Představte si dva skokany do dálky. Skáčí z místa. Jeden ze sucha, kdežto druhý je až po kolena ve vodě. Jak je možné, že ten, který tahal nohy z hluboké tůně, doskočil nakonec dál?
Hokejová reprezentace pro Německo 2010 byla jak on. Neposílilo jí hodně hvězd z NHL, doma slyšela všelijaké pesimistické hlasy. Podmínky pro úspěch měla daleko horší než výběry, které jeden za druhým selhávaly na předchozích mistrovstvích.
Výsledek?
Parta, jejíž jména jste před pár týdny možná ani neznali, sahá po finále. Po fackách od Norska a Švýcarska srazila hlavu třetí velmoci. Po Švédsku a Kanadě i Finsku.
Snad proto, že na rozdíl od mužstev před ní si svou „smrtelnost“ daleko víc uvědomovala. A na svou „hokejovou smrt“ si koneckonců dvakrát i sáhla, vždyť jí postupně vážně hrozilo, že se nedostane ze základní a ani z osmifinálové skupiny.
Jistě, slabší jsou na mistrovství i jiné reprezentace.
Jistě, Finsko bylo pro čtvrtfinále poměrně přijatelný soupeř.
Jistě, už jen ze statistického pohledu se zdálo až příliš kruté, že by tým měl padnout popáté za sebou už v boji o nejlepší čtyři.
Ale tohle nemá moc cenu řešit. Počítá se výsledek, nic víc. Jestli má tenhle turnaj plný kotrmelců a podivných výsledků českému hokeji posloužit k odražení se ode dna, pak jen dobře. Jen aby nebyl argumentem těm, kteří tvrdí, že vlastně není zas tak zle. Že česká hokejová krize je vlastně úplná vymyšlenost.
Ať už tohle mistrovství dopadne jakkoliv, nepopře klesající úroveň extraligy, krátící se počet dorůstajících talentů, úspěchů v NHL. Samo o sobě je jen signálem, že bojovnost a tvrdá dřina se vyplácí i ve zlých časech.
Pro lidi, kteří se z českého hokeje snaží udělat moderní produkt, to není zas tak málo. Přestože jsou třeba právě teď až po kolena ve vodě.
