AKTUALIZOVÁNO - V reprezentaci pravidelně nastupuje Petr Čech už sedm let a ještě jednou tolik v ní může dál působit. Jak sám po vyřazení v kvalifikaci prohlásil, poprvé zažil neúspěch. „Když se dařilo, všichni zapomněli řešit, co bude pak,“ říká brankář Chelsea.
„Omlouvám se, nejste brankář?“ přeruší začínající rozhovor maminka se dvěma dětmi v jedné z kaváren na hlavní ulici ve Weybridge, kde český gólman bydlí. Po přikývnutí následuje žádost o fotku.
„Můj muž je váš velký fanoušek.“ Jenže její asi čtyřletý kluk se stydí a uteče, a tak rychle přisune kočárek s mladší sestřičkou. Foto na památku je hotové a český brankář se už může věnovat jen interview.
Sledoval jste nedávný los mistrovství světa?
„Byli jsme zrovna v autobuse do Manchesteru, takže jsme to v rádiu poslouchali všichni. Já koukal hlavně na týmy, které prošly naší skupinou. Slovinci mají těžké soupeře, ale pro Slováky je to relativně dobré pro postup. Nový Zéland jsem viděl v soubojích s Bahrajnem, to je soupeř, který se dá porazit. Paraguay je těžká, ale když jim vyjde tenhle zápas, mají šanci postoupit.“
Vaši angličtí spoluhráči asi byli spokojení...
„Z jednoho pohledu, sportovního, si nemohli přát lepší skupinu. Vyvarovali se týmů, které vyhrály své skupiny a hrály dobře. Z druhého pohledu... Vždycky když Anglie vypadne, je to částečně i kvůli médiím. Jakmile se hraje zápas, na papíře je všechno jednoduché. Už první reakce zněly ve stylu: nejlepší skupina v historii. Věří, že každého porazí 3:0. Jenže to vychází z mínění lidí, vůbec ne od hráčů. A to může hrát velkou roli. Jakmile je neporazí vysoko, budou se v tom novináři šťourat. A můžou tým dostat pod takový tlak, že to udělají těžší, než to doopravdy je. Tohle doprovází Anglii celou dobu. A může to znovu nastat.“
Český gólman je jasnou jedničkou v Chelsea i v repre. • Foto Pavel Mazáč - SPORT
Víte, že jste jediným hráčem základní sestavy, který bude v Jihoafrické republice chybět?
„Ano, jenom já. A z celého týmu jen já a Rus Žirkov. Prakticky i Hilário může být jako portugalská trojka na mistrovství světa.“
Je to pro vás trpké?
„Tak trpké... Když jsme byli na mistrovství světa 2006, někteří z nich tam nehráli. Je to trpké z toho pohledu, že i když musíme s respektem říct, že Slováci a po nich Slovinci nasbírali nejvíce bodů, na druhou stranu nebyli kvalitativně lepší než my. My jsme si to pokazili sami tím, že jsme nehráli dobře. To rozhodlo.“
Už vás to přebolelo?
„Momentálně je tolik zápasů... Štve mě to, ale největší zklamání na mě dopadne až v průběhu mistrovství. Až poběží všude zápasy šampionátu a my tam nebude.“
Pojedete raději na dovolenou a utečete tomu?
„Určitě někam pojedeme, ale když jsou zajímavé zápasy, vždycky se dívám a sleduju to.“
Česká reprezentace se začala připravovat na příští kvalifikaci. Vstup se novému trenérovi Michalu Bílkovi na turnaji ve Spojených arabských emirátech vůbec nepovedl...
