Zeptat se ho před pár lety na pouštní duny, div by nepadl na kolena a nepokřižoval se. Vezměte si ho ale teď! Chystá se na čtvrtou Rallye Dakar v kariéře, čistě v Peru, hlavně v písku a Martin Prokop hlásí: „Cítím, že tam můžu něco nahnat.“ Sedmým místem z minulého ročníku vyrovnal české maximum. Už ho bere i Carlos Sainz. A český pilot věří, že by mohl legendu ještě víc prohnat.
Éra v rallye WRC je již pro něj minulostí. Celý rok spíše piloval jezdecký um na MS ve vytrvalostních závodech, bojoval ve sněhu v Rusku, v písečných dunách v Emirátech či Maroku… a nakonec vybojoval druhé místo. „Ukázali jsme, že s těmi velkými kluky dokážeme jet o bednu, a teď zbývá ukázat to na Dakaru,“ říká Martin Prokop. Posune tak ještě výš své minulé sedmé místo?
Když jste před pár lety na Dakaru začínal, měl jste z písků hrůzu. Teď už jste tedy jinde?
„Ano, nedávno jsme se o tom bavili s týmovým kolegou Tomášem Ouředníčkem, že už písek umíme. Ale ono se to teď před startem, v pohodě a teple, hezky říká, než když pak člověk stojí před tou horou písku a má ji nějak zdolat. Tam už vyschne v krku, člověk se zapotí a musí si to vybojovat sám. Těším se na to, jsem rád, že se jede v Peru v písku, ale musíme mít i štěstí. Bude to obtížné, nebude to o tom lítat po velbloudí trávě a kamenech jak blázen. Spíš o boji v písku, kde si spousta lidí může vylámat zuby, a favoriti, kteří za to berou hlava nehlava, mohou o to snáz chybovat.“
Takže to, co bylo pro vás dříve strašákem, je teď vaše šance?
„Příběhů se v písku prostě děje víc. Nástraha na vás nečeká každých pět kilometrů, ale třeba každých deset metrů. Sotva si oddechnete, za dvě vteřiny na vás číhá úplně stejný průšvih. Kráter nebo hrana, a vy to musíte vyřešit. Nejste na kole nebo na motorce, jste v autě, což je ohromná hmota energie, kterou musíte někam poslat, a adrenalin tam funguje. Jsem zvědavý, jak se s tím popasuju, ale věřím si na to. Sezona byla dobrá a určitě se v písku cítím stokrát líp, než když jsem na Dakaru začínal. Tehdy když jsem viděl v road booku duny, tak se mi začalo klepat srdce, ještě jsem tam ani nedojel. Teď si ale už říkám: Jo, tam zkusíme něco nahnat.“
Jak tedy vnímáte, že bude chybět Bolívie a Argentina? Nebude vám to scházet?
„Bolívie mi byla jedno. Vím, že všichni proti ní brojili, ale já jsem zvyklý jezdit na erzetách rychle, takže mi to nevadilo. A když motorkáři říkali, že tam měli venku minus pět, tak to je zase něco, co prostě nezažívám. Mně auto začne topit samo od sebe, takže jsem Bolívii bral jako nutnou součást závodu. Nicméně Argentina, po kamenech… hmmm, to už bolelo. Nebylo to už takové závodění a jsem rád, že teď pojedeme ryze žlutý Dakar. Africký, jako byl dřív.“
Nevytratí se z toho však to kouzlo? Když se všechno odehraje jen v jedné zemi.
„Musím říct, že třeba organizačně to bude mnohem lepší být v jedné zemi než se trmácet z pobřeží na pobřeží. A i po sportovní stránce je to pro mě pecka. Vše, co se minulý Dakar stalo v prvním týdnu, stálo za to, kdežto druhý týden už neměl se sportem nic společného. Věřím, že to bude po sportovní stránce ještě výživnější, i když kratší. Na druhou stranu, ono zase jet 300 kiláků po rovině nebo 300 v dunách, kdy na vás každých deset metrů něco číhá, to je nesrovnatelné. Tři sta kilometrů po rovině přejede každý, ale 300 kiláků v poušti dá jen pár lidí na světě. Dejte na mě, ty příběhy budou velké. A jestli udělají erzetu 300 kilometrů a pojede po ní pět set lidí za sebou… ani nevěřím, že to dají. To je pak tak rozvrtaný, že se ty příběhy budou jen kumulovat.“
A co říkáte na kritiky, kteří tvrdí, že to je jen další úpadek Dakaru? Pětinásobný šampion Josef Macháček se třeba netajil názorem, že jde o nejhorší Dakar v historii.
„Ano, viděl jsem některé negativní komentáře lidí, co tam nejedou, ale myslím, že ten důvod je jiný než to, že se jede v Peru. Za mě je tenhle start v Peru jedině dobře, já se tam těším.“
Nebojíte se, že to bude v té motanici na jednom místě náročnější na navigaci?
