Bylo by snadné reagovat na aktuální dění ve fotbalové Spartě, málo platné, odchod trenéra Stramaccioniho je hlavní událostí minulých dní. Celá kauza kolem jeho osoby je ovšem jenom příznačným majákem, který bohužel září spíše bezradností.
Poslední článek jsem zakončil konstatováním, že stát od roku 1989 naprosto rezignoval na horizontální podporu a rozvoj odbornosti a že ještě víc než peníze nám scházejí mozky a péče o odbornost ve sportu. Rád bych vysvětlil, co tím mám na mysli.
Odbornost je pro mě aktuální stav vědomostí a zkušeností vytvářející smysluplný celek zahrnující souvislosti napříč sporty i souvisejícími obory (fyziologie, kineziologie, psychologie, sociologie, kybernetika atd.).
A provokativní úvod dnešního článku jsem napsal, přestože si vůbec nechci smlsnout na bezradnosti vedení Sparty. Sám bych byl nejspíše na místě pana Křetínského v dané situaci také bezradný.
Rychlou lacinou odpověď na sparťanský rébus má po ruce i hospodský fanda, ale řešení? Několikrát jsem psal, že ve volejbalu si šest špičkových zahraničních koučů vylámalo zuby na českém prostředí. To se sice odborně a hodnotově zvedlo, zaplacená cena je ale dost vysoká. ČESKÉ PROSTŘEDÍ je tedy hlavním tématem, nikoli Stramaccioni.
Jeden chytrý chlapík, jmenuje se Rudo Tefelner, mi vyčítá, že se stále šťourám pouze v prostředí kolektivních her. Bohužel je problematika kolektivních her tak na hony vzdálená individuálním, že ho musím zklamat i dnes. Nabídnu totiž k přemýšlení tři podle mne zásadní důvody, proč je prostředí kolektivních her bezradné a bezradní jsou i zahraniční trenéři, kteří do Česka přicházejí.
Zaprvé - trenéři byli ještě v mé hráčské době autoritáři, což by samo o sobě nemuselo být ani dnes na škodu, pokud by byli pouze hlavními manažery celého procesu a kolem nich pracovala skupina odborníků. Skutečnost byla ovšem taková, že byli prakticky jedinými, kteří rozhodovali, a zdaleka tolik nevadilo jejich autoritářství jako jejich nevzdělanost a ignorace vývoje v jednotlivých hrách i ve sportu obecně. Prostě fungovalo to tak, že byli autoritami zpravidla z důvodů slavné hráčské minulosti, a prostě trénovali tak, jak předtím hráli. Stačilo to. Tehdy.
Teď už ne. Navíc se neustále odkazovali na staré časy – byli jsme přece mistry světa v hokeji, házené či ené ve volejbale, mistry Evropy ve fotbale.
Stramaccioniho éra ve Spartě končí: výhry v menšině, zklamání v lize i Evropě
Video se připravuje ...
Dnešní kouči třeba z kanadského hokeje jsou daleko pokornější. Musí toho mít v hlavě o hodně víc nebo by měli mít kolem sebe „odborný polštář“ lidí, které respektují a kteří hlavního kouče vlastně nesou.
Navíc je rozdíl, zda se touto optikou díváme na trenéry mládeže či trenéry dospělých vrcholových družstev. Trenéři mládeže musí být experty každopádně, kdežto trenéři dospělých mohou být charismatické osobnosti, kterým však kyslík dodává jejich odborný tým.
Zadruhé - majitelé sportovních klubů či generální manažeři hledají novou podobu vlastního klubu a zasazení příslušných trenérů do něho. Typickým příkladem je právě fotbalová Sparta, kde určitě majitel Křetínský má tu nejlepší snahu vytvořit moderní evropský klub, ale prostě neví, jak na to.
Opakem jsou zatím přísliby jiné cesty ve fotbalové Plzni a hokejové Kometě. V mém sportu třeba Karlovy Vary nebo Kladno. Chci věřit tomu, že to není pouze situační jev.
Zatřetí - zásadním, a bohužel objektivním důvodem krize je absence střetávání se s mezinárodní konkurencí. Jen si představte, kde by asi byly Ledecká, Sáblíková, Samková, Koukalová, kdyby se pravidelně neutkávaly se světovou špičkou. Každý prohraný i vyhraný závod jim naprosto bezpečně určuje azimut jejich další cesty.
V týmových hrách podobný kompas postrádáme. Z týmových mezinárodních klubových soutěží brzy vypadáváme. Když účast nepřináší žádné přímé ekonomické zisky jako ve fotbalu, některé kluby se dokonce účasti dobrovolně zříkají. Na mistrovství Evropy a světa často naše nároďáky chybí, o účasti na OH nemluvě.
Ve svém sportu jsem dokonce zažil, že před takovými pěti, deseti lety nebyla ani ochota hrát Světovou či Evropskou ligu. Čili to, co je pro Ledeckou či Špotákovou živou vodou, tedy tvrdá mezinárodní konfrontace, to je pro týmové hry jen velmi vzácné koření. Přitom sílí se jen v ostrém boji, nebo snad ne?
Tak to tedy vidím: péče o odbornost ve sportu pro mě znamená VZDĚLANOST – KLUBOVOU KULTURU A NEUSTÁLOU MEZINÁRODNÍ KONFRONTACI.
Související články