„Řeknu to takhle: všechno je relativní. S Petrem Radou jsme napoprvé jeli k přáteláku do Anglie, a kdybychom si nedali v nastavení smolný gól, vyhráli jsme tam. Všechno začalo ideálně, pak jsme hráli těžký kvalifikační zápas v Severním Irsku, kde jsme hlavně vinou počasí remizovali. Kdyby byly lepší podmínky, mohla se skupina rozjet lépe. V tu chvíli jsem si říkal, že to byl dobrý bod. Pak nám uškodila porážka v Polsku. Ale chci říct, že po dobrém rozjezdu kvalifikace nedopadla dobře. Teď jsme nemohli začít hůř než v Dubaji, takže se můžeme jen odrazit nahoru. To může být výhoda.“
V jakém stavu je nyní podle vás národní tým? Je slavná éra pryč?
„Největší rozdíl vychází z toho, že v době, kdy národní tým šlapal, v něm hrály osobnosti a navíc je doplnili hráči, kteří například působili ve Spartě. A ta hrála každý rok Ligu mistrů. Proháněli jsme v ní i největší favority na vítězství. Takže jsme měli odehráno mnohem víc těžších zápasů. Nehledě na to, že i v lize měla utkání větší kvalitu. Poslední dobou odešlo do ciziny moc hráčů, což je dané tím, že Sparta a Slavia nehrají v Lize mistrů, nemají takový příjem, aby si mohly dovolit udržet hráče. Kvůli tomuhle kolotoči jsme se dostali do situace, že kluci, kteří nastupují v lize, sice patří k lídrům svých týmů, jenže v Emirátech dopadli tak, jak dopadli. A není to jen tím, že by liga byla špatná. Champions League chybí.“
Petr Čech v akci. • Foto ČTK/AP
Takže do reprezentace přicházejí kvalitativně horší hráči než například na začátku dekády?
„Hráči mají pořád svou kvalitu, ale schází jim tyhle zápasy. Když si vzpomenou, kolik utkání jsem měl odehráno v Lize mistrů, když jsem poprvé nastupoval za nároďák... Tihle kluci to nemají. Přitom každý takový start udělá velký rozdíl. Sparta teď bojuje ještě o postup v Evropské lize. Jestli neporazí Kodaň, zase bude chybět v další fázi a hráči zase nepodstoupí těžká utkání.“
Takže nejsou dostatečně připraveni na mezinárodní scénu?
„Samozřejmě je velký tlak, když nastupujete za národní tým. A hlavně i v době, kdy je celý český fotbal pod tlakem. Začínáme od nuly a snažíme se vyškrábat nahoru. Ten tlak je o to větší. Kluci to mají těžké, ale čím víc podobných zkušeností získají, tím lépe. Nezačali dobře, na druhou stranu získali právě nějaké zkušenosti. Odehráli utkání, dostali pod palbu kritiky. Vyzkoušeli si, jaké to je.“
Kolik hráčů z „dubajského“ týmu se může i dál objevovat v národním týmu?
„Věřím, že bude hodně těch, se kterými se dá počítat. Asi jim nepomohlo, že se sešli poprvé. Když hrajete v novém složení, je to složité. To se musí brát v potaz. Ale když řeknu jména, tak třeba Michal Papadopulos. Střílí góly za Heerenveen, není to náhoda. Adam Hloušek už s námi nastoupil a hrál dobře. Ondra Kušnír nebo Jirka Kladrubský, který se vrací po zranění, ovšem už v době, kdy k nám nakoukl a naskočil, hrál dobře. Tomáš Necid je mladý hráč a už do áčka patří. Nemůžeme jmenovat všechny, ale hráči tam jsou.“
Našel byste i další důvody, proč kromě absence těžkých střetnutí klesá kvalita tuzemského fotbalu?
„Aby kluby vydělaly peníze, prodávají mladé hráče. Po každém turnaji šestnáctek a osmnáctek vždycky někdo odchází. Pro klub je to velká finanční pomoc. Dříve dostala Sparta okolo dvou set milionů z Ligy mistrů, Slavii se to taky jednou povedlo. Sparta posilovala, nakoupila hráče z české ligy. Když někdo hrál dobře třeba v Jablonci, koupila ho za patnáct milionů. Hráči zůstávali v lize, neodešli hned pryč.
