ROZHOVOR | Na Floridě, na Madeiře. Ale nejen tam můžete narazit na Marka Sýkoru. Proč to neříct, novou hvězdu televizního komentování. Facebook a Twitter, to jsou další teritoria, která se 66letý hokejový odborník chystá dobýt. A nemíní nudit. „Je to úžasná věc. Jde jen o to nebát se a nestydět se občas něco sdělit,“ vypráví bývalý respektovaný kouč v rozhovoru pro Nedělní Sport.
Ten chlap má pořád co říct. Ačkoli už tři roky jeho jméno absentuje na výplatní listině některého z evropských klubů, postřehy zkušeného experta píší, jsou k věci. Nenudí. ČT se s jeho angažováním nespletla. „I Robert Záruba mě chválil, snad upřímně,“ věří Marek Sýkora, že fanouškům něco předává. Předává.
Už jste dnes tweetoval?
„Ještě ne. Abych pravdu řekl, musím se do toho pořádně dostat. Ke tweetování mě uvedla dcera mojí manželky Petra a já ji k tomu pořád trošku potřebuju. Ale prezentovat se chci, byť nepopírám, že osobní prezentace je u mě trochu problém.“ (usmívá se)
Je mi sympatické, že jste se vrhl na moderní trendy, po šedesátce to málokdo podnikne. Chtělo se vám samotnému, anebo vás někdo popostrčil?
„Ve svém okolí jsem pořád poslouchal o sociálních sítích, a že si lidi pořád něco dávají na svoje stránky. Věděl jsem, že něco jako Facebook a Twitter existuje, ale přesně jsem nevěděl, co si pod tím představit. Petra mi řekla, že když jsem teď trochu známý díky televizi, mohl bych se prezentovat na síti. Takhle jsem k tomu dospěl.“
Okénko unaveného Marka Sýkory: Proč jsme vyhráli a Finové prohráli... http://t.co/DXlVA4U4Wa
— Marek Sykora (@SykoraMarek) May 15, 2015
Už 16tý den jsem živ jenom z hokeje.Jen dnes, kdy se doufám nic nehraje, pojedl jsem výjimečně chutné kuře z grilu na zahradě u vás v Pze
— Marek Sykora (@SykoraMarek) May 15, 2015
Je na čase říkat si pravdu
Spatřujete v těch aplikacích jisté kouzlo?
„Ano, vidím ho tam. Je to úžasná věc. Jde jen o to nebát se a nestydět se občas něco sdělit.“
Budete s chutí komentovat i kontroverzní témata, anebo plánujete držet se spíš při zdi?
„Chci být upřímný, vyjadřovat svoje názory. Tak jako v televizi. Robert Záruba mě sám vyzval, abych se nekoukal vpravo, vlevo a říkal, co cítím. Je to tak nejlepší. Dost často si tu lžeme, od politiky po sport, je na čase říkat si pravdu. Každopádně je třeba, aby mé glosy měly hlavu a patu.“
O to se nebojím, i v televizi evidentně vystupujete sám za sebe, netlačíte se do nějakých póz.
„O to se právě snažím. Nevidím důvod chodit jinými uličkami.“
.@SykoraMarek: Hlinka byl zvláštní, charizmatický. Ale taktice moc nedal http://t.co/8Jslga9TKj #mshokej pic.twitter.com/KtRHoPvDK4
— ČT sport (@sportCT) May 11, 2015
Hokej teď živě diskutuje nad svými zákoutími, své o jeho stavu si řekl zejména Luděk Bukač. Cítíte v tom námět na tweet?
„Viděl jsem část té televizní debaty, kde se všichni překřikovali. Musím říct, že mě se tyhle záležitosti o korupci špatně poslouchají. Pořád tomu nemůžu věřit. Jestli ta doba pokročila způsobem, že si trenéři musí přivydělávat braním peněz… Já tomu moc nevěřím nebo se mi věřit nechce. Mám v sobě zábrany uvěřit. Jako učitel jsem u mládeže chvíli fungoval v pozici vedoucího sportovních tříd. V Plzni. Dávali mi oběd za to, když budu mít služby v jídelně. Strašně mě deprimovalo, když přiběhlo řvoucí stádo dětí… (usmívá se) Tam jsem to rychle zabalil. Ale říkám to proto, že jsem dostal úplatek. Táta hráče byl myslivec a v tašce mi donesl bažanta. Ale peníze? Vážně se zdráhám uvěřit, že je to až tak zlé.“
Bohatí rodiče zasahují
A co když ano?
