Martínek o zraněních i Rusku: Nechci zápasit tam, kde nás mají za nepřátele

Patří mezi nejpopulárnější bojovníky na tuzemské scéně, a to nejen díky výkonům v kleci. Michal Martínek je taky velký vtipálek a nedělá mu problém mluvit otevřeně na jakékoliv téma. To dokázal i ve Fight Castu One. Rozpovídal se například o poslední bolestivé prohře, drsných zážitcích z hlídání nočních klubů nebo o pozadí souboje v Dana White's Contender Series. „Přiletěli jsme tam tři dny do zápasu. Neměl jsem moc čas se aklimatizovat, po rozcvičce jsem de facto zíval,“ zavzpomínal jednatřicetiletý bojovník.

Jak to teď vypadá s vaším dalším působením v ruské organizaci ACA?
„Podal jsem výpověď, protože tam momentálně zápasit nechci. Nechci být v ruské organizaci, když ta země takhle zaútočila na Ukrajinu. I když proti samotné organizaci nemůžu říct půl slova, chovali se k nám vždy dobře. Byla to pro mě velká a přínosná zkušenost.“

Reagovali nějak?
„Odpověděli, ať počkáme, až se situace ustálí. Na to jsme odvětili, že pochybujeme, že se to v blízké době nějak ustálí, tak abych nemusel dlouhodobě stát. Chci dál bojovat, ale tam, kde je v rámci možností klid a kde máme nějak podobný náhled na svět. Jako sportovec prostě nechci jít do destinací, kde bych byl se svým týmem v ohrožení. Pokud Rusko řeklo, že jsme na seznamu nepřátelských zemí, tak si myslím, že tam už z principu nemám co dělat. Chci být prostě jen v zemích, kde jsme vítaní. Nehodlám kvůli prestiži a penězům riskovat zdraví sebe a svého týmu. A jako sportovec chci mít prostě klid pro to, co dělám.“

Hledáte už nějaké nové angažmá, nebo čekáte, až to bude s ACA dořešené?
„No, je dost veliký problém v tom, že samozřejmě nejsem jediný, kdo tohle řeší. A samozřejmě jsme vázaní smlouvami. Není jednoduché se vyvázat z toho, když máte podepsaný dvouletý kontrakt. Smlouvy v ACA jsou dost přísné. Není to tak, že bych řekl, mně se nechce a hotovo. Jsou vysoké sankce, kdybych nastoupil někde jinde. Nicméně se vyjádřili v tom smyslu, že by byli rádi, kdybych tam zůstal, ale pokud to nechceme, tak to prý začnou řešit s hlavním majitelem organizace, aby mě uvolnili. Už jsme se tedy pohnuli. Chodí dokonce první nabídky, řešíme to.“

Takže se nezachovali nějak nepřátelsky.
„Ne, vůbec. Myslím, že jsme tam měli se všemi opravdu dobré vztahy, vycházeli nám vždy vstříc, vše jsme měli perfektně zajištěné. Proto nás i mrzí, co se teď děje ve světě a že to odnáší i sportovní organizace, které se chovaly slušně. Ale je to tak, karty jsou rozdané a je potřeba se k tomu nějak postavit.“

Svůj postoj jste dal najevo už před nějakou dobou. Jaké jste na to dostal reakce?
„Psalo mi ohromně moc fanoušků, že jsou rádi, že jsem se takhle zachoval a postavil se tomu čelem. Takže ohlasy hlavně pozitivní. Sem tam se samozřejmě někdo ozval s tím, že jsem to řekl až moc diplomaticky. Ale já opravdu nemám proč ACA nadávat, chovali se tam ke mně slušně. Neznám vlastně žádného zápasníka, který by tam byl nespokojený. Já zkrátka v této době jen nechci být pod ruskou stájí. Jsem dál v kontaktu s Američanem Danielem Jamesem (porazil Martínka v ACA v roce 2020), s nímž probírám různé věci, a ten zaujal stejný postoj. Taky ho to ale mrzelo.“

Další zápas v ACA jste měl mít 15. dubna v běloruském Minsku.
„Což jsme hned zrušili v momentě, kdy Rusko najelo na Ukrajinu.“

