ROZHOVOR | Dlouho se držel v čelní skupině, jezdil na čtvrté, páté pozici. Nakonec však cyklokrosař Radomír Šimůnek neodolal náporu soupeřů a v závodě Světového poháru v Táboře skončil jedenáctý.
„Belgičani prostě byli lepší. Snažil jsem se jet, co to dá, co ve mně bylo. Dvě kola před cílem už jsem to nebyl já, trápil jsem se. Byl znát výpadek. Nedá se nic dělat, musím zase potrénovat tak, abych byl konkurenceschopný na Plzeň,“ vyhlíží 29letý cyklokrosař další zastávku Světového poháru v neděli 28. října.
Závod v Táboře jste měl dobře rozjetý, co chybělo, abyste se udržel?
„Trocha výkonnosti. Před čtrnácti dny jsem blbě padnul a na pár dní jsem vypadl z přípravy, to je hrozně znát. Nedá se nic dělat, jede se dál, sezona je hrozně dlouhá. A když tyhle závody odčiním na mistrovství světa, český fanoušek bude spokojený.“
Trenér Viktor Zapletal vás chválil za bojovnost. Za co byste se pochválil vy?
„Za totéž. Člověk musí bojovat, jinak to nejde. Ke konci už jsem viděl, že sám na to nemám, že mi chybějí síly, ale prostě jsem se na tom kole tak svíjel, že jsem to nějak ušlapal. V posledním kole jsem myslel, že do deseti přijedu, Švýcara jsem měl na lopatě, ale je vidět, že to je závod Světového poháru a lidi tady nenechají nic zadarmo. Prostě jsem přijel až jedenáctý. Nedá se nic dělat, jede se dál. V pondělí si dám relax, projedu se kousek na kole a půjdu na houby. Vyhodit to ven z hlavy, načerpat energii a vzpomenout třeba na taťuldu, když na houby chodil taky. To je teď úkol. A v úterý si sednu na kolo a budu se kvalitně připravovat na Plzeň.“
Předstihl vás i Sven Nijs, který měl problém se řetězem a vypadl z čelní skupiny. Co jste jeho výkonu říkal?
„Pro mě bylo trochu překvapení, že tam přilétl, protože to měl do depa poměrně daleko. Ale je vidět, že je to pan závodník. Dřív se o něm říkalo, že nedokáže jezdit na mistrovství světa, že když se mu kolikrát něco stalo, hlavou potom vybouchl. Dneska ukázal, že je kvalitně připravený a psychicky dobře připravený. Osobně si myslím, že až přijede na mistrovství světa do Ameriky, bude hrát největší prim.“
Nijsovi je šestatřicet. Je pro vás vzorem v tom, že na úplném vrcholu je možné být i po třicítce?
„Nejsem typ člověka jako Zdenda Štybar nebo Niels Albert, kteří vyletěli obrovskou přípravou a pílí už v mládí. Jsem diesel, který se postupem roku rozjíždí. Kolikrát už se říkalo, že bych měl být pevně zabudovaný ve špičce, kolikrát jsem měl zdravotní problémy, smůlu a tak dále. Myslím si, že můj čas přijde, až mi bude třicet a výš. Opotřebovaný nejsem.“
Sám o sobě říkáte, že jste moc hodný. Vás trenér také tvrdí, že si ještě málo věříte. Zapracujete na tom?
„To už jsem prostě asi já. Musím se s tím poprat. Samozřejmě Viktor mi v tom hrozně pomohl, protože mi do telefonu desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát řekne, že jsem dobrý a to člověku trochu uvízne v hlavě. Jedeme dál. Dám relax, možná v se úterý půjdu podívat na hokej. V Plzni bude spousta kamarádů a fanoušků, protože tam teď přebývám. Hrozně se na to těším.“
