Obě milují hory a věnují se akrobatickému lyžování, konkrétně jízdě v boulích. Závodí za Duklu Liberec, rády lezou po skalách, baští medovník a studují pedagogickou fakultu na Technické univerzitě v Liberci.
Jsou velké kamarádky a lidé si je často pletou. Obě však vědí, že jsou každá úplně jiná. Nikolu Sudovou vyzpovídala mladší sestra Šárka.
Myslíš, Niky, že jsme si opravdu tak podobné, jak mnozí tvrdí?
„To si nemyslím. Snad trochu v obličeji. Rozhodně nejsme stejné co se týče stavby těla. Povahově už vůbec ne. Já jsem trochu zbrklejší a rozhodně nemám takovou trpělivost jako ty, se vším se pipláš. A nejsem ani tak tvořivá.“
Ale zase jsi splachovací, z ničeho si neděláš hlavu a to chybí mně. Často nás povahově, lyžařsky i ve škole srovnávají. Neleze ti to už na nervy?
„Poslední dobou už to není tak intenzivní jako v minulosti. Určitě mi to vadí míň než tobě.“
Dřív to bylo horší. Měla jsem pocit, že všichni stále jen čekají na to, až budu stejná jako ty. Ale podle mě nebudou dva lidé nikdy stejní. Čím jsem ti nejvíc pila krev?
„Když jsme měli společný pokojíček, neuklízela sis a vždycky jsem to slízla i já.“
Ale stejně je zvláštní, že jinak jsme na sebe nikdy moc neječely a praly se maximálně o autíčka.
„Jsme holt zlaté děti. Ale tu malou černou buginu, cos mi ukradla a zapřela to, ti neodpustím!“
Neukradla a nezapřela! Jsi ráda, že jsme jako malé děti tak nějak přirozeně vpluly do lyžování? A vpluly doslova, dalo by se i říct, že jsme začínali tím vodním.
„Děti si většinou nemůžou vybírat, to bývá na rodičích. Vodní lyže mě, pravda, zrovna nenadchly, ale nestěžuju si.“
Já si snad i pamatuju ten tvůj křečovitý, soustředěný výraz, aby ses nepotopila…
„A tos neviděla sebe! Na sněhu už to bylo lepší a jsem moc ráda, že jsem byla do lyžování namočena a že jsem u něj zůstala. Ale ty určitě taky, ne?“
Jasně. Lyžování nám možná trochu vzalo dětství, ale mnohem víc nám určitě dalo. Naučilo nás postarat se samy o sebe. Jsi starší a když ti bylo kolem sedmi, začínala jsem na sněhu já. Pamatuješ si, jak mi to tenkrát šlo?
„Myslím, že jsi začínala úplně stejně jako já. Batolila ses dole pod sjezdovkou u bufetu, na nohách normální botky a na nich koženými řemínky přivázané plastové lyžičky s kačenkami. Boule sis tenkrát stavěla maximálně z báboviček a když jsi byla starší, lámal o tebe taťka hůlky úplně stejně jako o mě.“ (smích)
Ty lyžičky si pamatuju, krásně žluté. A na zlámané hůlky si pamatuju taky. Možná bychom měly teď na oplátku zlomit něco o taťku...
„Co třeba squashovou raketu?“
Ale tu tvoji! Kdyby tě tenkrát lyže otrávily, našla by sis jiný sport?
„Baví mě ježdění na horském kole. Teď si však nedovedu představit, že bych na něm závodila. Kdyby nebylo lyží, dalo by se uvažovat i o horolezectví, squashi, možná golfu. Tomu bych se však asi musela věnovat opravdu od plínek.“
Golf tě vážně chytnul. Moc nechápu, co tě na něm tak baví?
„Abych řekla pravdu, začala jsem s ním spíš ze společenských důvodů. Na golfových hřištích se odehrává čím dál víc společenských akcí a setkání se sponzory a partnery. Nechci tam vypadat jako ňouma.“
Ty a ňouma? Nikdy! Máš nějaký handicap?
„Školu!“ (smích)
Myslím ten golfový...
„Zatím ne. Golf hraju rekreačně a jen, pokud se mi chce a hlavně pokud mám čas. Kvůli lyžím jsem zatím neměla možnost si najít nějakého trenéra, udělat si zelenou kartu a získat handicap.“
Čím si vlastně nejlíp dobiješ baterky? Že by nějaká pařba, mojito, tanec až do rána?
„Pařbou se spíš vybiju, i když jednou za čas je to fajn relax. Ale to víš sama. Jinak záleží, kde zrovna jsem. Pokud mám volno na soustředění nebo závodech, ráda se projdu, poslechnu hudbu, nebo se jen tak válím. A když jsem doma, posedím s kamarády a rodinou, zahrajeme si kostky…“
Ještě že je nehrajeme o peníze. Vyhráváš podezřele často.
„To by skončilo hned, jak by začalo jít o ty prachy!“ (smích)
V čem jsi podle tebe ještě dobrá?
„To je otázka spíš na tebe, nebo kohokoliv jiného, kdo se kolem mě pohybuje.“
Ale já se ptala tebe.
„Jenže toho je tolik, že si takhle narychlo nemůžu vybrat.“
Nemusíš být tak skromná. Například dokážeš každého rozesmát na počkání a nakazit úsměvem, jinak by ti neříkali Sluníčko. Tvůj nezlomitelný optimismus mě občas i štve.
„Ještě řekni, že mě neznáš bez úsměvu a naštvanou. To bys mě teda rozesmála!“
Celý rozhovor čtěte v pátečním Sport Magazínu
Dále ve Sport Magazínu na téma „Sourozenci v akci“ najdete
- rozhovor s legendárním hokejistou Jiřím Holíkem o neméně legendárním bratrovi Jaroslavovi
- téma „Když děti spojí síly“
- příběh králů ringu, bratrů Vitalije a Vladimira Kličkových
- Aleš Valenta zpovídá reprezentační florbalistku Anet Jarolímovou
- kvíz
- poradna na snowboardové vybavení
