František Suchan
23. června 2015 • 14:25

Broš bilancuje kariéru. Přimotal jsem se ke skvělým časům, vzpomíná

Michal Broš se snaží předat zkušenosti mladším hráčům
TOP VIDEA
SESTŘIH Premier League: Bournemouth – Liverpool 4:3. Senzační obrat domácích SESTŘIH Premier League: Bournemouth – Liverpool 4:3. Senzační obrat domácích
Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0 Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0
VŠECHNA VIDEA ZDE

Slyšet o něm bylo celou kariéru. Ono totiž kam Michal Broš přišel, tam se vítězilo. Ani teď, kdy po vydařené sezoně v Mladé Boleslavi hraní odpískal, nezůstává mistr světa a čtyřnásobný extraligový šampion mimo pozornost. Má totiž co říct k aktuálnímu dění v českém hokeji a denně maká, aby šel příkladem. „Každý umí nadávat a být chytrý, já chci i něco dělat,“ zdůrazňuje.



Kdybyste pátrali, jakou profesi teď k Michalu Brošovi přiřadit, asi by byla nejbližší ta trenérská. Věnuje se jí ostatně už nějaký ten pátek v Letňanech díky svému synovi, ale taky v rámci projektu Czech Vikings, mimoklubové přípravy mladých hokejistů. „V nějaké formě už jsem u toho osm let a baví mě to,“ hlásí 39letý chlap plný energie.

Ale označit vás jen jako trenéra by taky nebylo úplné, ne?
„To je fakt. Vedle toho mě totiž taky spousta věcí štve. Takových, které tady z různých příčin, objektivních nebo subjektivních, nefungují. A já myslím, že by se daly dělat jinak, líp. To je pro mě takový motor, chci zapálit malou svíčku. Ale nemám zájem o tom jen mluvit, já chci i něco konkrétního dělat. Myšlenek mám hromadu, některé jsem aspoň sepsal na svůj web, protože už mě rozčilovala veřejná vystoupení, která byla jednostranná a matoucí.“

Necítil jste, že vás vedlejší aktivity postupem času zajímaly víc než samotné hraní?
„To bych netvrdil. Já se o tohle zkrátka už dlouho zajímal a hlavně taky mýmu Pepínovi už je jedenáct, takže nezbývá moc let, kdy bude ve zlatém věku učení. V době, kdy je schopný nasávat nějaké věci, což nechci propásnout. Druhou věcí je, že dokud jsem hrál pořádně hokej, když jsem měl smlouvu a své jméno na zádech, neměl jsem už tolik síly navíc, abych se mladému mohl věnovat i ve svém volném čase. Dával jsem hokeji sto procent, protože jsem to jinak neuměl a ani jsem to jinak nechtěl. Není to tak, že by mě teď začalo bavit něco jiného, ale chci se věnovat víc jemu. Nazrála pro to doba.“

Aspoň si můžete gratulovat si, že jste odešel, aniž byste musel. Že o vás pořád byl zájem.
„Přesně, tohle je jeden z těch důvodů. Málo frajerů končí z vlastního rozhodnutí a po nějaké dobré sezoně. Většinou to, bohužel, nebývají americké příběhy.“

Vás během poslední sezony potkaly i otřesy mozku. Říkal jste si, že už tohle nemáte zapotřebí, že nemusíte riskovat zdraví?
„Ne, to vůbec. Spíš jsem uvažoval naopak. Vždyť já pokaždé vlezl na led dřív, než jsem měl. Na jednu stranu se dá spekulovat, že by se mi pak nemusel další otřes mozku stát. Abych to fakt vyléčil, muselo by to trvat třeba dvakrát tak dlouho, a to by málokterý hokejista udělal. Naopak jsem si říkal, že kdyby mi bylo pětadvacet, spíš si ty návraty víc rozmýšlím, protože tam by byla ve hře celá kariéra. Ale tady jsem si říkal, O.K., když se něco podělá, zase tolik mi toho nehrozí. Maximálně ukončím kariéru o půl sezony dřív, než plánuju. Naopak jsem do toho tedy šel s lehčím srdcem. Je pravda, že mi pár lidí říkalo, že ode mě spíš čekali, že to budu hrát na konec kariéry a už se v Bolce moc neukážu, ale to mě fakt nenapadlo, naopak mi moje situace návraty podstatně usnadnila.“

Co vám při ohlédnutí za kariérou naskočí jako první vzpomínka?
„Ono toho je víc. Nenaskočí mi jeden okamžik, který by byl nad dalšími. Samozřejmě to budou chvíle, kdy byl člověk naměkko…“

Na začátku kariéry jste bral zlaté medaile skoro po každé sezoně. Nepřišlo vám tehdy, že nosíte štěstí?
„Spíš jsem uvažoval, že jsem nad tím vůbec neuvažoval… (směje se) Až zpětně si uvědomuju, že to tak nějak přicházelo samo. Člověk byl mladej, měl sílu, mužstva klapala a byli v nich výborní lídři, takže mi připadalo, že to tak bude každou sezonu a že to je paráda a že to je strašně lehké, pohoda. Pak přišlo pár let, kdy byly nějaké bronzy a jinak nic velkého, takže už jsem začal přemýšlet, co je špatně, co se stalo. Pak se zase zadařilo ve Finsku, až po návratu ve Spartě se to nevyvíjelo, jak jsem plánoval, ale naštěstí se to nakonec obrátilo zase v dobré postupem s Boleslaví do extraligy a tou poslední sezonou, historickou pro tenhle klub. Takže abych to shrnul, zamlada si člověk úspěchů moc neváží a neumí si představit, co bude za deset let.“

