Stárne, ale pořád umí. I ve 44 letech se Jaromír Jágr stal nejproduktivnějším Čechem v sezoně NHL, ale na vrcholně obsazený Světový pohár se v září nechystá odmítl. Bývalý trenér národního týmu Alois Hadamczik mu rozumí. "Kvůli Světovému poháru by musel kompletně překopat svoji přípravu," řekl Hadamczik. Rozpovídal se také o svém rivalovi Vladimíru Růžičkovi.
Nepřijde vám podivné, že
Jaromír Jágr
nejede?
„Přemýšlel jsem o tom a nepřijde mi to zvláštní. V minulosti přijel, kdykoli mohl a byl fit. Neřešil sílu týmu, destinaci. Dnes je v situaci, kdy chce hrát NHL, co nejdéle to půjde. Kvůli Světovému poháru by musel kompletně překopat svoji přípravu. Přitom on sám ví nejlíp, co jeho tělo potřebuje. Pokud by měl do nové sezony skočit o měsíc dřív, asi ví, že by se mu to mohlo vymstít v sezoně a na základě toho třeba už by nemusel dostat další smlouvu. V národním týmu už dávno nemá důvod někomu něco dokazovat. Leda že by se pro fanoušky obětoval. Ale to už udělal několikrát. Z mého pohledu to stačilo. Nevím, zda je jeho rozhodnutí správné, ale rozhodně je velice rozumné.“
Dlouhé roky žil český hokej rivalitou mezi vámi a
Vladimírem Růžičkou
. Najednou vyprchala… Nechybí vám?
„A já si na druhou stranu myslím, že mezi námi až taková rivalita nebyla. Občas to bylo zveličené. Růža sem tam do novin napovídal nesmysly, já se bránil. Že bychom po sobě vyloženě šli a nenáviděli se, to vůbec ne. Růža toho dokázal hodně jako hráč, vyhrával i jako trenér, pro český hokej toho udělal dost. Teď však řeší svoje problémy (úplatkářskou aféru), což je jeho věc, jeho boj. Pravdou je, že spoustu věcí mohl sám ovlivnit, ta věc nepřišla sama od sebe a především totálně poškodila český hokej, hlavně trenéry. Proto se teď ve světě ptají, jestli je tohle u nás běžné.“
Nedeptalo vás, že kdykoli jste po něm přišel k národnímu týmu, tak vždycky po jeho zlatu?
„Nedeptalo. On dopředu vždycky nahlásil, že po tom kterém turnaji u repre končí. Oznámil to před Vídní 2005 i před Kolínem 2010. Jako trenér docílil maxima, nedělá mi problém říct, že před ním smekám. Například v Německu měl k dispozici průměrný tým, byť s Jágrem. Přesto vyhrál. Já ale přece nemohl zajít za šéfem svazu, že to beru zpět a jdu od toho, ať mi zavolají, až budou pátí.“
Ale těžký nástup to pro vás byl, musel jste obhajovat.
„Samozřejmě že byl. Ale s tlakem si musíte poradit. Co mají říkat lidé, kteří jsou rádi za patnáct tisíc měsíčně a musí se sakra ohánět, aby uživili rodinu. Trenéři ve vrcholovém sportu zase musí počítat s tím, že občas prohrají a někdo jim bude nadávat. V tom je český sport specifický. Při triumfech vás všichni zahrnou obrovskou popularitou, nikdo jiný vás takovou slávou nezavalí. No a při porážkách vám to dá hodně lidí sežrat. Já šanci koučovat národní tým musel vzít, jindy už by se nemusela opakovat. Po Vídni jsem další rok uhrál dvě medaile, to není špatné, ne? A dnes je to tak, že poslední medaili s dvacítkou mám já a v áčku totéž.“
BLOG Miroslava Horáka: Hadamczika do penze neuklízejte. Po Kometě vypnul, ale v hokeji nekončí>>>
Jsou typy koučů, jejichž práce se docení časem. Nemáte pocit, že spadáte do této kategorie?
„Nevím, takhle o tom nepřemýšlím. Pro mě je zásadní ocenění, že si mě vybral svaz. Druhé ocenění je, když vám jezdí na šampionáty ta největší esa z NHL. Nejezdí samozřejmě kvůli mně, jezdí kvůli českému národu, ale pracovat s nimi pro mě byla vždycky čest. Další ocenění je, pokud vám někdo na krk pověsí medaili. To je celé. Někdo medaile docení, někdo vás za ně pomluví. Já to vnímám tak, že se mi toho dost podařilo, jestli to někdo vidí jinak, je to jeho věc. Z devadesáti procent mi hokej přináší jen radost. Pyšný jsem i na to, jaký sportovní komplex jsem u nás na vesnici vybudoval, podobný najdete možná až někde v Salcburku.“
Na velké zlato jste si dosud nesáhl, nestraší vás občas v hlavě: co by kdyby?
„Z jedné stránky je člověk spokojený, z té druhé cítí, že něco mohlo klapnout lépe. Pořád mám v hlavě tu Bratislavu (MS 2011), vyhráli jsme devět utkání z desíti, hráli nádherný hokej a skončili třetí. Tahle vzpomínka nejde z hlavy vymazat. Výborný tým jsme měli v Quebeku (2008), dvě minuty před koncem jsme vedli nad Švédy ve čtvrtfinále, dávali pytle gólů jiným, měli jsme to parádně rozehrané, ale bohužel. Nakonec jsou to stejně jen takové úvahy, musíte vycházet z reality. A já nejsem neskromný, vím, z jaké nuly jsem vzešel. Můj sen byla vždycky extraliga, dlouho mě nenapadlo na národní tým ani pomyslet. Nebo na to, že budu v jedné kabině s Jágrem,
Eliášem
a dalšími hvězdami. Pak mi někdo řekne: Víš, kolik lidí by na sebe bylo pyšných jen za to, kdyby mohli v repre dělat asistenta? Kolik lidí by si přálo absolvovat jedno jediné mistrovství? Kolik trenérů sní o tom odkoučovat alespoň jeden extraligový zápas?“
Občas se připomíná, že po Vídni 2005 měl převzít národní mužstvo namísto vás
Vladimír Vůjtek
. Vadí vám to?
„Jestli si to Vláďa Vůjtek myslí, nebudu mu to brát. Absolutně nic proti němu nemám, povím jen, že mě vybrali kompetentní lidé ze svazu. Pokud se nepletu, hlasování dopadlo 11:0. Hlasoval i zástupce Vítkovic Franta Černík, Vláďův někdejší spoluhráč. Kdyby to bylo o jeden hlas, může se spekulovat, co, proč, jak. Ale 11:0? Mým úkolem není a nebylo zjišťovat, co tenkrát výkonný výbor proti Vláďovi měl. Vzpomínal jsem někdy, že v roce 2002 rozhodl jediný hlas Bohouše Kožely ze Zlína, že nároďák dostane Sláva
Lener
a ne já? Sláva dostal šest hlasů, já pět, o jeden méně, nebylo co řešit.“
