Žije život, jaký v našem kraji bývá zhusta záviděn. Robert Lang si od roku 2010 na plné pecky užívá hokejové penze. Z prosluněného kalifornského San Diega se na skok vydal do rodiště, včera v Praze vstoupil do Síně slávy českého hokeje. Doma se nezdrží dlouho, s rodinou se vydá na lyžovačku do Švýcarska. „Bavím se,“ uznal sám bývalý skvělý útočník.
Vypadá pořád výborně, figura drží, stejně tak skvělá nálada, jakou vždy oplýval. Tenhle řízek nestárne. Náběh na 45 roků byste mu nehádali.
V hokeji jste toho zažil tolik, co s vámi dělá oficiální vstup mezi české hokejové legendy?
„Je to krásný, opravdu je to paráda. Když mi Dominik Hašek (šéf návrhové komise) asi před dvěma a půl měsíci sděloval, že jsem nominovaný, začal jsem o tom trochu přemýšlet. A když to pak vyšlo, řekl jsem si super.“
Oprašujete si tu hokejové vzpomínky?
„Ale já hokejem žiju, jen ho nehraju…(usmívá se) Mluvím často s Růčou, vždycky zavzpomínáme, nebo jen tak z prdele něco plácneme. My jsme spolu vyrůstali od jedenácti, s Albym Reichlem, se Šlégrem.“
Hodí se zavzpomínat na chvíle, které vás sem dostaly. Takže?
„Samozřejmě Nagano bylo úplně špičkový, ale moje první olympiáda byla v Albertville (1992) a na ni já strašně rád vzpomínám. I z osobního hlediska, protože tam byl Hlína, dařilo se a byl to první větší úspěch po delší době (bronz). To samý zlato ve Vídni, všechno nádherný turnaje. Jenže tam vlastně nenajdeš žádnej špatnej, že jo.“
V reprezentaci jste byl magnetem na medaile, v NHL jste měl zase štěstí na legendární spoluhráče. Gretzky, Lemieux, Jágr…
„A každej ti něco dal, vždycky něco odpozoruješ... Já si z nich dělal srandu, říkal jsem: Já vás budu retajrovat (vyprovázet do penze) jednoho po druhým. (směje se). V Detroitu jsem hrál s Hullem, s Nickem Lidströmem. Když tehdá jezdil Litvínov do Švédska, tak já u něj spal v rodině, bylo nám dvanáct let. A po dvaceti letech jdeš do mančaftu za klukem, co jsi s ním hrál bandy... Máš prostě zážitky, o kterých bys neřekl, že se stanou.“
Těch má hodně i Jaromír Jágr. A pořád. Co mu říkáte?
„Víš co, já mu fandím. Ať to tam od nás ještě táhne někdo pořádně. Hraje pořád dobře. Kdyby nějak kulhal, což si myslím, že by sám přiznal a řekl, že je toho dost. Ale on furt láme rekordy, každej zápas, tak proč ne.“
Kdy jste se viděli naposledy?
„Mluvili jsme spolu po telefonu, neviděli jsme se už delší dobu. Měl jsem za ním přijet do Anaheimu, ale nevyšlo to. Třeba to do konce sezony ještě dopadne.“
Během ceremoniálu moderátor oceňoval, že jste prošel osmi kluby NHL. Sám byste jich bral míň, nebo ne?
„Na konci kariéry už byla doba, kdy lidi cestovali úplně normálně. Džegr jich má taky osm. Předtím ti kluci byli draftovaný a skončili v tom mužstvu na celou dobu. Zato teď seš draftovanej a další rok tě trejdují za dalšího prospecta jinam. Klubový srdcařství už tam není. Dřív putovali hlavně hráči, kteří nebyli zrovna klíčoví. Dnes je to úplně jedno, přestupují i hvězdy, třeba z finančních důvodů.“
Baví vás dnešní NHL? Kde kdo říká, že už to není ono a stejné jako dřív.
„Je to jiné. Každá éra má něco svého. Tihle současní kluci za dvacet let budou říkat, že za nás se to hrálo jinak. Ale hokej se vyvíjí. O to cennější je, že se Jarda dokáže přizpůsobit a pořád hraje. Smekám klobouk.“
Fandíte některému z klubů víc?
„Kromě Jardy jsou už všichni mimo ligu, hrají to kluci o hodně mladší, než jsem já. S nimi třeba až takový vztah nemáš. S Plekym jsem hrál v Montrealu, ale byl to zase jen rok. Také Hudymu přeju, protože toho znám také trochu déle. Ale jinak jsou ti kluci už vyvěšení na těch hřebíkách nahoře.“
Jak jste na jaře prožíval litvínovský titul?
„Byla to paráda. Konečně se to klukům povedlo. Přál jsem to Růčovi, aspoň se konečně mohl vykašlat na kariéru a jít si trochu odpočinout. Je to dědek, na ledě jenom kulhal. (usmívá se) Ale ne, vážně… Fandím spoustě kluků. Jak se říká: Přej a bude ti přáno. Já tomu věřím. A na Litvínov nedám dopustit, vytáhli mě do ligy. Je to naše kolébka hokeje.“
Jak vypadá váš typický den v Kalifornii?
„Víceméně takový, jaký si ho chci udělat. Po letech na ledě si rád odpočinu. Kluci jsou dopoledne ve škole, pak přijdou, takže si nechci brát žádnou práci na plný úvazek. Nejradši trávím čas na rybách. U nás byla letos výborná sezona. Zachytal jsem si a zapotápěl. Prima. Vyrážím se svýma klukama, mám je u sebe a dělám, co mě baví. Je s nimi sranda.“
Máte svou loď?
„Ne, půjčuju si. Aspoň odpadnou starosti s uklízením.“
Prý vás láme agent Petr Svoboda do své manažerské stáje.
„Bavíme se pořád. Ale uvidíme, jestli z toho něco bude. Nějaké nabídky jsem měl i od klubů. Ne snad, že by to byl vyhozený čas, ale já si vybírám, co mě opravdu baví dělat. A ne se jen za každou cenu někam připojit. Stěhovat se ale do St. Louis nebo třeba Detroitu, to se nikomu moc nechce.“
Co všechno máte v Česku na programu?
„Jsme tu na pět šest dní, pak si pojedeme zalyžovat do Švýcarska. A pak zpátky domů.“
Přepadá vás nostalgie při návratu?
„Nostalgie je tam vždycky. Přece jen má člověk vzpomínky a je tady narozený. I když jsem z Teplic, mám rád Prahu. Třeba v Litvínově jsem nebyl už asi dvacet let. Ale říkal jsem klukům, že v pátek tam asi zajedeme na zimák, ať vidí, odkud jsem vyšel.“
