tehdy hrál druhou. Tam mi pomohl Vlasta Mareček a celý Zlín. Po půlroce hostování jsem se vrátil do Sparty, pak jsem rok hostoval v Jablonci a dostal se poprvé na prvoligový zápas.
Na to si asi vzpomíná i trenér Hřebík, který mě na Bohemce ke konci za stavu 0:0 poslal na hrot. To jsem vůbec nečekal a možná ani proto jsem nebyl nervózní. Bohužel jsem měl naší největší šanci, kdy jsem šel sám na bránu, ale trefil jsem brankáře. V nervech jsem z toho nebyl a tím jsem naštval trenéra. Nejen neproměněnou šancí, ale i reakcí. Dostal jsem v šatně pěkně vynadáno.
Nejsem hráč, kterého by zajímaly osobní statistiky. Nejsem nervózní z toho, že jsem dosud nedal ligový gól. Když to přijde, tak to přijde, když ne, tak ne. Hlavně koukám, aby tým byl úspěšný a něco dokázal.
Deset let jsem působil na Ukrajině v Šachtaru, jinde v zahraničí ne. Hráli jsme pohárové zápasy, Ligu mistrů, takže jsem měl kontakt se špičkovým evropským fotbalem. Je to o podmínkách, které jsou vytvořeny kolem, a o práci. Pokud na sobě hráči nepracují, tak těžko něčeho dosáhnou.
A moje branky v Šachtaru Doněck? Nejhezčí byla asi ligová s Poltavou, kdy se mi povedla střela z jedné za vápnem. Asi nejdůležitější gól přišel ve čtvrtfinále Poháru UEFA doma proti Olympique Marseille, ještě na starém stadionu v Doněcku. Moc pěkný nebyl, asi natřikrát jsem dorážel přes gólmana Mandandu. Ale vzhledem k tomu, že jsme vyhráli 2:0 a jeli do odvety s náskokem, byl ten gól důležitý.
Pocit reprezentovat je nádherný, ale vede k němu dlouhá cesta. Jsem rád, že jsem měl možnost zažít EURO 2004 v Portugalsku a 2012 v Polsku a na Ukrajině. Každý hraje fotbal, aby mohl reprezentovat a hrát na mistrovství Evropy nebo světa.
Během kariéry jsem moc branek nedal, takže si tu reprezentační docela dobře pamatuju. Na Maltě nechci říct, že už jsme nehráli o nic, ale už jsme to v kvalifikaci MS 2014 neměli ve svých rukou. Mně se podařilo vystřelit za vápnem a tečovaná střela skončila v síti. Nebyl to krásný, ale pro nás důležitý gól, který vnesl trošku klidu do hry. Běžel jsem to oslavit s gólmanem Jardou Drobným, jelikož mi den předem předpovídal, že se trefím.
Titul na EURO do 21 let v roce 2002 byl jeden z mých prvních úspěchů. Turnaj měl svoje kouzlo a jako tým jsme zvládli krizové situace na začátku, kdy se nám tolik nedařilo. Nakonec jsme se dostali až na vrchol.
Nemám rád srovnávání titulů nebo pohárů. Každého úspěchu bylo těžké dosáhnout pro celý mančaft a bylo by nefér vyzdvihovat jedno nad druhé. Samozřejmě, Pohár UEFA se nám podařilo vyhrát jenom jednou a vím, jak složitá k němu byla cesta. Má asi o něco větší váhu, ale nechci snižovat ostatní poháry – třeba ty domácí, které ne všichni hrají s nadšením. Ale když se dostanete do finále… Myslím, že teď bylo vidět na Opavě a na Zlínu, jak nadšení z toho dokážou lidi být.“
