Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Tohle hezké lidové moudro dokonale pasuje na současnou vlastnickou strukturu hokejových Pardubic. Sportovně šel klub ke dnu, město zabušilo na prsa jako King Kong, že využije předkupní právo a klub zachrání. Fajn, Dynamo nespadlo, buduje kádr, který vypadá lepší než ten loňský. Jenže klid ani náhodou nenastal. Padají termíny typu: insolvence, předlužení, krach, desítky milionů mínus, podvod na lidi...
Klub nedávno přiznal, že kumulovaná ztráta nepřesahuje částku 40 milionů. Dobrá zpráva? Není to 70, jak se mluvilo původně. Špatná? Že tuhle díru bude muset někdo zatáhnout, protože s takovým batohem na zádech by majoritní podíl v současné chvíli koupil jenom neúspěšně léčený klient z Bohnic. Kdo flastr zalepí? Logicky akcionáři, každý podle svého podílu. Ten největší vlastní město Pardubice, občany, daňové poplatníky bude tahle sranda stát nejvíc.
Vlastně se dá i pochopit důvod, proč město v čele s primátorem Martinem Charvátem do koupě hokejového oddílu šlo. Tehdejší majitel Roman Šmidberský se o Dynamo, jakkoliv ho pak Charvát bránil a děkoval mu, staral špatně. Od titulu v roce 2012 to šlo z kopce. Jak se nabalovaly nezdary a nespokojená veřejnost obracela hlavu k němu, cítili jste, jak bohatý a mocný muž dával ruce pryč. Ustupoval do pozadí. K ničemu se nevyjadřoval.
Nestabilní situace, ve které se hráči, trenéři a generální manažeři točili jak na Matějské, spěla k pádu do první ligy. Šmidberský začal být špatný majitel.
Město si řeklo, že pomůže, vytáhne kaštany z ohně. Možná i to, že když všechno klapne, nahraje si kladné politické body, protože Pardubice jsou přeci Hockeytown.
Chyba. Město nikdy nemůže vlastnit profesionální klub, jinak se z daného paktu stane dříve, nebo později prostředek politického boje.
Jasně, protože se blíží volby.
Začnou padat silná slova. Kdo držel opratě, ztrácí nervy a naopak. Přesně proto město profesionální klub vlastnit nesmí. Vždycky se to otočí proti němu. Ano, ať má sportoviště, provozuje ho, dává soukromému subjektu kvalitní možnost v jeho panství provozovat vrcholový sport, bavit lidi a i vychovávat mládež, na čemž se má město podílet. Ale aby mělo slovo v tom, kdo se koupí, prodá, za kolik? Na zastupitelstvu se řešily výsledky a personální obsazení lavičky? Solidní úlet.
Všechno se pak stočí jako v Pardubicích do invektiv. Každý regionální novinář má na městě svého politika, který mu práskne, co se v kuchyni peče, cifry, názory, informace. Do toho pak sem tam někdo vystoupí se silným prohlášením na veřejnosti, jako to třeba naposledy udělal v České televizi František Brendl. „Koupil krásné zrající rajče a vrátil nám plesnivou, hnusnou, smradlavou věc,“ prohlásil třeba na adresu Šmidberského.
A byl to samozřejmě nesmysl. Velké gesto se snahou nabrat body u voličů.
Šmidberský sice vrátil smradlavou věc, to je fakt. Jenže když ji kupoval, páchla dluhy a všemi možnými problémy úplně stejně. Možná i o chlup víc. Před osmi lety klub patřil městu a byl ve stejné finanční kondici jako kreditní karta v rukou Paris Hilton. Úpěl.
Šmidberského hračka během minulé sezony omrzela, chtěl se jí rychle zbavit, tak to udělal. Má klid, miliony zpátky na účtu a je v pohodě. Není ale žádný hlupák, naopak. Je to velmi chytrý muž, který moc dobře musel vědět, kudy se všechno začne ubírat. Měl pro Pardubice ještě udělat poslední službu, než hokej střelil. Tedy? Víc se snažit, najít soukromého investora, jehož by město se svým předkupním právem akceptovalo a nevyužilo možnosti do klubu naplno vstoupit. Saozřejmě, v případě, že měl k hokeji nějaký vztah...
Takhle ho posunul o osm let dozadu. To je možná jeho největší chyba, jaké se dopustil.
Aspoň, ať je současná divočina kolem pardubického hokeje odkazem pro ostatní. Tudy už ne.
Související články