„Je fakt, že řada rodičů je bohatých a nárokuje si zasahovat do dění v klubech, ovlivňovat ho skrz peníze. Jedna věc jsou ovšem peníze na dresy nebo na soustředění, druhá věc úplatky. Pokud to je tak, že hrajou děti, jejichž rodiče si to u trenéra zaplatí, pak je to tedy bída.“
Při vašem působení u reprezentačních výběrů jste se nesetkal s tlaky na nominaci hráčů?
„Nepřipouštěl jsem si je. Nejsem žádnej ranař, ale až na jeden anonym si nevzpomínám, že by na mě někdo naléhal.“
O co šlo?
„Hráli jsme šampionát v Kanadě s dvacítkou a mně chodily na telefon ošklivý textovky. Zprávy od znalostně dobře vyzbrojeného člověka. Požádal jsem svého známého, bývalého policistu, zda by mi nezjistil, odkud vítr vane. A bylo mi sděleno, že ten dotyčný se kvalitně kryje. Ale nešlo ani tak o nespokojenost s nominací, bylo to jen plné vulgarit.“
Co si myslíte o aktuální Růžičkově aféře?
„Těžká, vážná věc. Podle mě Vláďa na tu nahrávku nereagoval dobře. Neměl ji vůbec komentovat, vysvětlovat. To byla chyba. U takových případů mají odpovídat lidé, kteří hned vědí, co se říct smí a co ne. Aby to nebylo ještě horší, než je. Popravdě, nechce se mi to moc komentovat, je to nepříjemná záležitost. Ale celé to na mě dělá dojem, že Slavia je na něj naštvaná. A že z toho to všechno vzniklo. Srdíčko přeskočilo do Chomutova a máme tady tohle.“
S Růžičkou jsem to prohrál
Vladimíra Růžičku jste ve Slavii krátce vedl v sezoně 1996/97 a odcházel jste předčasně, s rozporuplnými pocity. Jaké to pro vás bylo pracovat s ikonou?
„Velmi poučné angažmá. Já regionální trenér a najednou v Praze. V jednom mužstvu jsem měl Vláďu a Miloše Hořavu, oba týmu veleli, přičemž Vláďa měl v týmu naprosto neotřesitelnou pozici. Od začátku to mezi námi moc nefungovalo.“
Nepřipadal jste si občas trochu jako jeho podřízený?
„No, bylo to naprosto specifický. Stala se třeba taková příhoda, až tragikomická. Vedu trénink, stojím na červené, najednou Vláďa zahvízdá a sezve si hráče do rohu, kde jim vysvětluje, jak to chce hrát… To mi došlo, že tady jsem prohrál a je pouze otázkou času, kdy Slavii opustím. Ani pro Miloše jsem nebyl trenérem podle jeho gusta, až před pár lety se vyjádřil na moji adresu v omluvném tónu. Když přešel na druhou stranu, některé věci začal vnímat trochu jinak.“
Jak se váš chvatný odchod z Edenu rodil?
„Byl jsem pozvaný k majiteli panu Tvrdému, ale to už jsem věděl, že mě vezme Plzeň a že to mám na Slavii s Vláďou prohraný. Na tom zdánlivě rozhodujícím jednání jsem prohlásil, že buď zůstanu v klubu já, nebo Růžička. Samozřejmě bylo všechno jasný a já šel do Plzně druhý den zažít nádherných pět let. S Radimem Rulíkem to byly bezvadný roky, hráli jsme krásně.“
Mimochodem, Růžičkovi jste na to přerušení tréninku něco řekl?
„Nic. Mě to tak ohromilo, že jsem nebyl schopen slova. Ale neviděl jsem v tom nic extra špatného. Jen mi naplno došlo, kdo je ve Slavii kápo. Po nějakém čase jsme na to narazili, Vláďa mi řekl, že některé moje věci byly tehdy fajn, ale některé proti jeho přesvědčení. Detaily si už nevybavuju.“
Takže teď v televizním studiu při MS jste mu to nechtěl vrátit nějakou trefnou hláškou…
„Nechtěl. Ale zarazilo mě, že mi najednou začal vykat, ani se na mě pořádně nepodíval. Některé věci prostě nechápu. Jestli se mu zdám příliš starej na to, aby mi tykal. Nevím. To je už jedno.“
Na jeho obranu, před kamerami se necítí vůbec dobře. Jak se říká: Třeba se vás plachej…
„Ano. Je to na něm trochu znát, bývá nervóznější, není to pro něj komfortní prostředí. Jeho doménou je led. A já ho jako trenéra hodně oceňuju.“
Bruce Willis se neujal
Jak se ve studiu cítíte vy? V mých očích čím dál stabilněji.
