I pro olympionika může být MMA inspirací. Příkladem toho je Martin Fuksa, který přiznává, že mu imponují cesty bojovníků, ač k zápasení nikdy neměl moc blízko. „Já jsem odjakživa nebyl žádnej velkej bitkař, nebo něco takového, i když jsem hrál hokej,“ říká nejlepší český rychlostní kanoista. Přesto ho láká zkusit si jednou sparing v kleci.
Rychlostní kanoistika má s MMA jedno společné: velikou dřinu. O tom si nedávno popovídal Martin Fuksa s Karlosem Vémolou v jeho show. A co dělá nejlepší český kanoista, když se mu nechce do tréninku, nebo se kterým špičkovým boxerem se připravoval v Bulharsku? O tom promluvil v následujícím rozhovoru.
Netajíte se tím, že jste fanoušek MMA, čím si vás získalo?
„Tou svojí otevřeností. Na internetu je toho hrozně moc, takže si člověk může vybrat, co sledovat. Takže jsem se díval na různá videa bojovníků, v nichž ukazují i backstage svého sportu. A tím si mě to získalo, otevřeností, tím, že zápasníci ukazují, jak trénují, a to mě i motivuje.“
Koho z bojovníků nejvíc sledujete a proč?
„Z české scény určitě Karlose Vémolu, ze zahraničí mě samozřejmě baví Conor McGregor. V boxu mě zase třeba baví Anthony Joshua. A proč… O Karlosovi se hodně mluví a dělá videa o makání, která mně imponují. Takže proto. Conor je zase trochu šílenec a hlavně člověk, díky kterému jsem MMA začal víc sledovat, takže mě baví, jakou z toho dělá show. U něj mě mrzí, že těch videí z tréninků nemá víc, nebo jsem je zase tak úplně nenašel. Hodně se mi líbí sestřihy toho nejlepšího z jeho zápasů a jeho dokument je super. A Anthony Joshua je pravý sportovec, má spoustu způsobů tréninku, které mě baví sledovat.“
Který souboj vás v poslední době nejvíc zaujal?
„Viděl jsem samozřejmě tři poslední zápasy Karlose. Nicméně já tomu zase tak nerozumím, baví mě opravdu spíše ty cesty bojovníků, než samotný zápas. Ale abych znal údery, chvaty a proč vyhrál na body tenhle a tenhle, tomu úplně nerozumím. Samozřejmě, že když někdo dá TKO/KO nebo submisi, tak to poznám. (pousměje se) Samotný zápas beru ale jako takovou třešničku na dortu. A konkrétně mě v poslední době hodně zajímal zápas Joshuy s Kubratem Pulevem, protože když jsme byli na soustředění v Bulharsku, tak se tam s námi připravoval právě i Pulev.“
Lákalo by vás si zápasení zkusit?
„No, já jsem odjakživa nebyl žádnej velkej bitkař, nebo něco takového, i když jsem hrál hokej. Byl jsem obránce, takže mě bavilo hrát tvrdě, dávat v uvozovkách stromy. Bejt tvrdej, to mě bavilo, ale že bych se musel s někým mlátit, to úplně ne. Takže samotný zápas nevím, jestli by mě úplně lákal. Ale co by mě určitě zajímalo, je zkusit si trénink s nějakým bojovníkem, vlastně i – opatrně – dostat ránu, jaké by to bylo, a pak by se uvidělo. Nicméně minimálně trénink bych si chtěl určitě zkusit.“
Jak často trénujete, můžete přiblížit, z čeho se skládá vaše příprava?
„Průměrně trénuji tak šestkrát týdně. A asi tak jedenáct nebo deset a půl měsíce v roce. Měsíc, měsíc a půl mám vždy volno po sezóně, a to netrénuju skoro vůbec. A z čeho se skládá příprava… Teď máme zimní přípravu a náš trénink je celkem všestranný. Takže jsme byli teď na vysokohorské přípravě, kde jsme jezdili na běžkách. Taky jsme pádlovali na trenažeru, chodili do posilovny, běhali, chodili plavat. V létě a na jaře jezdím rád na kole. Děláme všechno možný, ale tyhle věci nejčastěji.“
Co je na kanoistice nejtěžší?
„Když jsem s tímto sportem začal, tak pro mě nejtěžší bylo se vlastně naučit na kanoi, protože je hodě vratká a není to úplně jednoduchý. Takže jsem párkrát spadl. Ze začátku mě vozili na lodi starší kluci a učili mě pádlovat. Nebo jsem pádloval s taťkou a dědou, když si mě vždycky vzali do lodě. Klečeli za mnou, drželi stabilitu a já jsem před nimi pádloval. Pak už jsem jezdil sám na lodi. Nejprve hodně malinký, která je široká, abych nepadal. No a pak jsem se postupem času dostal na tu závodní, na které jezdím teď. To bylo asi nejtěžší. A co se týká současnosti… Věřím, že pro někoho by ta dřina nebyla úplně lehká. Na druhou stranu mě to prostě baví a vím, že abych uspěl, tak prostě musím dřít. Je to těžký, ale mě to prostě baví.“
Proč máte tento sport vlastně rád?
„Ze začátku jsem ji moc rád neměl. Hrál jsem hokej, byl jsem zažraný hokejista, viděl jsem se jednou v NHL. I když mi taťka s dědou, hlavně tedy děda, říkali, ať jdu na kanoistický trénink, tak mně se vůbec nechtělo a hrál jsem jenom hokej. Hlavní důvod, proč jsem nakonec šel na kanoistiku, byla ta parta lidí u toho. Skamarádil jsem se tam s hodně lidmi a byla tam taková rodinná přátelská atmosféra, a to mě ohromně bavilo. Po tréninku jsme bývali ještě spoustu hodin na loděnici, hráli jsme různý hry nebo jsme šli s klukama i někam ven, byli jsme tak pořád spolu. Na hokeji to bylo jinak, šli jsme na trénink a hned pryč. Byla tam sice taky fajn parta, ale u vody je prostě lepší. To mě právě přilákalo.“
A co hlavně vás na tom baví v současnosti?
„Ten pocit, kdy jedu na vodě a je to taková svoboda. Všichni jsou na břehu, koukají na nás, ale málokdo je na vodě a kouká na břeh. Je to i takové vyčištění hlavy. Jsem sám se sebou, jenom já, loď, pádlo a voda. Je to taková pohoda. Samozřejmě, že profesionální sport není už tolik o užívání takových chvil, ale je to hlavně o makání. Ale pořád je to super. Nemusíme být v práci od tolika do tolika. Makáme na tom, co nás baví, cestujeme po světě a je to prostě fajn.“
Chybí vám někdy motivace, a co případně v takovém momentu děláte?
„S nedostatkem motivace asi ani problém nemám. Spíše, když jsou někdy pochmurnější dny, zima a hodně prší, to se mi na venkovní trénink úplně nechce. Nebo když máme jít před snídaní běhat. Ale to pak stačí prvních pět minut tréninku, překonat ten bod, jít něco udělat a hned se začnou vyplavovat endorfiny a já se cítím hned ohromně dobře a mám radost, že jsem něco udělal. Takže i kdy se mi nechce, tak se musím za každou cenu zvednout a jít to udělat. Pak už to jde samo.“