Jak se zrodil svět Oktagonu? Více ZDE>>>

Naposledy jste zápasil s Estoncem Denisem Smoldarevem a dlouho jste tuto prohru ani nechtěl komentovat, je to tak?
„Ano. Jít hlavní předzápas v ACA jsem vnímal jako veliký posun v kariéře. Té důvěry jsem si ohromně vážil. A souboj nakonec trval 35 vteřin. Vůbec jsem nechápal, co a proč se stalo. Měl jsem za sebou životní přípravu. To potvrzovali i moji sparingové jak v Česku, tak v Polsku. I Karlos Vémola mi pak říkal, že ho mrzí, že jsem nemohl předvést, co jsem měl natrénováno. Viděl mě, připadal jsem mu super. Jemu se stalo to samý v Zápase století s Attilou Véghem, takže ví, jak jsem se musel cítit. Je samozřejmě nepříjemný, když zápas skončí dříve, než vůbec začne. Řešili jsme, co se v souboji vlastně odehrálo. Byly tam dva nelegální údery. Když jsem se v kleci probral, ptal jsem se kluků, co se vůbec stalo. Ucítil jsem tupý náraz a šel k zemi, kde mě chytře ukončil. Zaklekl mě a já už nemohl nic.  Cítil jsem, že jsem nahulenej, jen jsem si kryl bradu, abych nedostal další úder. A rozhodčí to ukončil pro neaktivitu. Řešili jsme pak i případné odvolání. Psalo mi hodně Rusů, že zápas měl být bez výsledku, protože ve zpomalených záběrech byla vidět ta hlava, potom zátylek… Ale my jsme se rozhodli, že to nebudeme nějak moc řešit. Umím přijmout prohru.“

V minulosti jste zažil už jednu citelnou porážku, a to s Brazilcem Rodrigem Nascimentem v Dana White's Contender Series, což je pořad, v němž si šéf UFC vybírá nové hvězdy. O tom, co mělo na výsledek duelu nejspíš vliv, jste zatím ale nemluvil.
„Tehdy jsem na tom nebyl finančně tak, abych mohl jet do Ameriky na vlastní náklady měsíc dopředu. Bylo to tak, že jsme tam přiletěli tři dny do zápasu. Každý, kdo trochu cestuje, ví, jak je to jet lagem. Za tři dny se člověk moc neaklimatizuje. Po rozcvičce jsem de facto zíval, byl jsem opravdu unavený a ještě k tomu jsem předtím chytil zlatého streptokoka. Takže jsem měl infekci v noze a oni mě nechtěli pustit do souboje. Ukecali jsme to s tím, že jsem se spálil o choppera. Koukala mi totiž trochu achilovka, měl jsem tam prostě díru. Tvrdili jsme proto, že je to spálenina a pustili mě. Už jsem nechtěl s ohledem na fanoušky i soupeře zápas rušit. Je to prostě nemilosrdný sport, tak jsem to přijal a chtěl se poprat, když byla taková šance. Vabank. Vůbec nelituju, že se to stalo.“

Vážně?
„Samozřejmě, že to kariéře moc neprospěje. Ale v rámci nějakého vývoje a psychiky může člověka taková zkušenost jenom posílit. Tehdy jsem si i našel mentálního kouče. Nicméně nepotřeboval jsem ho ani tak ke sportu, ale spíše pro medializaci a podobné věci. V té době mi vadily třeba komentáře na sociálních sítích. Byl jsem vyhazovač, neměl jsem nikdy problém vyřešit si cokoliv tváří v tvář hned, ale tohle jsem nezvládal.“

Odpovídal jste na ty komentáře?
„Ne, ale vřelo to ve mně. Pak jsem ale vyhledal mentálního kouče Petra Žídka, který mě s tím naučil pracovat, abych si to nebral osobně. Myslím, že by bylo super, kdyby to v MMA fungovalo třeba jako v hokeji, kde jsou mentální koučové, maséři… Mělo by to být nedílnou součástí. V kariéře to pak může neuvěřitelně pomoci. Zvláště na startu. Je myslím spousta kluků, kteří prohráli blbě zápas, sesypaly se na ně špatný komenty, dostalo se jim to do hlavy a tím pak končej. Říkají si, proč já to vlastně dělám, když mi lidi píšou tohle. Kdyby jim ale v tu chvíli někdo odborně pomohl, byl by to určitě přínos.“

