Na úmrtí Otakara Černého reagoval ráno na Twitteru. „Pomohl objevit mnoho velkých věcí: nápaditý jazyk sportovní reportáže, krátké otázky, televizní debaty, sportovní kanál a Jardu Jágra,“ napsal komentátor Robert Záruba. Uznával Černého už coby reportéra a později jako člověka, který posouvá hranice a pro nějž nic není ztracené. „Měl v sobě zarputilost, přinutil všechny, aby věřili a udělali maximum,“ vzpomíná na bývalého šéfa. Byl svéráz, ale dobrý chlap.
Otakar Černý s televizí spolupracoval nejprve externě, k tomu dvacet let učil matematiku a fyziku. Nastálo nastoupil až po listopadu 1989. Vedl redakci zpravodajství, moderoval první politické debaty. Taky dělal mluvčího na ministerstvu zdravotnictví a po návratu do televize řídil sportovní redakci. Kanál ČT Sport byl jeho dítě. Vysílá už 15 let. „Vydupal ho ze země, překonával strašně moc překážek, ale dokázal to,“ připomíná největší odkaz Robert Záruba.
Černého hlášky dodnes baví na sítích. Vyhrkl: ‚2:3, škoda.‘ A nastavil mikrofon. V tom byl jedinečný. Učil se řemeslu sám?
„On věděl, že jinak to do vysílání nedostane. V 80. letech byl reportérsky nastavený úplně jinak než všichni ostatní. Vzpomenete si kromě něj na někoho, kdo dělal pravidelně rozhovory? Ne. To byla reportáž a žádné hlasy. Ale on tam ten hlas chtěl mít, a věděl, že to musí být krátké.“
Proto kladl tak úsečné dotazy?
„Otázky jak šlehnutí bičem. To bylo Otovo krédo. Dělali jsme si z toho srandu, děláme si jí i teď. Pravda je, že ta úspornost otázky, nebo přesněji uvozovací věty televizi naprosto vyhovuje.“
Ani řeč přitom neměl dokonalou, mluvil občas překotně, šumloval…
„On měl velmi lehký, fejetonový jazyk. I tím se hodně odlišoval od ostatních. Jenže pracoval v éře, kdy si reportéři reportáže sami nenamlouvali, což mu zároveň vyhovovalo. Autor jen napsal text na tak zvanou košilku, dva hlasy ho četly naživo. Redaktor a směnař. Kdyby to načetl sám, nebude to dobré, protože nebyl rétor. Ale i stylem psaní se odlišoval od ostatních a dal se rozpoznat. Nepsal jen tím frázovitým, suchým stylem, hledal různé výrazy a metafory.“
Pamatujete si, kdy jste se s ním prvně potkal?
„Ano. A byl to šok. Znal jsem ho jako divák z televize, viděl ho jako seriózního reportéra, co klade ty krátké otázky, a pak se přede mnou vyjevil tenhle neuvěřitelně bodrý chlap. (Reportér) František Typovský zrovna vzpomínal, jak přijel na první reportáž. Ota Černý si ho vzal stranou: ‚Mladej, dám ti jednu radu. Hlavně to nepos….‘ Ota byl bezprostřední, na nic si nehrál. Měl záliby, o kterých se moc neví, žil kulturně, nebyl žádný pařez. Ale zároveň měl dar upřímnosti, s každým se hned bavil a mluvil otevřeně a většinou i velmi vulgárně. To byl celý on.“
Nás, píšící novináře zase štval, když se přihnal na poslední chvíli a předbíhal, že to spěchá…
„Vím, že spoustě kolegů tím asi vadil. Ale v televizi začal jako první se sbíráním hlasů od sportovců. Nedělal jen fotbal a hokej. Jednou se u nás konalo mistrovství světa v cyklokrosu, v éře Šimůnka a bratrů Kloučkových. Ota jel už v pátek na trénink, byl tam mistr světa Vito di Tano. Ota neuměl ani slovo jinou řečí, ale neváhal se s ním bavit a Di Tano znal pár českých slov. Takže mu řekl: ‚Jaká trať?‘ A Vito di Tano: ‚Trať ne dobra, moc pisek.‘ Rozhovor se odvysílal, přinutil Itala říct všech šest českých slovíček, která uměl.“ (usměje se)
Do roku 1989 učil a s televizí spolupracoval externě. Nastoupit nechtěl, nebo nemohl?
„Když jsme se v 80. letech poznali, učil ještě na učňáku v Kladně. Měl dost volnou pracovní dobu, mohl jet na natáčení kdykoli. Televizní práci se věnoval hodně, v občance však měl razítko, že je zaměstnán jako učitel. Za totality do televize možná nemohl, protože nebyl v komunistické straně.“
Taky jezdil s kladenskou mládeží jako vedoucí mužstva, že ano?
