Jsou sportovci či trenéři, které obdivujete pro jejich výkony či strategii. A pak jsou legendy s nadstavbou. Jejich příběh není jen o gólech a triumfech, ale hodně o nich samotných. O jejich jedinečnosti. Takový byl i Jaroslav Holík. Skvělý hokejista a trenér, tvrdohlavý rebel, bojovník na ledě i mimo něj, glosátor a provokatér, hrdý i tvrdý táta. A také muž, který všem ukázal, že vůle, vášeň a chuť se rvát v tom nejlepším slova smyslu je daleko víc než talent.
Jeho příběh zasáhl hned několik generací. Pro ty dříve narozené byl nejen legendou jihlavské Dukly, ale především symbolem vzdoru proti sovětským okupantům. Hrdinou, který svým hokejovým uměním a povahou buřiče alespoň na chvilku vlil porobenému národu při zápasech československé reprezentace s nenáviděnými Rusáky do žil hrdost.
Jeho přelepená komunistická hvězda na dresu během mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, stejně jako vítězné góly proti Sovětskému svazu tamtéž a na zlatém šampionátu v Praze 1972, se už staly svým způsobem hrdinským hokejovým eposem. Především jeho zásluhou totiž v těch momentech zažil zotročený národ pocit velkých vítězů.
V další části svého příběhu Holík vyměnil dres za sako a na střídačce si stoupl za hráče. V obličeji věčně trochu rudý, s brýlemi na šňůrce kolem krku a s nohou opřenou o lavici neklidně sledoval dění na ledě. Co chvíli pak vybuchl a nezaměnitelným sípavým chraplákem křičel své pokyny. Takový byl Holík trenér. Čtyřikrát zlatý se svojí jihlavskou Duklou a především dvakrát kouč juniorských mistrů světa.
„Občas jsme z něj měli normálně strach. Řval na vás z metru, házel po kabině věci. Ale i v té chvíli si viděl, že je to správný chlap s dobrým srdcem, který se prostě jen nechce nikdy vzdát,“ řekl o něm před lety útočník Josef Vašíček, který pod ním v roce 2000 získal světový titul.
Hráče jako on, tedy kluky ochotné vždy podřídit své ambice týmu, měl Holík rád. Naopak s takzvanými hvězdami s talentem od pánaboha býval na štíru. „No jo, náš Jaroušek – abyste se z něj nepos… Hlavně že si zase nechal pětkrát přebrousit brusle,“ rýpnul si často rád i do slavné osmašedesátky.
Z čeho jeho pohled vycházel? Z toho, že sám byl svým způsobem opak. Dříč, a hecíř kabiny, který neudivoval úžasným bruslením ani výjimečnou střelou. Jeho síla byla v enormní vůli, ve schopnosti udělat pro vítězství cokoliv. Včetně velké porce černé práce. „Od malička jsem byl hlavně pěknej hajzl, kterej se rval, kde mohl. Za to brácha byl vždycky takovej poseroutka,“ prohodil a především z jeho posledních slov bylo znát, že je říká s bratrskou láskou.
Přesně podle svého pohledu na svět pak vychovával obě děti. Dcera Andrea vyhrála wimbledonskou juniorku, syn Bobby za mořem dva Stanley Cupy. „Kluk si ke všemu přišel stejně tvrdě jako já. Nakonec si vydělal skoro miliardu korun. Má ranč, dobrou rodinu,“ mluvil o něm s hrdostí, kterou občas někdo bral za vytahování. „Tak ať se všichni klidně závistí poserou,“ zněla Holíkova odpověď.
V roce 2011 měl poprvé namále, když jeho organismus napadla gangréna. „Lékaři mi řekli, že mi nohu buď ufiknou, nebo je do týdne po mně. Takže to rozhodování zase nebylo tak těžký,“ vzpomínal na chvíli, která ovlivnila jeho poslední roky.
„Co vám budu povídat – je to teď na prd. Ještě že mám auto s ručním řazením a můžu si každý ráno dojet do trafiky pro Sportík,“ chtěl nám udělat radost před pár týdny poté, co jsme ho v redakci uvedli do naší Síně slávy.
Středobodem jeho světa se postupně stala rodina. Pochvaloval si, jak drží při sobě, rád mluvil o svém zeťákovi Františku Musilovi i vnucích Davidovi a Adamovi. „Adam je lepší hokejista, než byl v jeho letech Bobby. Je to hajzlík po mě,“ vyprávěl s hrdostí.
Když pak z naší redakce odjížděl naposledy, stěžoval si, že mu doktoři začínají řezat i do druhé nohy. „Manželka proto se mnou má trápení. Ale já jí připomínám, co mi kdysi slíbila – v dobrým i ve zlým. No, toho druhýho si zase neužila tak málo. Mám štěstí, jakou jsem si vybral ženskou,“ usmál se a bez pomoci se začal soukat do auta. Pak se ještě otočil a dodal: „Ale kdybych měl mít to samý trápení i s druhou nohou, tak už to tady zabalím. Ležák ze mě nikdy nebude…“