„Nebojím se toho, nejdu tam s nervozitou. Docela se v tom nacházím, musím říct. Když se mi tedy dá prostor… (usmívá se) Je to rychlé, tempo 21. století. Robert (Záruba) to žene a je to tak správné. Stejně bych ale někdy potřeboval trošku času na rozebírání, víc si o dané věci promluvit. Rád bych téma rozvinul. Krédem vysílání je však krátký časový úsek s co nejvíce informacemi. A já to respektuju. Nakonec mě Robert pochválil, doufám, že upřímně. Tak tam snad k něčemu jsem.“
Podle vašich známých v televizi vypadáte jako Bruce Willis. Stala se z toho přezdívka?
„To vymyslel Pavel Setikovský a mělo to krátké trvání, neujalo se to. Ale Pavel mi psal i letos. Myslím, že k mojí narážce, že Rusové jsou schopni všeho.“
Což asi je pravda, ne?
„Jsem ten, který si to může dovolit říct. Pár let jsem tam žil.“
Asi vás nepřekvapil odchod sborné z ledu při zlatém ceremoniálu po finále.
„Naopak, překvapil a zarazil. Přece jen v jejich týmu najdete dost hráčů, kteří v západním světě žijí dlouho. Oni se pak různě vymlouvali, ale to neberu. Víte, Rusům je totiž jedno, jak se žije v okolním světě. Oni si všechno dělají po svém. Nehledí na ostatní, zařídí se podle toho, jak to sami cítí. Jedno, o co jde. A to se odrazilo i do toho aktu při vyhlašování.“
Dal jste si po mistrovství pauzu jako zkušený novinář?
„Dal. Nazval bych to rehabilitačním týdnem. Já totiž během šampionátu strašně málo spal. Chodil jsem pozdě a vstával brzy. Aniž bych tedy musel, jenže já nejsem spavec. Ta práce mě docela zmáhala, tak jsem pak doma týden živořil. Na zahradě jsem sekal trávu a luštil křížovky. To mě úžasně vybudilo a zvedlo náladu. V té Praze jsem byl jinak prakticky bez pohybu, až na noční procházky cestou do bytu.“
ČT vám zajistila ubytování?
„Nabídla mi ho, ale já ho nepotřeboval, našel jsem azyl u rodiny té Petry, jak jsem o ní zkraje hovořil. Nedaleko Bertramky. Potkal jsem se tam i s Petrem Čechem, popovídali jsme si, hned se ke mně hlásil, to bylo příjemný. Ale zažil jsem i jiné věci. Jednou takhle po půlnoci šla přede mnou paní, všude tma, keře nalevo napravo a já cítil, že moje kroky jsou pro ni nepříjemný, pořád se na mě otáčela. Tak jsem ji došel a povídám, že radši půjdu před ní. Byla ráda, musím říct.“ (usmívá se)
Rulík? Měl jsem se sebrat a odejít s ním
Před třemi roky jste definitivně sekl s trenéřinou. Nikdy vás to nemrzelo?
„Nikdy. Těší mě, že jsem to v sobě vyřešil a pyšný, že to neprožívám. A i když občas zaslechnu, že bych na to pořád měl a že vypadám dobře, tak nevím, nevím… Já nejlíp vím, jak mi je a co se ve mně skrývá. K hokeji a vůbec ke sportu patří mladší trenéři. Jistě, najdeme výjimky jako třeba Juppa Heynckese, který před dvěma roky a v 68 letech vyhrál s Bayernem všechno, co v sezoně mohl. To je opravdu výjimka. Podívejte se třeba na Vláďu Vůjtka. Já říkám, takhle už ne. Není tam ta reakce, rychlost rozhodování, schází drajv. Do toho tlak okolí, médií, dokola se řeší, který hráč ano, který ne. Je lepší zavčasu odejít. Proto se vůbec nezaobírám myšlenkou, jestli jsem neměl pokračovat. Neměl. Tečka.“
Končil jste v běloruském Minsku jako konzultant. Ideál?
