Umí skvěle parodovat Karla Schwarzenberga. Sedne si a s rétorikou dokonale typickou pro někdejšího kandidáta na prezidenta České republiky baví všechny kolem. Jakub Dobiaš je samá legrace, navíc jeden z tahounů, kteří se postarali o celkové vítězství na světovém finále turnaje adidas Team Five Challenge v malém fotbalu, když za sebou nechali i tým Zinedina Zidaneho. A jak jeho jméno napovídá, 19letý fotbalista je vnuk slavného Karola Dobiaše, mistra Evropy z roku 1976 a střelce jednoho z finálových gólů.
Jeho příběh kolem turnaje začíná docela komicky. Na první kvalifikaci ve Štěrboholích v půlce května přijel pozdě, protože musel odehrát utkání sparťanského dorostu proti Pardubicím. Za poločas dal dva góly, pak ho trenér sundal. „Sice mi to tam padalo, ale jinak jsem hrál špatně,“ přiznává Jakub Dobiaš.
Sebral tašku a mazal do Štěrbohol. A po cestě dostal v tramvaji pokutu od revizora. „Myslel jsem, že jsem v pohodě, ale až revizor mi řekl, že mám prošlou Opencard. Vážně skvělý,“ vzpomíná s úsměvem Dobiaš.
Když dorazil na kvalifikaci, měli už jeho spoluhráči první zápas za sebou. Zbytek s nimi odehrál, české nominační kolo jejich tým FC Hunters2Dreams ovládl a nakonec se dostal až do Francie na světové finále.
„Děda o tom vůbec nevěděl. Přišel jsem mu povyprávět až těsně před odletem do Francie. No, prostě jsem si přišel pro eura,“ tetelí se mladík. Slavná legenda Karol Dobiaš nakonec dala vnukovi na cestu 50 eur. „To jsem byl šťastnej,“ vykládá 19letý hráč.
Pak svému dědovi nabídl, jestli nechce podpis od slavného Zinedina Zidana. „On je takovej sebevědomej, tak to odmítnul. Říkal, že Zidane ho nezažil, neznají se, tak nic takového nechce,“ vybavuje si Dobiaš.
On sám už problémy s tímhle jménem na škole neměl. Spíš jeho otec. „Ten si s tím ještě užil jako dědův syn. Žil v jeho stínu, brali ho jen skrz dědu, čekali, že můj táta bude taky nějaká hvězda, která půjde všem příkladem,“ vypráví a vysvětluje, že nic takového nezažil, protože nikdo z jeho spolužáků fotbalovou historii příliš neznal.
„Na Slovensku se to řeší víc, tady se o to lidi tolik nezajímají. Na základce to věděla jen třídní učitelka a měla mě za to ráda. Ale stejně i tam mě všichni pořád píšou s dlouhým „a“ v příjmení, přitom to má být krátké,“ stěžuje si na oko.
Mladý Dobiaš se ale v legraci opírá i do Zidana. Na turnaji, který se konal v městečku Aix v oblasti Provence, porazili Češi tým legendárního hráče dvakrát. „Připadal mi ze začátku takový dřevěnější, holt starší pán, rozlámanej, invalida,“ culí se. „Ale pak se do toho dostal, na hřišti je obrovský gentleman,“ všímá si. Ale počkat, co ta hlavička ve finále mistrovství světa 2006 do hrudi italského stopera Marca Materazziho? „Chytnul nerva, že mu něco řekl ten idiot italskej…,“ nebere si Dobiaš servítky.
Samotné vítězství prožíval ze všech spoluhráčů nejvíc. „Už chyběla jen písnička od Queen We Are The Champions, a bylo by to perfektní. I tak to ale byl skvělý zážitek, šla po mě husina,“ přiznává.
I přes tenhle úspěch je dnes Dobiaš už bývalým hráčem sparťanské juniorky. Do nové sezony jde zatím jako volný hráč. Z kádru byl vyhozen. „Od pěti let jsem tam, je to pro mě srdeční záležitost, ale teď si asi budu muset hledat něco jiného,“ dodává.
