Fotbal se nedá hrát bez dvou soupeřů, rozhodčích a bez míče. V Křižanovicích u Chrudimi, kde se hraje okresní přebor, platí ještě jedno pravidlo. Nesmí scházet ani fotbalová babička. Miluška Tázlarová (82) je světový unikát. Místo aby si užívala důchodu, vášnivě podporuje tamní fotbalisty. „Jsou to moji kluci. Chodím na zápasy, na tréninky, ale taky se společně v hospodě koukáme na fotbal,“ říká energická dáma, které byste nehádali, že má na krku osm křížků.
Když „babča, babi nebo babička, jak se jí široko daleko přezdívá, vynechá zápas, je z toho poprask. Starost mají domácí, ale také rozhodčí i soupeři. Každého zajímá, proč schází.
„Teď jsem jela za příbuznými do Německa, ale museli mi i tam nahlásit výsledek, a kdo dal góly. Když mi řekli, že jsme vyhráli, křičela jsem s rukama nad hlavou,“ usmívá se bývalá cvičitelka, kterou provázel fotbal celým životem, naplno mu ale podlehla až v posledních dvaceti letech. Ofi ciální soutěže totiž Křižanovice hrají od roku 1998.
Jestli se o někom říká, že je fotbalový nadšenec a fanatik, tak tenhle výraz na „babi“ Tázlarovou sedí. Přitom to začalo nevinně. Jen jezdila s manželem na chatu do Křižanovic a chodili se mrknout na posvícenský fotbal, kde se nehraje o body, ale pro zábavu. Jenže pak ve vesničce se 112 obyvateli zkusili přihlásit ligu neregistrovaných hráčů a v roce 1998 už se šlo do mistráků v nejnižší soutěži.
„Od té doby v tom jedu. Začala jsem jako kronikářka, sledovala jsem i historii a další důležité věci. K fotbalu jsem přišla jak slepý k houslím,“ vypráví.
Nakonec ji ale pohltil a teď už se bez ní zápas takřka neobejde. Jakmile se hraje v Křižanovicích, musí být fotbalová babča v pozoru. A potvrzuje, že zvěsti o tom, že by k ní seděla i přezdívka dispečerka.
„Má to tam všechno pod kontrolou od začátku do konce. Stará se o to, kdo má kde parkovat, vybírá vstupné, peče klobásy. A k tomu všemu ještě stíhá fotit. Zápas i nás rozhodčí. Pak nám ty fotografie dává,“ usmívá se jeden z arbitrů, který v Křižanovicích pískal. Jméno ale nechce prozradit.
Každopádně, než ona zavelí, zápas v Křižanovicích ani nemůže začít. „Dávám rozhodčím pokyn, fotím nástup. Když mě nějaký pískálek nezná, kouká jako pulec, ale pak už si zvyknou a ti známí mě i pusinkují,“ směje se dáma v letech. Fotky pak rozhodčím, když přijedou pískat příště, rozdává.
„Stane se, že si o fotky řeknou i soupeři. Nedělá mi to problém, já fotbalem prostě žiju,“ dodává nadšeně, že jí to prostě uvěříte.
Platilo to i na začátku, v dobách, kdy na fotbal chodila se svým mužem. Ten si dal pivo a sledoval zápas, jeho žena už ovšem byla v jednom kole. „Toleroval mi to, ale sám tvrdil, že on by se na to vykašlal,“ vzpomíná.
Tohle sama nedokáže, fotbal se stal její láskou. Řadu hráčů zná ještě od doby, kdy hráli za Křižanovice jako žáčci. „„Od první chvíle je součástí týmu. Když jsme teď byli v Křižanovicích na Moravě, spala s týmem v tělocvičně, chodí i do šatny,“ vykládá sekretář klubu Miloš Pilař. „Když se někdo zraní, jede za ním do nemocnice, chodí taky fotit kluky, jak běhají ve sněhu. Je s námi prostě všude. A když někdy chybí, tak to není ono,“ dodává.
Křižanovická „babča“, která se jen na pár měsíců v zimě stěhuje z útulné chatičky domů do Chrudimi, se o tým stará, ikdyž se nehraje. Na startu sezony i na jejím konci udělá 140 bramboráčků, aby si mančaft pochutnal. S hráči si dá pivečko, někdy i něco ostřejšího. „Proč bych pila vodu, copak jsem žába,“ líčí dobře naladěná dáma.