„V době, kdy to trénoval Karel Beran, prošla mu rukama celá zlatá generace Jágra, Patery, Procházky, Franty Kaberleho. Dobře ty kluky znal, byli jako jeho děti. V roce 1989 přiletěli Calgary Flames a Jágr nastoupil poprvé za reprezentaci. Ota vzal tehdy ty kluky do televizní kabiny, seděl tam Ota Vejvoda a další. Pořád se ptali, jaký je tenhle a tamten a Černý vykládal, jak s nimi dělal rozhovory. A pak najednou zavrčel: ‚Buďte zticha, chci se koukat na hokej!‘ Nechci říct, že je vychoval. Ale podíl na jejich vývoji určitě měl. Jako táta týmu.“
Slavné kladenské časy pominuly, on však zůstal velkým fanouškem, je to tak?
„Pořád bylo znát, že mu osud Kladna leží na srdci. V jednu dobu se tedy nějak nepohodl s vedením, na zápasy asi rok nechodil. On když si něco usmyslel, byl zásadový. Zároveň mu to ale nedalo.“
Profesně se po revoluci od sportu vzdálil, vedl redakci zpravodajství, stal se průkopníkem politických debat. Pamětníci si možná vzpomenou na proslulý dotaz: ‚A co na to občan?‘
„Ota chodil na porady, a jak byl naučený ptát se sportovců, říkal, ať nechají v televizi diskutovat politiky. Vymyslel pořad Debata a pak Co týden dal. Nechal nejvlivnější figury této země debatovat, občas se do toho vmísil, moc do toho nezasahoval, zůstal ten legendární dotaz. Dneska je to už jinde, ale Ota byl první, kdo s tím přišel.“
Po působení na ministerstvu zdravotnictví se vrátil jako šéfredaktor sportovní redakce. Právě se připomíná výročí kanálu ČT sport. To bylo jeho dítě, viďte?
„Byl jeho hlavní strůjcem. On a nikdo jiný. Tehdy jsem vůbec nevěřil, že to můžeme utáhnout. Ota jo. A hlavně ten kanál prosadil a udržel. My jsme po roce mohli klidně skončit, jenže on v sobě měl takovou zarputilost, že všechny přinutil, aby tomu uvěřili a udělali maximum. Opravdu mě přesvědčil. Je to jeho zásluha, že jsme sportovní kanál měli už v roce 2006. Vydupal ho ze země. Nepustil ten nápad a ten plán, překonával strašně moc překážek, obtíží, nedůvěry. Ale dokázal to.“
Jaký byl šéf?
„Docela přísný. Uměl říct hodně tvrdě, že jste něco neudělal dobře. Ale to spíš těm mladším, u kterých cítil, že se můžou ještě někam vyvinout, starší nechal být. Měl respekt k lidem, kteří něco dokázali, nejen v televizi. Byl však celkem tvrdý k těm, co za sebou měli dvě, tři povedené věci a už si o sobě moc mysleli. Ty dovedl hodně rychle srovnat. Ale hlavně měl přirozenou autoritu.“
Sám byl reportér, nikdy však nekomentoval. Zasahoval taky do vaší práce?
„Právě, že ne. Tam spoléhal na nás. Měl poznámky, ale vždycky s respektem, že tu profesi sám neovládal. Uznával, že jsme žánrově dál. Pokud se mu něco nezdálo v programu nebo komentování, taky to řekl. Ale nemělo to takovou razanci jako ve zpravodajství, kde se cítil absolutně doma.“
Co vás napadlo, když jste se to dozvěděl, že už mezi námi není?
„Zrovna jsem měl distanční výuku se studenty, kde jsme probírali zpravodajské žánry v televizi a metody rozhovoru při sbírání výpovědí sportovců. Asi třikrát jsem si řekl, že tak by to udělal Ota Černý. Nejkurióznější otázka mezi všemi těmi, které kdy položil, a nejvíc mě pobavila, byla, když odlétala výprava na olympiádu do Calgary 1988. Ota obešel všechny, nespokojil se s tím, že natočí hokejisty, Pavla Ploce, Květu Jeriovou a hotovo. Vzal všechny, udělal obrovskou sumu reportáží. A všechno prosadil do vysílání, včetně sáňkařů. Zeptal se: ‚Vy si jedete na olympiádu zasáňkovat, nebo ne?‘ Po té dardě ještě vytáhl takové eso z rukávu! Uměl pobavit i tím, jakou otázku vymyslel.“
V roce 2013 odešel Černý do důchodu. Chodil pořád mezi vás?
„On vlastně neskončil. Doteď má místo v redakci tam, kde seděl jako šéfredaktor. Zůstalo neobsazené. Mohl kdykoli přijít, mohl si tam u stolu dělat svoje věci, psát hodnocení. Dělal to do poslední chvíle, když už byl vážně nemocný, přeposílal je z domova. Působil jako emeritní šéfredaktor. I tuhle formální roli bral hrozně poctivě“.
