PAMĚŤ NÁRODA - LUDĚK BOHMAN | Za medaili jsem dostal látku na kalhoty. Za štafetové zlato z mistrovství Evropy v Helsinkách nám v redakci Rudého práva dali popelník a dózičku na cigarety. Nám, sportovcům, kteří jsme nekouřili.
Můj otec Hanuš Bohman pracoval v okresním stavebním podniku. Dědeček, který se jmenoval stejně, byl akademický malíř. Jeho rodiče se původně přistěhovali z Kdyně u Domažlic, kam přišli tři bratři z Německa. Jedna větev toho rodu pak skončila v Nymburku. Proto naše jméno zní německy. Maminka byla v domácnosti. Narodil jsem se v Nymburku půldruhého roku po válce, měl jsem bratra a sestru.
Ke sportu jsem přišel tak, že jsem chodil do Sokola. Líbilo se mi tam. Do sokolovny jsem to měl daleko, bydleli jsme na kraji města, tak jsme cestou s klukama často závodili. Běželi jsme od jedné ulice ke druhé, dělali jsme lumpárny. Občas jsme na někoho zazvonili a utekli. Tehdy jsem poprvé zjišťoval, že jsem trošku rychlejší než ostatní.
Asi ve čtrnácti jsem si zkusil atletiku. Po skončení základní školy jsem nastoupil na stavební průmyslovku do Mělníka. Táta mě bral v létě na brigády na stavby. Když jsem něco chtěl, třeba kolo nebo svetr, musel jsem si na to vydělat, peněz u nás nebylo nazbyt. Bydlel jsem na internátě. Na Mělníku nebyla atletická dráha, tak jsem tam běhal po parku a trénoval o sobotách odpoledne a nedělích v Nymburku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
