Vymlácené přední zuby a na předloktí velké tetování s nápisem Destiny. „Každý máme svůj osud. V tom, co bylo, se nehrabu. Mrzí mě jen, že jsem nedostal šanci,“ říká v rozhovoru pro deník Sport třicetiletý útočník Petr Kalus, který platil za jednoho z největších českých talentů poslední dekády. Do NHL vlétl stejně rychle, jako z ní zmizel. Našlápnuto měl přitom 39. hráč draftu 2005 skvěle. V posledních letech ale brázdí jen evropské soutěže druhého sledu.
Je majitelem unikátní statistiky: v NHL dal z prvních tří střel tři góly. Celkem ale v elitní zámořské soutěži odehrál jen jedenáct zápasů. Roky dřel na farmě, aby to poté vzdal a vrátil se do Evropy. O chybných krocích ve své kariéře či kvalitě evropských soutěží mluvil mistr polské ligy z minulého ročníku Petr Kalus.
Při pohledu na vás musím začít otázkou: kde máte zuby?
„Už jsem je měl čtyřikrát vybité. Hokejkou i pukem. Tak jsem si říkal, že nové si nechám udělat až po kariéře. Čelist jsem měl totálně na padrť, takže tam mám umělou kost a dráty.“ (smích)
Pro bitku jste asi nikdy nešel daleko, že?
„To bych neřekl. Byl jsem férový, šarvátky jsem nikdy nevyhledával. Když na to ale přišlo, neměl jsem problém shodit rukavice a vyřídit si to tváří v tvář jako chlap.“
Za posledních šest let jste prošel desítkou evropských soutěží. Teď působíte v Polsku. Jste spokojený?
„Ano, v Krakově máme top tým se skvělým zázemím. Nemám si na co stěžovat. Úroveň ligy je slušná, jsou tam dobré týmy, ale taky další podstatně slabší mančafty. Špička však není špatná a nějakou úroveň to má.“
Nemáte ale pořád vyšší hokejové ambice?
„Jsem člověk, který má ambice stále. Po tom všem, čím jsem si prošel, byl pro mě loňský titul v polské lize obrovským úspěchem. Někomu to třeba přijde směšné, ale pro mě to bylo velké zadostiučinění. Z osobního hlediska to pro mě znamenalo víc než zápasy v NHL za Boston.“
Crosby jsem nebyl, ale Minnesota mi nesedla
Byl jste draftovaný ve druhém kole, hrál jste v juniorských reprezentacích a vůbec jste měl našlápnuto k velké kariéře. Kde vidíte zpětně ten největší zlom?
„Když jsem hrál před pěti lety v Djurgaardenu, prodělal jsem těžký otřes mozku. Stalo se to při normálním souboji, kterých jsem za kariéru absolvoval milion. Hrabal jsem se z toho strašně dlouho. Proto jsem ve Švédsku skončil. Měl jsem tam kvůli daním smlouvu jen na půl roku. Stejné zranění se mi pak stalo v Trenčíně, kde jsem byl jen na měsíc z toho důvodu, abych někde hrál a neseděl doma na zadku. V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, co bude, jestli si ještě vůbec zahraju hokej. Právě tohle bylo zlomové.“
To jste o několik let dál, než bych čekal. Nevidíte největší chybu v tom, že jste se nedokázal prosadit v NHL? Byl jste přece obrovský talent.
„Talent jsem určitě nějaký měl. Byl jsem ale úplně jiný hráč, než je třeba David Krejčí . Hlavně jsem tvrdě makal a dřel. Byl jsem extrémně cílevědomý a všechno jsem si to prokopal sám. Nikdy jsem neměl taťku nebo strejdu, který by mě někam tlačil. V Bostonu věděli, že jsem power forvard, který umí dát gól i nahrát. Po sezoně ale Bruins bohužel potřebovali gólmana, takže mě vyměnili do Minnesoty (za brankáře Mannyho Fernandeze). Tam se to pos*alo.“
Co se stalo?
„Měli na mě úplně jiné požadavky. Byl jsem pro ně jen bourák do čtvrté pětky.“
To jste ale přece taky uměl, ne?
„Jasně, uměl jsem to. Ale můj hokej na tom založený nebyl. Byl jsem střelec, dával jsem góly. Chtěl jsem hrát hokej, a to u nich nešlo. Bohužel. Navíc chtěli hrát šíleně defenzivní systém. Takových případů je spousta, kdy hráč přijde do nějaké organizace, ve které mu to nesedne. Kdyby mě tehdy Boston nevyměnil, věřím, že další rok bych se prosadil a udělal tam kariéru.“
V Bostonu jste tehdy měl k ruce o deset let staršího útočníka Petra Tenkráta. Ten o vás před časem prohlásil, že jste byl jeden z největších talentů, s jakým kdy hrál. Jak byl pro vás důležitý?
„Moc mě těší, že to Petr takhle řekl. Já byl tehdy mentálně trochu jinde, byl jsem svůj. On byl starší, vyzrálejší. Byl pochopitelně mezi námi nějaký rozdíl, stejně jsme si ale sedli. On byl vždycky velký kliďas. Jako hráče i člověka jsem ho ohromně respektoval.“
Říkáte, že jste byl svůj. Co to znamená?
„No, byl jsem trochu divočák, co si budeme nalhávat.“ (usmívá se)
Co jste si v té době myslel? Očekávání jste měl asi jiná, že?