„Pěkné zakončení mojí kariéry. K play off scházely jen dva body, bylo to povedené období.“
Za největší chybu nadále považujete návrat z Magnitogorsku před deseti roky do Plzně?
„Ano, velká chyba. A nejhorší část mé kariéry. Hráli jsme fakt špatně. Vydržel jsem tam rok, Radim Rulík (asistent) musel odejít ještě dřív. To byl taky problém. On, můj kamarád… Radim to jakž takž ustál, ale jeho rodina se na mě určitě dívala špatně. Dnes si říkám, že jsem se měl sebrat a odejít s ním. Vím, že se to teď snadno říká, ale cítím to tak. V duši to mám zapsané jako chybu. Dali ke mně Radka Kampfa a stejně to nestálo za nic. S mužstvem to nefungovalo. Hotový neštěstí. Plzeň se mi tehdy vůbec nepovedla, horší trenérské období nepamatuju.“
Spousta lidí má po návratu z ciziny problém znovu se přizpůsobit českým naturáliím. Připadáte si silnější, zocelený zahraniční štací, těšíte se a přijde fiasko…
„Je to tak. Chcete si přenést nabyté zkušenosti a nejde to. Navíc v Plzni tenkrát panovalo přesvědčení, že když přijde Sýkora, výsledky budou zaručeny. On už to Sýkora nějak dokáže… Mužstvo se přitom moc neposílilo, spoléhalo se především na mě, že to zvládnu. A já to s daným mužstvem nezvládl.“
Mimochodem, časem se vaše vztahy s Radimem Rulíkem narovnaly?
„Ano, jsou dobré, zůstáváme v kontaktu.“
Imponovalo vám, jak si Radim Rulík s Milošem Hořavou v Litvínově podali celou extraligu?
„Úžasná práce. Mám jen slova uznání. Radim si to zaslouží, hokeji propadl, je to dobrý trenér. Těší mě, že tu misi zvládl. Práce trenérů se jednoznačně projevila. I Martin Ručinský mi během šampionátu přiznal, že Radim byl jedním z těch, kteří se o titul nejvíc zasloužili. Mám radost za něj. Pro něj je to zadostiučinění. V jednu dobu byl trenérsky dole, což člověku paradoxně velmi prospěje. Pak jde o to přežít, nakopnout se nahoru. Miloš Hořava si titul taky zasloužil. Je to svérázná figura, což jsem poznal už tehdy ve Slavii, ale každý z nás má v sobě něco specifického. Jinak, všechna čest, je to velký odborník.“
V posilovně jsem ještě nebyl
Jak si představujete svůj život za nějakých pět let? Rád cestujete…
„S manželkou rádi poznáváme nová místa, ale taky stárneme… (usmívá se) Chci určitě být aktivně nablízku svým vnučkám, trochu jim ukázat svět, nebo jim dopomoci k nějakým stážím. Něco v tomto smyslu. Záleží však na zdraví. Mladší nad těmito řečmi určitě mávnou rukou, já to však vnímám jasně. Znám osudy řady kamarádů, nemoci přicházejí z ničeho nic, udeří na vás. Ostražitost s plánováním budoucnosti je na místě. Manželka by rozhodně uvítala, kdybych byl aktivnějším.“
Myslíte si to samé?
„Myslím. Na druhou stranu, já se v Rusku dost vydal, nechal jsem tam hromadu energie, ta léta byla náročná. Žil jsem velmi striktně až asociálně. Tak si teď říkám, že bych si života měl trochu užít. Tím nemyslím, že začnu chlastat, tohle už je dávno pryč. Dám si jednoho panáka a blbě spím.“
Prostě si žít na pohodu…
„Trefně řečeno. Na pohodu. Dostal jsem třeba permanentku do posilovny, ale ještě jsem tam nebyl. Přitom si říkám, že teď už musím začít. No, uvidíme… Cest se však nechci vzdávat, máme kamaráda na severní Floridě, za nímž rádi jezdíme. V březnu jsme byli na Madeiře, strašně se nám tam zalíbilo. Mám plán zkusit tam odjet v lednu a na delší čas, aspoň na čtrnáct dnů. Mně totiž ničí to dlouhé šedivé období naší zimy. Kdežto na Madeiře je jasno, sluníčko, teplota okolo osmnácti stupňů… Takže tak.“