Zmínil jste odchody náctiletých. Jak se na ně díváte?
„Je těžké ty hráče udržet, protože jestliže někdo v šestnácti dostane šanci v Leverkusenu, v Itálii nebo kdekoliv... Každý fotbalista něco stojí. A pokud za něj dostanete dvanáct milionů nebo podobnou částku, nikde není napsané, že ten kluk bude ve dvaceti hrát dobře a bude prospěšný. Klub se rozhodne raději pro jistotu a zajistí si třeba dvacet procent rozpočtu. Momentálně Sparta nepůjde a nekoupí nikoho za patnáct milionů. Samozřejmě Adam Hloušek šel do Slavie za velké peníze, ale jen díky tomu, že Slavia hrála rok před tím Ligu mistrů. Další věci je, že se doba strašně změnila. Těch lákadel je tolik...“
Můžete to rozvést?
„Jestliže v dřívější době prošli ze sta hráčů jednoho ročníku v Plzni do ligy jen dva, momentálně je procento vyšší. Ovšem ne proto, že by hráči byli lepší, ale protože není taková konkurence. Když nám bylo osm a na tréninku bylo sto lidí, tak se tam sešlo osmdesát kluků, kteří chtěli hrát fotbal, protože je to bavilo. V dnešní době, jakmile je někomu deset jedenáct a umí kopnout do míče, rodiče už nahánějí lidi, kteří by jim za to něco koupili, dali jim peníze, podepsali smlouvu. A zjišťují, co by se dalo kde vydělat. A taky spousta dětí, místo aby lítala po večerech po hřišti, sedí u playstationu, koukají na video nebo surfují po internetu. Není to jen u nás, myslím, že to je všude. Jenže když se bavíme třeba o Francii, tak i když nějaké procento dětí zmizí, pořád je výběr dětí větší než v Česku.“
K tomuto tématu se ještě dostaneme. Ale ještě se vrátíme k odchodům kluků. Čeští trenéři říkají, že by hráči měli aspoň do 21 let pravidelně nastupovat v lize. Bývalý reprezentační brankář Luděk Mikloško má jiný názor. Pokud na to někdy má, aby se venku prosadil, ať jde klidně v osmnácti. K čemu se přikláníte vy?
„Myslím, že kvalita se vždycky ukáže. Jestli má někdo na to, aby v šestnácti nebo v osmnácti nastoupil v lize, má na to, aby se prosadil i v zahraničí. Samozřejmě, důležitý je výběr klubu. Když někdo v sedmnácti odejde do Interu Milán nebo do Chelsea, bude to mít těžké. Protože tady musí překonat nejen normální hráče. V našem týmu je jeden reprezentant vedle druhého. Podle mě je důležité vybrat si klub, kde má hráč velkou možnost na to, aby se uplatnil.“
Dokážete si představit, že byste taky odešel do ciziny v sedmnácti?
„Ano. Důležité je, jak člověk zvládne život okolo. Věřím, že bych to dokázal, i když realita mohla být jiná. Krok, kdy jsem nešel z malého klubu rovnou do ciziny, mi pomohl. Především v tom, že jsem nejdříve hrál za Spartu i Ligu mistrů a teprve pak šel ven.“
Pokud by někdo za vámi přišel a požádal o radu, jestli jít do zahraničí v osmnácti nebo ne, co byste mu řekl?
„Není důležitý věk, ale cesta. I když mi bylo ve Spartě osmnáct a půl, šel jsem postupně. Z týmu z poloviny tabulky (Blšany) do nejlepšího tuzemského klubu, pak do dobrého s velkými ambicemi ve Francii (Rennes) a pak do jednoho z nejlepších v Evropě. Nikdy se to nedá naplánovat, ne každému to vyjde. Ale určitě je dobré, když kluci, kteří se neprosadí, odejdou na hostování. Nemá cenu zůstávat jen proto, že je v dobrém klubu. Kdybych šel z Blšan rovnou do Chelsea a nehrál bych, chtěl bych jít třeba do Francie, abych nastupoval.“
S odlivem hráčů do ciziny dostávají v lize více příležitostí mladí hráči, jenže efekt je z určité části takový, že si toho neváží a brzy stagnují. Jeden mladý hráč Sparty si například po pár ligových startech ve dvaceti letech koupil vůz Aston Martin. Nemyslíte si, že jim snadnější cesta do prvního týmu do určité míry škodí?
