Výrok v titulku je od Karla Havlíčka Borovského, kterého prezident Masaryk označil jako vůdce české svobodomyslnosti. Zde pomůže jako tichá linka, která souvisí s hlavním tématem dnešního článku, jímž je etika. Představím svůj pohled na toto téma z hlediska ryze lidského a filosofický rozměr nechám na jiné.
Byl jsem vyzván, abych pro jednu bohulibou nadaci prezentoval v senátu ČR téma „Etika ve sportu“. Tento text budiž rozcvičkou. Je to oříšek, přinejmenším ve své protikladnosti. Etika totiž není jen dodržováním psaných pravidel, ale týká se i správných postojů mezi sportovci, trenéry, realizačními týmy, rozhodčími, diváky a novináři.
Nebojte se, po filosofickém úvodu přijde slíbená člověčina. Tak tedy 15. ledna 2018 uplyne pět let od založení Unie profesionálních trenérů (UPT) při ČOV. Mezi její zakládající členy patří mezi jinými i Jan Železný , Martin Doktor , Lubor Blažek či Slavomír Lener a další. Jednou z podmínek vstupu do UPT je respektování tzv. Etického kodexu sportovního trenéra. Etika je v tomto dokumentu chápána jako duchovní orientace, která je základem pro chování každého člověka, trenéra nevyjímaje. Etické uvědomění je nutnou součástí odborné praxe sportovního trenéra mužského i ženského pohlaví. Potud vnější rámec, ale ještě ani to není všechno…
Dodržování Etického kodexu se týká toho, jak se trenér projevuje navenek. Ale co vnitřní prostředí člověka – prožívání, cítění? Dodržení a splnění vnitřního nepsaného rozkazu „musíš“ nebo „nesmíš“ ještě není autonomním etickým jednáním. Filosof říká: „Etika je naukou o mravnosti, o původu a podstatě morálního vědomí, svědomí a jednání.“ Vykládám si to tak, že mravní zásady se projevují jednak ven – tedy k jednání, ale i dovnitř k morálnímu vědomí a svědomí. Svědomí, onen vnitřní, tichý a klidný rentgen. Nesoudí, ale konstatuje, třeba: „Je tam zlomenina.“ Pro člověka obdařeného svědomím je to často, byť v symbolické rovině, sakra důrazné konstatování.
Aby mi bylo rozuměno, uvádím jako příklad dvě své životní kauzy: coby reprezentační nahrávač jsem se popral v hospodě v Dřevěnici, kde jsme hráli přípravný turnaj s nároďákem, a následně jsem byl kvůli tomu vyloučen z reprezentace měsíc před mistrovstvím světa. Mediálně mě odsoudili, což jsem nesl jako křivdu, jelikož jsem měl čisté svědomí ve vztahu ke své práci a k volejbalu. Byl jsem mu dokonce bytostně oddaný, navíc hráčem základní šestky tehdejšího nároďáku, a nějaká rvačka na víkendovém turnaji byla z mého pohledu nicotná a vnější odsouzení neúměrné.
V podobném duchu jsem se svého času na stránkách tohoto magazínu vyjádřil k činu Zidana na MS 2006, kdy udeřil hlavou do hrudi Itala Materazziho a byl vyloučen. Interpretoval jsem to jako profesní selhání, ale srozumitelný lidský čin, nikoliv jako charakterový poklesek, jak hlásala ně která média. Zidanovo srdce bylo tehdy ve finále proti Itálii nejzranitelnějším místem, kam pravdě podobně mířil Materazzi údajnými provokacemi. To místo je mocné a zároveň křehké. Přestože bych si netroufl srovnávat se se Zidanem, morální odsouzení jsem vnímal a vnímám v obou případech jako nepatřičné. Šlo o profesní selhání navenek – nikoliv morální poklesek.
Později jako ligový trenér jsem v rakouské bundeslize inzultoval rozhodčího, a to už jsem plnil zároveň funkci trenéra rakouské reprezentace. Měl jsem co dělat, abych to ustál i přes moji mnohonásobnou omluvu. Další vnější selhání, to už je asi hůře obhajitelné.
Dnes už nikoho fyzicky nenapadám a neperu se. Hájím duchovní principy trenérského cechu, byl jsem iniciátorem založení trenérské unie a vůbec podporuji budování atmosféry slušnosti a respektu. Snažím se vnímat pozadí prohřešků a viníků se většinou zastanu proti „katům morálky“.
Někdo si možná vzpomene na Limberského volantové gesto, včetně lapálie trenéra Vrby s tím související. Víte proč? Protože jsem dospěl k uvědomění. Uvědomění, že člověk má také svoji odvrácenou stránku, k níž se moc nechce znát. Když to ale dokáže, uvědomí si její skrytou moc, začne s ní pracovat alespoň dovnitř, začíná tím budovat jádro pravé etiky.
Velký psycholog C. G. Jung staví proti sobě etické cítění a etický zákon. V souladu s jeho názorem tvrdím, že žádná etická rozhodnutí nejsou možná bez znalosti a uvědomění si své vlastní odvrácené strany a bez značné životní zkušenosti.
Nepříjemné setkání s tou druhou, horší stránkou já, její vzetí na vědomí a dialog s ní je jádrem budováním etického postoje. Etické jednání vychází mj. ze schopnosti vcítit se do druhého. Výše zmíněný kodex sportovního trenéra definuje pravidla etického chování trenéra ve vztahu ke sportovci, respekt k zaměstnavateli, ke kolegům v branži, k rozhodčím, k soupeři a rovněž k povolání a k odbornosti.
Je dobře, že takový dokument vznikl. Nebyl vytvořen jako arbitr, ale jako memento. A Karel Havlíček? Tvrdí, že je nerozumné a nelidské chtít někomu vnutit vnitřní přesvědčení, a od něho pochází výrok: „Bůh nepotřeboval žádného policajta, protože je tolerantní, nechce bořit chrámy v srdcích lidských.“ A přidávám ještě jednu jeho myšlenku: „Já věřím v revoluci hlav a srdcí.“ Jsem stejného názoru.
Související články