„Přesně tak. Myslel jsem si, že to bude jiné. Myslel jsem, že dostanu šanci. Ukázal jsem, že dokážu hrát s nejlepšími hokejisty. Přitom jsem oproti ostatním vůbec neměl dostatek času na ledě. Někdo dostane dvacet zápasů, nepředvede nic a stejně ho hrají dál. Stačilo dostat větší šanci. V Minnesotě jsem dostal dvě minuty na zápas. To neuděláte vůbec nic.“
Vnímáte to tak, že jste svůj velký potenciál nenaplnil?
„Ne. Jsem totiž soudný a vím, že zase takový talent jsem neměl. Žádný Sidney Crosby jsem nebyl. Vím dobře, čím jsem si to vybojoval a proč jsem tam byl. Určitě mě to štve, protože vím, že jsem na to měl. Byl jsem typ frajera přesně pro NHL. Velký, silný, gólový. Leží ve mně jen to, že jsem nedostal pořádnou šanci.“
KHL? Taková trochu lepší extraliga
Přes Česko jste se dostal do našlapaného MoDo. Jak na něj vzpomínáte?
„Tam to bylo perfektní. Ve vedení byli Markus Näslund a Peter Forsberg, kteří věděli, proč mě berou. Sice jsem hrál třetí, čtvrtou lajnu, ale přijmul jsem tu práci, protože jsem cítil, že jsem pro tým platný a má to smysl. Bohužel další rok byla výluka NHL a do Evropy se nahrnula spousta hráčů. Tehdy bylo fakt těžké sehnat job.“
Proto jste odešel hrát do Itálie?
„Ano, bohužel to tak dopadlo. Zpátky do Švédska jsem se vrátil až v listopadu kvůli daním. Stejně jsme se pak dohodli i na další sezonu. Jenže potřebujete hrát, nejen někde trénovat. Proto jsem se domluvil v Trenčíně, kde jsem hrál zadarmo. Tam se mi bohužel stalo to zranění.“
I přes zranění jste se pak ale do Djurgaardenu vrátil, moc jste toho ale neodehrál. Zdraví bylo proti?
„Ano, bohužel jsem musel manažerovi říct, že to nejde, a vypověděl jsem kontrakt. Měsíc jsem se dával do kupy a nakonec jsem podepsal v anglickém Nottinghamu. Tu sezonu jsem tam dohrál, ale popravdě si ji vůbec nepamatuju.“
Nepamatujete?
„Ne, vůbec. Jako by ty dny vůbec nebyly. Mám z toho období totální okno.“
Nebylo ale už samo angažmá v nižší švédské lize pod vaše možnosti?
„Tak to pozor, Allsvenskan není žádná podprůměrná liga. V roce 2012 byla navíc v NHL výluka a my tam měli hráče, jako byli Patric Hörnqvist, Gabriel Landeskog nebo Douglas Murray. Byli tam i další kluci, kteří dnes hrají v NHL.“
Pak jste hrál britskou EIHL. Ta podle vás není podprůměrná?
„Budete se divit, ale není. Jsou tam hráči s obrovskou historií v AHL i NHL. Ta soutěž je podprůměrná pro někoho, kdo tam nebyl a nikdy ji neviděl. Hrát v ní není tak jednoduché, jak si každý myslí.“
Co třeba KHL? Ta vás nikdy nelákala?
„Na pár zápasů jsem si ji zkusil, ale taky to nebyla soutěž pro mě. Podle mě je KHL taková trochu lepší česká liga. Hokej tam je taky jako balet.“
Francouzi mohou být nad Čechy
Vy mluvíte, jako byste byl jen bourák. Přitom jste ale byl hlavně skvělý střelec. Vždyť za první rok v zámořské WHL jste dal 36 gólů a byl nejlepším nováčkem.
„To je pravda. Ale vždycky jsem byl two-way player. Když budu hrát první pětku s dobrými spoluhráči a dostanu čas na ledě, góly dám. Jenže pak přijdete někam, kde vás potřebují spíš jako tvrďáka. Věděli o mě, že to taky umí, a mně nezbývalo než to přijmout.“
Podle statistik se oboje snoubilo při vašem angažmá v Dánsku. Patřil jste k nejproduktivnějším hráčům ligy, zároveň jste byl ale vůbec nejtrestanější.
„Když jsem se vrátil z NHL do Evropy, přišlo mi, že největší rozdíl je v síle. Hráči tady nejsou zdaleka tak fyzicky zdatní. Když jsem do někoho vletěl, v NHL by frajer ani nespadl a tady proletěl skrz plexi. Postupem času si uvědomujete, že se musíte přizpůsobit, ale kompletně svůj styl hry nepředěláte. V Herningu byl švédský kouč, který mě znal. Bral jsem to jako cestu, jak se znovu dostat do Švédska. Sezonu jsem měl parádní. Nějaké nabídky byly, ale přiznám se, že už jsem se taky musel dívat na finance.“
Místo vysněného Švédska jste pak odešel za další „exotikou“ do francouzského Grenoblu. Co vás tam čekalo?
„Tam to bylo fajn. Viděl jsem, jak se připravují mladí. Viděl jsem tréninky juniorů a můžu s klidem říct, že pokud budou takhle pokračovat a budou chtít hrát hokej, tak za pár let budou před Českem.“
Taky vás tam ale potkalo jedno vážné zranění, že?
„Je to tak. Dostal jsem pukem pecku do spánkové kosti. To jsem klidně mohl umřít. Čtyři měsíce jsem si ani nemohl pořádně dojít na záchod, jak se mi motala hlava.“
Když se dnes díváte na NHL v televizi, neříkáte si, že jste tam klidně mohl ještě být?
„To víte, že jo. Občas mě to napadne, ale takhle nad tím přemýšlet nechci. Zpátky se snažím nekoukat. Každý máme svůj osud. V tom, co bylo, se nemá cenu hrabat.“