„Když se podíváme klub po klubu do týmů do 16 let, v každém z nich bude sedm osm hráčů, kteří jsou pod smlouvu. To už je první chyba. Samozřejmě tam je druhý problém. Když nemají smlouvy, mohou odejít. Takže klub je donucený to udělat, aby o ně nepřišel. Měli jsme v Rennes hráče, bylo mu osmnáct. Na každém tréninku pod ním hořela tráva. Po půl roce dostal smlouvu, od té doby tam tak chodil, byl spokojený a motivace opadla. Ale když někdo v šestnácti vydělá nějaké peníze jen proto, že si pro radost chodí hrát za dorost, tak ne každý se s tím srovná. Problém je v systému. Hráči dostanou smlouvu a řeknou si: Mám ji na pět let, tyhle peníze mi dají, tak co bych se tady honil. Jsou někteří, kteří takhle dopadnou.“
Je těžké zůstat motivovaný?
„To je individuální. Budou takoví, kteří se nikdy nezastaví a budou na sobě pracovat. A najdou se i ti, kteří se dostanou do ligového mužstva, založí ruce a budou tak nějak proplouvat.“
Neváží si té šance?
„Může to tak být, ale to by člověk musel vzít případ od případu. Jenže jak říkám, doba se změnila. Hráči dvakrát třikrát nehrají a všichni chtějí hned odcházet, změnit manažery a tak. Všichni by chtěli všechno hned a za nic. Dříve to podle mě takhle nefungovalo. Dříve si to museli hráči vydřít do poslední chvíle. V současnosti je vše jednodušší. Ještě se vrátím se k těm lákadlům.“
Povídejte.
„Všechno je na dosah. Když jsem byl malý, fotbal byl jedinou možnosti, jak něco vidět. A když už to dobře dopadlo, tak něco vydělat. V dnešní době jezdí děti na dovolenou, mají už jiné možnosti. Ten hlad není až takový. Samozřejmě to není jejich chyba. A neděje se to jen v Čechách.“
O tom před časem mluvil i legendární Nizozemec Johan Cruijff . Prý už nevidí hrát děti v parcích fotbal.
„Viděl jsem ten rozdíl, když jsem přijel na týden k našim. Na pláccích, kde jsme hrávali po škole, bývalo i šedesát dětí. Dvacet hrálo basket, někdo tenis, zbytek hokej nebo fotbal. Nebyl problém přijít domů, zahodit aktovku a jít ven, protože jste věděl, že tam bude dost lidí, kteří, dokud bylo vidět, tak hráli. Když jsem byl letos někdy v průběhu června celý týden v Plzni, každý den chodili na hřiště tři kluci. Pořád ti samí. Jeden chytal, dva na něj stříleli. Nikdo k nim nikdy nepřibyl. Ani jeden den. Koukal jsem na to, hřiště prázdné a říkal jsem si: Jestli někdo hraje fotbal nebo hokej, tak u playstationu nebo u počítače a nejdou ven. Doba se prostě posunula.“
To jsou černé vyhlídky do budoucna, ne?
„Pořád jsou lidi, kteří rádi hrají fotbal, ale je jich méně.“
Vraťme se k reprezentaci. Hodně nadějí na doplnění národního týmu se vkládalo do stříbrné „dvacítky“. Kromě Fenina se však nikdo do A-mužstva nedostal. Je to zklamání?
