Po pádu ve Světlé Hoře má žokej Josef Váňa mladší zlomenou lýtkovou kost a kotník roztříštěný z obou stran. Přesto mluví o štěstí. „Můžu být rád, že to odnesla jen noha. Kdyby na tom místě mezi koněm a překážkou byla jiná část těla, tak jsem tady ani nemusel být,“ říká syn legendárního žokeje a trenéra. Podle lékařů se bude dávat dohromady dva až tři měsíce. On sám věří, že sádru sundá za dva týdny.
Když se za ním po operaci přišli do nemocnice podívat rodiče, táta Josef mu hned podával lejstro papíru. Žádost o dostihovou licenci. „To bylo docela dobrý,“ usmívá se Josef Váňa mladší. „Táta s mámou přivezli nějaké prášky, táta mi dal do ruky svoji žádost o licenci a říkal: Dej to, prosím tě, doktorovi, ať mi to vyplní a potvrdí. Ty teď nemůžeš jezdit, takže začnu jezdit zase já.“
Táta neztrácel čas. Co jste mu na to odpověděl?
„Jen jsem se pousmál, že to zase vzal hupem. No dobře, nechali jsme mu to vystavit a uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Já doufám, že budu co nejdřív zpátky, aby on nemusel zbytečně bláznit.“
Neříkal táta, kdy a kde by licenci případně oprášil?
„To neříkal… Nevím, myslím, že ani nepojede. Spíš to byl hec, chtěl i mě motivovat. Nebo sám sebe hecnout? Fakt nevím, co to mělo být. Ani letos nemá koně na Pardubickou. Jediný, který by pro něj přicházel v úvahu, je Zarif. Ten je typově podobný Tiumenovi, pohodář a skokan. Ale tam už je dohoda s Pepčou Bartošem, sedí jim to. Z ostatních tam pro tátu není typově kůň, který by mu do Pardubic mohl vyhovovat.“
Zranil jste se o víkendu ve Světlé Hoře, kde váš táta začínal a dlouhé roky tam působil. Neříkal, jestli ho tam nepotkal podobný zážitek?
„Strávil ve Světlé spoustu času, takže by bylo divný, kdyby se mu tam nic nestalo, že jo… (usmívá se) Nějaká zlomená klička tam určitě být mohla, ale táta toho měl tolik, že si ani nepamatuje, kde všude a jak se zranil. Nevyberete si, co se vám kde stane. Ale víte, co mě mrzelo?“
Povídejte.
„Měl jsem ve Světlé Hoře krásný den, třikrát jsem vyhrál, jednou jsem byl druhý a do posledního dostihu jsem šel s tím, že je všechno super. Strašně už jsem se těšil k babičce na zelňačku. Byl jsem za ní ráno před dostihy, zrovna ji v hrnci dovařovala. Říkal jsem si, dobrý, ať už je to za náma, osprchuju se a frčím na zelňačku. No... a frčel jsem do Bruntálu do nemocnice na rentgen. To mě mrzí, že jsem se nemohl ani zastavit za babičkou a vychutnat si tu polévku, to mi den fakt zkazilo. Ale když jsem pak viděl fotky a video z toho pádu, tak můžu být rád, že to odnesla jen noha. Kdyby na tom místě byla jiná část těla, tak jsem tady ani nemusel být. Buďme rádi za to, jak to dopadlo. Jen se s tím teď musím nějak poprat a jít dál.“
Co se vlastně při pádu stalo?
„Byl to dvojskok. První skok můj kůň (The Mercantilist) absolvoval a do druhého se mu nechtělo. Bylo jasné, že vybočí. Dobrý, kdyby skočil našikmo doprava do hrazení, tak by to nebyl problém. Kdybych tam byl sám, tak proskočí hrazením a pohoda. Jenže za námi jel jiný kůň, ten do něj narazil a já byl zrovna mezi koněm a hrazením nějak zašprajcnutej. A jak přišla nečekaná a nepřirozená rána, tak do mě kůň bouchnul a v noze ruplo. A bylo vymalováno.“
Jaká byla diagnóza?
„Mám zlomenou lýtkovou kost a kotník z obou stran. Strávil jsem přes hodinu a půl na sále, ale myslím, že mi to pan Toman dal dohromady. Operovali mě hned druhý den ráno. Ze Světlé Hory mě odvezl kamarád do Plzně, dostal jsem se tam ve dvě ráno. Nohu mi srovnali, dali do dlahy. Ve středu ráno už mě pustili domů. Už normálně jezdím autem a zvládám všechno. I v noci už se docela vyspím, bolest se dá zvládnout. Strávil jsem i pár lekcí u naší paní léčitelky a cítím se moc dobře.“
Je to stejný kotník, který jste měl zlomený už před dvěma lety?
„Ano, stejný. Předtím byl ale jen štíplý na dvou třech místech. Paní léčitelka mě tehdy dala tak dohromady, že jsem týden nato mohl vyhrát Gran Premio v Meranu. Teď je to zlomený a rozdrcený úplně napadrť, operační zákrok musel přijít. Aspoň mi to teď dali dohromady úplně. Pár návštěv u naší paní léčitelky a bude to dobrý.“
Jak dlouho bude léčba trvat?
„Ortoped, který mě operoval, říkal, že to chce šest týdnů klid. A pak nějakých šest týdnů rehabilitace. Ale já myslím, že to bude určitě rychlejší. Sádru nebo dlahu bych chtěl dolů za dva týdny. Nejpozději. Abych mohl začít plavat, nohu zatěžovat. Kdybych ji nechal šest týdnů v dlaze, trvalo by strašně dlouho, než bych ji zase rozhýbal. Ty brďo, to by bylo peklo! Tři měsíce to podle mého nebudou. Paní léčitelka mi v tom určitě pomůže, je výborná.“
Spoléháte na ni?
„Stoprocentně. Už před dvěma lety jsem se o tom přesvědčil, s lehčí frakturou jsem byl za dva týdny schopen normálně jezdit. Přišel jsem k ní s berlemi a odešel po svých. I díky ní jsem tehdy poprvé zvítězil v Gran Premiu. Nebýt jí, tak chodím ještě měsíc o berlích. Věřím jí moc.“
Váš táta nedá při léčbě dopustit na energii z pyramid a kuželů rozvěšených po stájích. Také vám pomáhají?
„Na pyramidy nevěřím vůbec. Možná bych měl, něco to do sebe asi mít bude, nebudu to tátovi vyvracet. Ale nutit mě do toho nemůže, protože na to mám svůj názor.“ (usmívá se)