Broš končí po sezoně v Mladé Boleslavi hokejovou kariéru

Zažil jste éry dvou neporazitelných týmů, Vsetína a Sparty. Cítili jste tehdy, že nemáte konkurenci?
„Řekl bych, že jo. Něco podobného už v současných podmínkách nejde zopakovat. O Vsetínu ani nemá cenu mluvit. Tam jsme vedli jedna nula a věděli jsme, že zápas vyhrajeme. Že Čeman (Čechmánek) prostě zavře bránu. Zvlášť na domácím ledě to byla od prvního gólu euforie, zpívačky, plnej zimák na nohou. A před ním nejlepší hráči, co mohli v tu dobu být. Nikdo na nás moc neměl.

Při kterém titulu jste cítil, že nejvíc pomáháte? Že své mužstvo táhnete?
„Mám tam dvě ocenění pro nejlepšího hráče play off , na Spartě 2002 a pak ve Finsku 2007. Ta mi přistála hodnocením jiných, tak jsem asi byl pro svůj tým nějak důležitý. Jinak myslím, že snad vždycky jsem nějak důležitou roli měl. Ve Vsetíně samozřejmě byli větší a dá se říct důležitější hráči, ale na druhou stranu, hrálo se na tři pětky, které se točily víceméně pravidelně i na přesilovkách a oslabení, takže mi nikdy nepřišlo, že bych si titul přisuzoval neprávem. Ale z těch podařených bych vypíchl ty dvě zmíněné sezony. Tehdy se fakt musí sejít, že člověk nemá žádné zdravotní problémy a hrají se takové ty zápasy, kdy plácnete do puku a spadne vám to tam, kdy všechno klape, tým jede jako válec a vy nepřemýšlíte, hrajete svoji hru. Je neskutečné, když teď zpětně vidím, že já měl takových sezon víc.“

Máte medaile a poháry vystavené, nebo jste klasický krabicový typ a hledáte trofeje po sklepě či garáži?
„Musím se přiznat, že mám doma takový koutek slávy, jak tomu říkám. Mám tam medaile, z nichž jsem akorát otrhal stuhy. Jsou tam vyskládané ceny, poháry a takové ty ptákoviny. Zařídil jsem si takhle miniskříňku, vybojoval jsem si ji v obýváku.“

Aby byla na očích, když přijde návštěva?
„Jasně. A abych na to sám každý den mohl koukat. Ve chvílích, kdy se nedaří, kdy je člověk dole, tohle pomáhá. To by měl dělat každý, jsou na to i nějaké studie, že chvíle úspěchů si má člověk aspoň v hlavě promítat. Můj koutek slávy mě poháněl ve chvílích, kdy to stálo za houby. Hlavně mám ale i fotky na zdi, takové ty s pohárem. Já měl totiž na hokeji vždycky nejradši tu euforii hned po konkrétním vítězství, po tom závěrečném hvizdu. Ty minuty, kdy jsme s ostatníma frajerama úplně nejvíc nahoře, co to jde.“

Vždycky jste vynikal vymakanou kondicí. Budete se ve formě udržovat i dál?
„No, to je teď velké dilema. Jako každý sportovec, který něco dělal dvacet let, mám doporučení od fyzioterapeutů, že musím dál mít svalový aparát aktivní a věnovat se cvičení, protože jak se to celé uvolní, kostra se rozpadne a vylezou na povrch všechna schovaná zranění a šrámy. Druhá věc je, že už nějaký čas mám svoji posilovnu, kam chodím týrat svoje klienty, děti i dospělé. Ti mi vždycky nadávají, že po nich akorát hulákám a nic s nimi nedělám, takže s fyzičkou nesmím poklesnout moc. Nemám totiž rád trenéry, kterým se nedá věřit už jen podle toho, jak vypadají. Tohle je tedy moje motivace, i proto cvičím dál. A taky, když už v té tělocvičně jsem, něco do ruky vezmu. Je pohodovější pocit, že se nemusím za každou cenu dřít hodinu a půl, ale stačí mi půlhoďka a můžu jít. Určitě se budu udržovat dál.“

Taky jste celou kariéru zápasil s nemocí zažívacího ústrojí. Ta se vás nikdy nepustila?
„Nějaké problémy mě provázejí celou dobu, pořád užívám léky, na různé záněty dost trpím. Nejen střevní, ale má to souvislost i se zápěstími a dalšími klouby. I kvůli tomuhle jsem celkem rád, že už se nebudu muset hlídat denně, každodenní vopruz s přesnými dávkami léků mi odpadne. Jasně, člověk si zvykne, jsou lidi, kteří musejí jíst prášky celý život, ale nebude to už aspoň tak intenzivní jako doteď, když jsem ještě musel podávat nějaké výkony.“

Ještě povězte, zláká vás kamarád Martin Chabada k hraní krajské soutěže k sobě do Neratovic?
„Jasně, už mi říkal, že tam mám místo. Ale já chtěl jen tehdy, když budu kapitán, a to on zamítl. Takže jsem mu říkal, že si dám určitě jednu sezonu pauzu a kdo ví, co bude po tom. Teď hrát v plánu nemám ani na téhle úrovni. Ale v Neratovicích aspoň teď v létě uspořádám rozlučkovou exhibici.“

Témata:  sporthokejbrošboleslav