„Je to hlavně otázka pro samotné kluky. Byli druzí. Jenže být do dvaceti let druhý a pak se prosadit ve velkém fotbale, to je velký rozdíl. Je špatně, jestliže si někdo myslel: O. K., jsme druzí, budu hrát ve svém klubu, hned bude všechno dobré. Je velký rozdíl odejít i z jednadvacítky. Přechod do mužského fotbalu je těžký pro každého. Že někde odehraje osmnáctka nebo dvacítka dobrý turnaj, je skvělé, ale důležité je, co se stane po tom. Zda zvládnou přechod. Spousta z nich nevyužila možnost, kterou měli.“
Proč se to hráčům ze zlaté „jednadvacítky“ povedlo? Byli jste zralejší?
„Půlka z nás se dostala do nároďáku. Samozřejmě každý rok je znát. Mě ale hlavně překvapil počet těch, kteří se z dvacítky neprosadili vůbec. Fenin už do reprezentace nakoukl a další dva tři už tam mohli být taky.“
Karel Brückner říkal, že když v roce 2002 přebíral reprezentaci, tak využil spojení zkušených borců a mladých, které znal z „jednadvacítky“. Něco podobného v dohledné budoucnosti nehrozí. Souhlasíte?
„Asi jo. Z té kostry z jednadvacítky jsme nejenže všichni hráli ligu, ale později jsme se dokázali dostat i do reprezentace. A přidali se k hráčům jako Nedvěd, Poborský, Šmicer, Lokvenc, Koller, Galásek. Tým si krásně sednul. A teď, když se podíváme, dvacítka skončila druhá, ale od té doby nic. Kontinuita nebude jednoduchá. My hráli ligu, měli jsme odehráno dost v pohárech... Jenže to se vracíme na začátek. Je to začarovaný kruh, ze kterého se musíme vymotat. Chyba je ve všech směrech. I ve společnosti jako takové. Když se dařilo, všichni zapomněli řešit, co bude pak. Vše šlo samo a fungovalo: EURO, mistrovství světa, EURO, skvělé výsledky. Najednou odešlo pár hráčů a všichni teď řeší důvod, proč to přišlo. Ale teď už je pozdě.“
Jak se tomu mohlo předejít?
„Sparta hrávala Ligu mistrů, Slavia si ji vyzkoušela taky. Peníze přicházely a nikdo nepočítal s tím, že by kluby v pohárech nebyly. Když se podíváme na všechny ty žebříčky, český fotbal v nich klesl. Klubový koeficient padá a padá. Od chvíle, kdy Marek Kincl dal gól Laziu a Sparta postoupila, jdou všechny výsledky dolů stejně jako koeficient. Předtím to vždy jeden zachraňoval, teď už nikdo. A už tehdy se dalo udělat víc, kluby se mohly připravit na to, že Liga mistrů nebude. Mohly zkusit něco budovat jinak. Když se podíváme na Spartu, kolik mladých hráčů tam koupili, hráli jednu, jednu a půl sezony, pak přišli zase jiní. Teď jich je polovina v Plzni. Nabrali se hráči, nechytli se, tak je poslali o dům dál. Ten tým už přitom mohl být nějaké tři roky spolu a postupně jít. Jako se to třeba podařilo reprezentaci Bosny.“
Co tím máte na mysli?
„V národním týmu využili dobrých výsledků mládežnických reprezentací a postupně je zabudovali do týmu. To bychom teď chtěli v národní mužstvu taky udělat, přidat ke kostře nové hráče. Jenže taky bude záležet na tom, aby si lidi uvědomili, že všechno se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Chceme začít od nuly, s čistým štítem. A každý porod bolí, takže na začátku to může skřípat. Ale možnost tam je, protože kostra je pořád silná, jsou v ní hráči z dobrých klubů, se zkušenostmi.“
To je na tom národní tým tak špatně, že začíná od nuly?
„Vyměnil se trenér, vedení svazu, je tu nová éra. Poprvé se nepostoupilo a žádné peníze tak nepřišly. Ano, začíná se od nuly.“