A hráči na ni nedají dopustit. „Jsou na mě hodní, když něco potřebuji, nabízejí, že mi pomůžou.“
Na důkaz toho, jak s týmem žije, přidává i historku, že si po postupu Křižanovic společně s hráči obarvila vlasy podle klubových barev. „Držím s nimi basu, oni vědí, že jsem pro každou špatnost.“
Sama přiznává, že pusu má prořízlou a jakmile cítí, že je třeba něco říct, nezná bratra. Na druhou stranu je prý spravedlivá. „Když proti nám rozhodčí nařídí penaltu a kluci prohrajou, tak se na sudího nezlobím. Penalta, to je blbost hráče, neměl dělat faul. Jsem otevřená a neumím lhát, co si myslím, to řeknu,“ přesvědčuje a připomíná, že s týmem jezdí i na zápasy ven.
Samozřejmě někde slyší i narážky, aby se vrátila ke sporáku, ale ji vytočí úplně jiné věci. „Třeba když rozhodčí nedá kartu za faul, kdy hráče musejí odnést na nosítkách,“ vysvětluje. „A když jsem teď byla v Německu, tak vybrali na vstupném jen osm stovek, za mě to bývá o pět stovek výš, ale oni to určitě nechali až na druhý poločas, to já chodím už v prvním,“ vykládá už klidným hlasem.
Na fotbal zajde v malé vísce prý i stovka nadšenců, což je při počtu obyvatel obce neskutečné číslo.
Za léta sledování fotbalu je z ní expert. Často by si troufl a poradit i trenérovi, ale drží jazyk za zuby. „Hrát by měli kluci, co chodí poctivě trénovat, když vedeme o víc gólů, mohl by je tam dát aspoň na chvíli,“ vzkazuje alespoň na dálku. „Když kluci nebudou hrát, tak je to otráví a přestanou chodit. Jen trénovat nikoho nebaví,“ staví se na stranu fotbalistů.
I když je plná energie, hráči ji nenutí ani z legrace, aby si třeba kopla na brankáře penaltu. Jejím největším fotbalovým výkonem byl čestný výkop před utkáním se starou gardou Sparty z doby, kdy klub slavil výročí.
„To bylo v době, kdy jsem skoro nemohla chodit,“ vzpomíná. Trable jsou ale pryč, dnes už si vesele štráduje i do kopce. Spartě ani Slavii ale palce nedrží. „Když už, tak jsem dřív fandila Dukle,“ prozrazuje.
Před lety také naštvala lékaře v nemocnici, který držel také palce klubu z Julisky. „Napsala jsem na kus obvazu „Dukla pukla, ale nevadí“ a on pak zjišťoval, kdo to byl,“ usmívá se. Jako třináctiletá prý spíš fandila Kometě Brno a teď už jsou její jedničkou jen a jen Křižanovice.
Přitom náklonnost ke Slavii by byla pochopitelná, do rodiny se jí totiž přiženil Petr Vladyka, který v klubu z Edenu působil. Jinak je spíš symbolem fotbalové a futsalové Chrudimi. „Když si pak vnučka postěžovala, že je pořád pryč, tak jsem byla na jeho straně a řekla jí, že tohle všechno věděla už ve chvíli, kdy si ho brala jako fotbalistu,“ překvapí.
Rodina i známí respektují její bezmeznou lásku k fotbalu. „Na zápasech skoro nechybím. Na houby nechodím, protože můžu chytit klíšťata, a taky mě to nebaví. Když volají známí, tak se hned ptají, kdy mám fotbal, a podle toho se domlouváme,“ říká dobrá duše Křižanovic.
„Ani rodina už mě nikam neláká. Ví, že když mám fotbal, tak bych nejela. A když říkají, že by potřebovali pohlídat dítě, tak říkám, ať ho přivezou a já se o něj postarám,“ naznačuje, jak to funguje.
Fotbal má přednost i v televizi. „Nějaké zamilované věci, to mě nezajímá,“ praví rázně. V šatníku pak na čestném místě najdete křižanovický dres, stejně jako klubovou bundu. I bez ní si ji ale nikdo nesplete.
„A zůstane to tak až do smrti. Dřív s fotbalem neskončím,“ prorokuje a přiznává, že by ráda oslavila dvacet let s klubem, což přijde v roce 2018.
