REPORTÁŽ - Jozefu Chovancovi, nejslavnějšímu rodákovi z Dolných Kočkovců, malé vesničky u Púchova, půjde o trenérský život, ale jeho krajany to nezajímá. „Žilina, do toho!“ budou řvát v místní krčmě.
V rohu krčmy v Dolných Kočkovcích je krb. Hned vedle něj visí projekční plátno. Na něm dnes večer poběží záběry ze zhruba padesát kilometrů vzdálené Žiliny, kde bude o setrvání ve funkci generálního sportovního manažera bojovat muž z domku číslo 307 odnaproti.
Právě v něm se narodil a strávil dětství Jozef Chovanec, sparťanský kouč na odstřel.
Jak na to zareaguje publikum v hospodě? „Devětadevadesát procent hostů bude fandit Žilině. A to jedno procento?
Je tu jeden Pražák na dovolené,“ usmívá se Daniel Michálek, majitel „dolnokočkovecké osvěžovny“. „Jsme Slováci a pro mě osobně znamená postup Žiliny do skupiny Ligy mistrů šestkrát vyprodaný lokál,“ vysvětluje pragmaticky.
Podívejte se, kde si Chovanec odbyl své první fotbalové krůčky:
Sál bude narvaný už teď. Většinu míst si v předstihu rezervovala fotbalová stará garda Dolných Kočkovců, o zbytek se „porvou“ štamgasti. Dřív mezi ně občas zašel i Jozef Chovanec, ale teď už dlouho ne.
„Byl tu naposled snad před dvanácti roky. Kecali jsme s ním a s jeho tátou spolu tamhle u baru až do rána,“ vzpomíná Michálek. „Proč sem Jožka přestal chodit? Mluvil tu česky, někteří chlapi to slyšeli neradi. A pak, žije už pochopitelně na jinačí úrovni a nemá zapotřebí poslouchat různé řeči, které by s ním kdekdo v krčmě chtěl vést.“
V téhle dědině, táhnoucí se jako nudle podél okresní silničky do Púchova, žil Jozef Chovanec do sedmnácti, než ho fotbalový talent katapultoval do Sparty. Nyní už tu sice má jen maminku a jednu sestru, ta druhá žije právě v nedalekém Púchově, ovšem příbuzných a známých byste se asi nedopočítali.
„Já jsem jeho sestřenice,“ říká milá paní na ulici. „Já jsem sousedka jeho matky a taky příbuzná,“ říká jedna stařenka po chvíli. Prostě Hujerovi, napadne vás.
Jenže s nikým z nejbližších si teď nelze o jejich Jožkovi popovídat. Maminka je momentálně nemocná a odpočívá v hezky zrekonstruovaném domku. Její dcera Alena? Ta odjela na odpolední směnu do gumárny. A sestřenice nechce o bratranci hovořit, natož aby prozradila svoje jméno.
V tomto domě vyrůstal Jozef Chovanec:
„Jak beru Jožku? No, jako fotbalistu,“ culí se. „Jestli se budu dívat, jak se mu povede v odvetě se Žilinou? Ještě nevím. A v kolik to začíná?“ ptá se.
Nadcházející boj slavného rodáka o přežití tu téměř nikoho nevzrušuje.
Dědinka s tisícovkou obyvatel si žije svým životem. Za ploty štěkají psi, starší žena jede na kole nakupovat do smíšeného zboží, drobný stařík se zase šourá kácet dřevo. V jedné ruce hůl, v té druhé velkou sekeru.
Po blížící se fotbalové bitvě ani vidu ani slechu. Připomíná ji jen sparťanská vlajka vyvedená vedle nápisu u obchodu s masem a uzeninami v přízemí vesnického úřadu. Ale barvy už jsou zašlé, řeznictví totiž zkrachovalo. Uvnitř krámku zbyl jen pult a holé stěny.
Až u fotbalového hřiště s opravenými kabinami za obecní školou téma Chovanec ožívá. „Není to o trenérovi, ale špatně fungujícím klubu,“ rozebírá situaci Sparty Jozef Michalec, sám dlouholetý trenér místního klubu a také manažer i předseda.
„Ale jestli je pravda, že Chovanec se objeví na tréninku jen dvakrát za týden, tak jak to může v mužstvu vypadat? To i bláznivý Maradona chodil na tréninky denně a nechal se tam kopat do zadku. Aby tým viděl, že s ním žije,“ doplňuje.
Jak na Chovance vzpomíná jeho kamarád?
Pak pohledem sjede krásný trávník a konstatuje: „Za dvacet let, co tu dělám do fotbalu, tady na hřišti Chovanec nebyl. Natož aby nám něčím přispěl. Ale třeba to bylo předtím jiné.“
Klub má roční rozpočet 120 tisíc slovenských korun, z čehož kromě fotbalu musí vyžít i stolní tenis a ženské družstvo aerobiku. V Žilině naopak v dnešním večeru budou ve hře stamiliony. „Kdyby je nezískala Žilina, byla by to velká náhoda,“ uzavírá Michalec.
I on bude fandit slovenskému šampionovi a ne krajanovi ve službách Sparty.
