VIDEO | Tři roky působí v Bordeaux, je kapitánem místních Girondins. Nejen proto ho však na ulici poznávají. Jaroslav Plašil o sobě tvrdí, že je ze třiceti procent Francouz – a není divu; s dvouletou přestávkou ve Španělsku působí v monackém knížectví a Francii už od sedmnácti let.
„Česko je můj domov, Francie je druhý domov. Je to dost dlouhá doba na to, aby si tady člověk zvykl a začal mít tu zemi rád,“ říká záložník, který už pomalu plynuleji mluví svým druhým jazykem než češtinou.
„Už jsem získal zdejší způsob uvažování, který je jiný než v Česku. Těžko se to popisuje... U nás, když o něco žádáte, jdete někam, chcete to mít hned. Tady to hned nejde. Naučil jsem se být trpělivější,“ snaží se vystihnout, jak ho jedenáct let ve frankofonním prostředí změnilo.
Když prochází ulicemi Bordeaux, často ho někdo zastaví a podává ruku. Plašil se s každým vítá jako se starým známým, evidentně nesedí celou dobu doma. „V Česku se mi to nestává. Už jsem tady doma opravdu dlouho. I když jsi v Česku a potkáš někoho, není to tak intimní jako tady,“ říká o Francouzích, kteří se zdraví na české poměry někdy až vášnivě – polibkem na tvář.
„Ze začátku to bylo divné, říkal jsem si, co je?“ usmívá se Plašil. „Ale pak si na to člověk zvykne a ani nepřemýšlí nad tím, proč to tak je.“
Ve Francii zapustil kořeny. Zatímco tvrdí, že v Česku se usadit nechce, v zemi, kde v současnosti působí, si to představit dovede. Dokonce mírně připouští, že by se mu líbilo, kdyby byla česká hymna podobná té francouzské...
„Kdybychom měli podobnou, bylo by to lepší. Opravdu. Před zápasem by to bylo úplně jiné. Naše hymna je naše hymna, ale kdyby to mělo takhle lepší muziku, třeba by nás to ještě víc vyhecovalo,“ myslí si. Ovšem rychle přesvědčuje, že Česko je pro něj zemí číslo jedna. „I přesto, jak dlouho žiju jinde, je to pořád moje země.
A hrát za ni, to beru jako to největší, co jako fotbalista můžu dokázat. Jsem Čech a Čechem zůstanu navždycky,“ tvrdí a položí přitom ruku na srdce.