A je něco, čím by se mohl hokej inspirovat od MMA? Přece jen jste na ledě sportovně začínal…
„Určitě jo. Nejvíc jsem se nad touhle otázkou zamýšlel, když jsem s hokejem skončil. Hromada kluků včetně mě to měla tak, že když nám trenér řekl: ‚Běžte si zacvičit, máte posilovnu zdarma.‘ Tak jsme si tam sedli a nedělali nic. A potom, když jsem s hokejem skončil, mi došlo, jaké jsem měl možnosti, co vše jsem mohl každý den dělat, ale nedělal. Mohl jsem být úplně jinde. Pak jsem to najednou neměl takhle k dispozici, začal jsem si platit tělocvičny, trenéry a říkal si, jak teprve poznávám, že chci opravdu sportovat a dělat pro to maximum.“

Michal Martínek byl hostem Fight Castu One

• 
• 
• 
• 
• 13 zobrazit galerii

Ač je MMA lidmi vnímáno jako nebezpečný sport, nejvíc úrazů jste zažil právě v hokeji. Který byl nejtěžší?
„Nastoupili jsme tehdy proti Slavii, druhá třetina, hráli jsme na dvě obranné dvojice. Nastřelený puk ze středního pásma, já pro něj jel jako levý obránce, abych ho poslal dál. Klasická herní situace. Útočník mi dal krosček ze zadu a já letěl hlavou do mantinelů. Měl jsem roztříštěný krční výběžek mezi šestým a sedmým obratlem, zlomený nos, otřes mozku a zlomenou ruku. Kdybych tam tu ruku nedal, tak jsem si zlomil vaz. Tehdy jsem byl poprvé na áru (anesteziologicko-resuscitační oddělení). Potom jsem měl ještě několik zlomenin. Párkrát jsem chytil puk, takže zlomená žebra, kotníky a tak dále.“

A máte v páteři titanovou destičku, že?
„Ano, kvůli tomu, že jsem to zranění nezaléčil, jak jsem měl. Měl jsem nosit tři měsíce nákrčník, shodil jsem ho i se sádrou po dvou měsících a šel hrát play off, protože mě tehdy potřeboval tým. Myslím, že jsme hráli proti Plzni. Už nevím, kdo to byl. Rychle jsem se oklepal a šel hrát, ale nesrostlo to, jak mělo. Stalo se mi pak, že když jsme se jednou škrtili na tréninku MMA, ucítil jsem divné pnutí v krku. A najednou, když jsem boxoval a dostal úder do čela, začaly se mi takhle klepat ruce (předvádí třas). Když to tak bylo dva týdny vkuse, trenér mi řekl, že dokud nepřinesu magnetickou rezonanci, jako důkaz, že jsem v pořádku, tak tam nemám chodit. Šel jsem tedy k doktorovi, a ten mi řekl: ‚Jsi tu pět minut po dvanáctý. Stačí blbá facky, když to nebudeš čekat a skončíš na vozíčku. Za čtyři dny musíš na operaci.‘ Vytáhly mi krční obratel, nahradili mi ho oštěpem z kyčle a tady zepředu (ukazuje na krk v oblasti hrtanu) mi navrtali titanovou destičku. To mi samozřejmě zhoršilo rotaci krku, ale zároveň mi to krk zesílilo.“

A s tím už roky zápasíte. Docela riskantní, ne?
„Riziko je v tom, že to může prasknout nahoře, nebo pod, ale to je něco, co hodlám podstupovat. Stalo se mi to půl roku před mým prvním amatérským zápasem. Myslím, že v roce 2011.“

Lékaři vám MMA tehdy asi nedoporučili…
„Samozřejmě. Ale chodím jednou dvakrát do roka na magnetickou rezonanci, abych byl pod kontrolou. A doktor mi doporučil, abych hodně osvalil trapézy a krk, to je i jeden z důvodů, proč nastupuju v těžké váze, protože nechci hubnout dvacet kilo, abych ztratil svalový tonus, který mi to vše drží.“

S hokejem jste skončil vlastně hlavně proto, že jste nechtěl přistoupit na úplatky, je to tak?
„Je to takový… Nemám důkazní materiály, abych to říkal úplně veřejně. Neudělal jsem to tehdy jako Miroslav Palaščák. Nic takového v ruce nemám, proto o tom nechci moc mluvit, bůhví, jestli by to pak nepoužil někdo ještě proti mně. Šlo o různé machinace, které se mi prostě nelíbily. Nemyslím si, že to je tak všude. Myslím, že je na tom český hokej dobře, důkazem je, kolik našich kluků hraje v NHL. Máme výborný intelekt pro sport, ten selský rozum se v takových sportech dokáže prosadit. Někteří si ale díky téhle české mazanosti dovedou ze sportu udělat vlastní píseček, a tím mu pak dost škodí.“

