PŘÍMO Z RAKOUSKA | Neprožíval do té doby povedený díl SP v Hochfilzenu. Ve sprintu udělal pět chyb, do stíhačky se ani nedostal… Tímhle si ale spravil sebevědomí. „Přesně to jsem potřeboval,“ usmál se Adam Václavík, když se místo hrozby stal na třetím úseku jednou z hlavních opor české mužské štafety, která v jednu chvíli bojovala i o medaili. Nakonec skončila pátá.
Jak moc se vám po této štafetě ulevilo?
„Musím přiznat, že jsem se té štafety dost bál, protože po sprintu, kde se mi nepovedla střelba a vůbec tady, kde mi střelnice nesedí, jsem z toho měl trochu vítr. Naštěstí jsem to ale teď zvládl, jak jsem si představoval. Snažil jsem se střílet jako v tréninku, a i když tam bylo nějaké dobíjení, vyhnul jsem se trestnému kolu, což je pro mě základ.“
Čím jste se tedy restartoval po tom nepovedeném sprintu se střelbou 3+2?
„Snažil jsem se trochu pracovat s hlavou a fakt se soustředit stoprocentně na to, co mám dělat. Nic nevymýšlet a nepustit tam nějaký strach – což se snad povedlo a dopadlo to dobře.“
Na střelnici jste tak radši nasadil totální tempo?
„To ne. Navíc jsem cítil, že se mi tam kde konci začínají už trochu třást nohy. Čím déle tam člověk stojí, tím je to horší. Nakonec jsem to ale ustál a jsem rád, že můžu jít do dalších závodů s větším sebevědomím.“
Neříkal jste si nicméně před startem, když jste měl ty obavy, ať radši jede Ondřej Moravec?
„No, v hlavě to trochu bylo, ale pak jsem to vypustil. První, kdo mi řekl, že jedu štafetu, byla ségra. Já jsem s tím zprvu moc nepočítal, ale trenéři mi říkali, ať jsem připravený, že se může stát vše – že uvidí po stíhačce, jak na tom budou ostatní kluci. Byl jsem tak připravený na všechny varianty a díky tomu, že tou trenéři byli tou dobou ještě na závodišti, řekla mi o té nominaci sestra, která to viděla na internetu. Chvíli jsem na ní sice koukal, zda si nedělá srandu a byl jsem trochu zaskočený, ale pak jsem se s tím srovnal, uklidnil se a od té doby se začal těšit. Nakonec jsem byl rád, že jedu, protože bych tu jinak měl jen jeden závod, a přeci jen netrénuju celý rok pro to, abych během týdne jel jednou. Každý start je dobrý.“
Jaké pak bylo to poslední kolo, v němž jste ještě bojoval o vyšší příčku?
„Těžké. Když jsem vyjel, tak jsem jel za tím Fabienem Claudem a věděl jsem, že je na tom výborně. Jenže mi paradoxně jeho tempo v předcházejících kolech nepřišlo kdovíjak silné, tak jsem si myslel, že malinko tuhne a na louce jsem šel před něj. Myslel jsem si, že mu ujedu, jenže on se za mnou vyvezl a na posledním kopci to najednou bylo, jako by mě někdo zmáčknul tlačítko a vypnul mě. Totálně mi došlo a do předávky jsem dotlačil očima. Přesto si ale myslím, že to bylo stále relativně v kontaktu, takže jsem za to rád.“
Michal Krčmář navíc říkal, že když se jede vepředu, člověk se snadno dostane i do určitého tunelu, kdy nevnímá okolí. Měl jste to teď také tak?
„Určitě. Já jsem upřímně ještě nikdy neměl na SP šanci jet takhle vepředu, takže to pro mě bylo též trochu nové. Říkal jsem si, jestli tam nebudu blbnout, nebo zda mě to nestrhne… naštěstí jsem ale dělal svou práci a dokázal to ustát.“