„To je pravda, to bude. I letos jsme udělali jednu takovou chybu, vzali jsme si stopu motorek z předešlého dne a víc jak 40 minut jsme zakufrovali. Je to nepříjemné, ale není to jen o navigátorovi, i jezdec mu musí pomoct. Já když vyrazím po stopách a on se nemá čeho chytit, tak je jasné, že se tam nějaké chyby objeví. Je to věc, které se dost bojíme, a jak je vidět na Jendovi (navigátor Jan Tománek), tak toho se obává nejvíc. Ostatní navigaci máme zmáknutou, ale tohle jsou nepříjemné chvilky.“
Vydobyl jste si za ty roky v rallye i určité ostruhy na Dakaru? Už vás třeba hvězdy jako Peterhansel, Al-Attíja nebo Carlos Sainz berou mezi sebe?
„Carlos byl vždy můj vzor. I mé mámě se ze všech závodníků líbil nejvíc, pro ni to byl největší frajer a já ho obdivoval. To jeho gentlemansky arogantní vystupování… je to pan jezdec. Navíc si mě začal i víc všímat než dřív. V minulosti mě třeba jen pozdravil, ale teď už i každé ráno přijde, opře se o mé auto a povídá si se mnou. Pro mě je to splnění snu a stále se tak nějak stydím vyndat telefon, vyfotit si to a poslat to mámě. Pořád mám respekt. Ale na trati ne, tam se pro mě Carlos stává jen modrým autem, s nímž bojuju, ale takhle…“
Takže Carlos Sainz o vaší mámě stále neví?
„Ne. Je ale skvělé se s ním bavit o jeho synovi, který jezdí F1, nebo o rallye jako takové. Úžasný zážitek. To, že mě tenhle člověk respektuje a respektuje mé auto, že se o něj vůbec opře a nebere to tak, že jsem jen nějakej frajer odzadu, to je důkaz, že jsme se za ty roky někam posunuli.“
Jak se mu tedy vyrovnat i v jezdeckém umění?
„Můžete jezdit jak blázen a může vám to být k ničemu. Já ale pořád vidím, že se posouvám, a čím víc dřu v písku, tím je to lepší. I ti kluci to vidí. Řeknou: Hele, vloni jsme jeli na té samé duně, a to jsi jezdil jinak, kdežto teď tu letíš jak střela. Vím, kdy přidat, kde ubrat, vyjedu cokoliv, přejedu hranu, vývoj to má. Je to spíše o práci než naježděných kilometrech. Že si z toho pořád něco beru. Běžná rallye je jiná liga. Nevím, jestli lepší nebo horší, ale je to prostě jiná disciplína.“
Jaké máte na startu vašeho čtvrtého ročníku Rallye Dakar cíle?
„Jsou pořád podobné – dostat se do desítky bude zase velký oříšek. Zkoušet to posunout dál než na sedmé místo, to už bude vyžadovat riziko, ale když uvidím, že se na to cítím a s autem se mi jede dobře, tak to zkusím. Nechávám to na formě, kterou si přivezu do Peru, a udělám pro to vše. Věřím, že to do sebe zapadne. Sedmé místo je už v desítce a velký výsledek, ale byla by škoda se necpat dopředu, když už jsme tomu tolik obětovali.“
A další sny? Někdy v budoucnu dosáhnout na bednu?
„Pro mě bylo WRC už stejné – cítil jsem, že se dál neposunu, na víc nemám. A také přišlo nové auto. Nebylo tam pro mě místo a shodou okolností jsem se svezl s tímto autem na Dakaru a viděl jsem to jako svou budoucnost. I v kombinaci toho, že nemohu být jen profesionální závodník a že musím také chodit do práce. V tomto světě to funguje víc dohromady.“
Takže?
„Nechci být na Dakaru jen účastník. Sním o tom, že se někdy dohrabu do první pětky, což se v Česku nikomu nepodařilo, ale snít o prvních třech místech, to je pro mě tak nedosažitelná meta, že si ji ani nedovolím vyslovit. Mám přání být vepředu a být respektovaný závodník, což je něco, za čím se ženeme a děláme pro to všechno. Specifi kovat to ve stylu být na bedně, to bych si musel dát přes pusu, protože vím, jak je to těžké a jak tam ti kluci vepředu jezdí. Carlos je starý matador, ale jakou jede hlínu, jak riskuje… nevím, kde to bere. Dělá to i Násir (Al Attíja), Stéphane Peterhansel, a to si člověk říká: Hoši, mezi vás patřit a vědět, že to není jen dupnout na plyn, to bych chtěl taky umět. V některých úsecích to sice umím víc a víc, ale oni to drtí od rána do večera a o bednu se umí rvát tak, že na ně prostě nezbude. To je na tom to krásné.“
Související články