Dlouhou dobu jste při zápasnické kariéře dělal i vyhazovače v pražských nočních klubech. Jakou tam máte bilanci, co se potyček týká? Počítal jste to někdy?
„Na vratech mám bilanci: Jeden soud, hrozně moc předvolaček a hodně podání vysvětlení. (pousměje se) Dělal jsem to při MMA aktivně deset let. Ještě tři týdny před zápasem v Contenderu jsem stál v Praze na vratech.“

A máte přehled o tom, jak úspěšný jste byl, co se týká bitek s problémovými zákazníky?
„Bylo tam stovky konfliktů. Dělal jsem jak je ulice Dlouhá, Kolkovna. A myslím, že každý barman nebo vyhazovač může potvrdit, že to v téhle části bylo často velice napjaté. Nebyl den, aby tam nepřijela sanitka nebo policisti. A když tam děláte šest dnů v týdnu…“

Vyzývali vás třeba i na souboj, když už jste byl známý z Oktagonu?
„Na mě nikdo moc nestartoval. Spíše to bylo tak, že skákali do míň urostlých kluků. A samozřejmě, že když je tam třeba parta patnácti opilých Irů, začnou po sobě házet sklo, já mezi ně vběhnu, tak jsem prostě v tom a nikdo se neptá. V tu chvíli je třeba je eliminovat, vytáhnout ven, aby neublížili někomu jinému. Nestávalo se mi ale, že by za mnou někdo přišel a chtěl se prát, protože mě poznal. To nikdy.“

Jak drsný vlastně tedy je noční život v Praze?
„Že by na mě někdo vytáhl pistoli, to se stalo jenom jednou. Byla plynová a já zareagoval včas a vyřešil to. Dvakrát nebo třikrát zablýskal v potyčce nůž a pak došlo několikrát na slzný spreje.“

Kdy vám šlo při práci nejvíc o život?
„To byl ten soudíček. (pousměje se) Vyhrocená situace proti nějakým čtyřem chuligánům. Nevím, co to bylo, jestli Bohemka… Nepamatuju si to přesně. Házeli po mě skla a podobně. Byl to asi čtyřminutový fight. A každý, kdo se na ulici někdy pral, ví, že to většinou končí do deseti vteřin. Čtyři až pět minut je hrozně dlouho. Bylo to šílený. Mělo to nějaké důsledky, dohry a skončilo to u soudu. Který jsem samozřejmě vyhrál, protože jsem chránil majetek podniku a lidi. A ti kluci se chovali tak, že tam neměli co dělat.“

Do několika duelů vás doprovázela vaše partnerka. Dokonce vám dává během soubojů i rady, je totiž v rohu s trenéry. Jak jste se vlastně seznámili?
„Naše historie sahá už vlastně do dětských let. Rodiče měli chatu v Ratboři, a tam jsme se s Lenkou projížděli jako děti na kole. Párkrát jsme se pak viděli na diskotéce a podobně. A pak jsme se jednoho dne potkali na Vinohradech.“

Není tajemstvím, že je bývalou pornoherečkou. Vy jste to v době seznámení taky věděl?
„Nevěděl. Ale neměl jsem s tím žádný problém. I mě třeba baví, když mi vypráví historky z nějakého natáčení a tak. Je to jiný svět, na který se hromada lidí kouká spatra, berou to jako kontroverzní. Na druhou stranu se na to devadesát procent lidí rádo kouká. Je to prostě práce, kterou společnost potřebuje. Můj názor.“

Před pár dny jste vstoupili do manželství, jak to prožíváte?
„No je krásný probouzet se s prstýnkem na ruce. Hrozně moc jsme se na to těšili, tak jsme strašně rádi, že jsme to uskutečnili. Oba jsme z Prahy, proto nás těší i to, že jsme se brali na Staroměstském náměstí.“

Premium

MMA

Bojovník Rajnoch: Rusové? Ostří hoši. Radši jsem v zahraničí za půlku peněz

Oktagon

15. března 2022 • 20:58

Kincl o trénování, Americe i nařčení z dopingu: Vémola zažije peklo!