V MSFL jsou za atrakci. Čtyři hráči černé pleti v jednom týmu, to je v českých podmínkách unikát. Do experimentu s neposednými talenty z Pobřeží slonoviny se pustili v Třebíči, kde chtějí David Boya, Amara Nahi, Didier Oura a Abdoulaye Konaté nastartovat svou cestu do velkého světa. Sehrané kvarteto žije fotbalem, tancem, zpěvem a smíchem. „Nejradši si děláme legraci z Didiera,“ zubí se záložník Amara a ukazuje na spoluhráče, který je jako nejmenší otloukánkem party.
Jeden za všechny a všichni čtyři za jednoho. Při rozhovoru ve francouzštině se neustále šklebí, šťouchají do sebe, objímají se kolem ramen, popichují se. Když pak potkají u baziliky sv. Prokopa školáky na výletě, hned k nim přiskočí, podávají jim ruku a přátelsky je zdraví. „To jsou fotbalisti,“ upozorňuje udivené děti paní učitelka.
Zapózovat u křesťanského kostela pro ně není problém, i když Amara Nahi s Abdoulayem Konatém jsou muslimové. „Jako Mesut Özil,“ připomíná Konaté slavného německého reprezentanta. Šibal Didier Oura s náušnicemi v uchu a korálky na krku se hlásí ke křesťanství. Stejně jako útočník David Boya, který se vyjadřuje nejseriózněji. Když má vyprávět o prvních zkušenostech z Třebíče, začne tím, že poděkuje za šanci a ocení, že se v Česku dosud nesetkal s rasismem.
„David hodně mluví o náboženství, to mě překvapilo,“ přiznává překladatelka Lucie Machová, která mladíkům pomáhá s adaptací na zdejší život. Na hodině francouzštiny, na kterou je nedávno pozvala, začali Afričané spontánně tančit.
Ještě významnější roli v jejich aklimatizaci hraje výkonný ředitel klubu Pavel Němec, kterému Afričané říkají „boss“. „Tak mluví o každém,“ mávne rukou bývalý brankář.
„Cítíme se tady dobře. Chceme udělat radost šéfovi a příští rok se posunout do dalšího klubu,“ vyznává se otevřeně šikovný ofenzivní středopolař Oura, který toho zatím odehrál v MSFL nejvíc.
Útočník Boya neměl na podzim vyřízenou registraci, záložník Konaté hostoval ve Staré Říši a Amaru Nahiho sužovaly zdravotní problémy. Na jaře už by se měli všichni čtyři pořádně ukázat, nejtěžší týdny a měsíce v novém prostředí mají zdárně za sebou. Přes zimu po vypršení tříměsíčního víza pobývali ve své domovině a těsně před startem soutěže se vrátili do Třebíče.
Účastník MSFL má pro ně být přestupní stanicí za lepším. „Chtěl bych se stát profesionálem a posunout se do Brna nebo do Prahy,“ nastiňuje dvacetiletý Boya, jenž v letní přípravě vstřelil gól Jihlavě a dával prvoligovým zadákům pěkně zabrat. „Víme, že na sobě musíme hodně pracovat,“ doplňuje uvědoměle Amara.
Vedle sedící Konaté jen přikyvuje a doznává, že se sparťanem stejného příjmení nemá nic společného. „Ale známe se, párkrát jsme proti sobě hráli v naší lize,“ informuje.
Nejvyšší seniorskou soutěž v Pobřeží slonoviny prý hráli v metropoli Abidžanu všichni čtyři. Už v teenagerovském věku. „Naše liga je hodně prestižní, mezi týmy panuje velká rivalita. Tady se to tolik neřeší. I mediálně je to v Pobřeží slonoviny někde jinde,“ popisuje Nahi.
„Je to lepší soutěž než MSFL a rádi bychom to v Česku prokázali,“ prohlašuje odhodlaně Boya, jenž si podle svých slov vyzkoušel také angažmá v Gruzii, v Turecku a v Burkině Faso. „Jsem rád, že jsem v Třebíči potkal tyhle kamarády a nejsem izolovaný,“ pochvaluje si přítomnost krajanů.
Drobný Oura zase tvrdí, že hrál dva roky ligu v Maroku. Domov nikomu z nich nechybí. Do světa z něj vypadli už před časem. „U nás je normální, že když chcete hrát fotbal na nějaké úrovni, tak pro to musíte něco udělat a odejít do ciziny. Od čtrnácti let jsem pryč,“ podotýká Nahi.
„Moje rodina, to jsou šéf a spoluhráči. Podstatné je, aby byla sranda,“ culí se jeho parťák Oura, hlavní zdroj narážek. Proč? „Podívejte se na něho, jak vypadá. Je z nás nejmenší. Vždycky najdete dost důvodů, proč se mu smát. Dělat si legraci z Didiera je dobré,“ řehtá se Nahi.
Když je pozorujete, opravdu vás nenapadne, že v české sibérii trpí. Drsnější klima už celkem snáší, strádají spíš kvůli stravě. Proto si občas něco sami ukuchtí, Boya například pozval Němce na kuře připravené po africku. „Chutnalo mi,“ pochválil útočníkovo kuchařské umění. „Šéf Němec, to je můj druhý otec. Stará se o mě,“ oceňuje mladý „hroťák“. Němec s úsměvem zakroutí hlavou…
Na hřišti to lehkonohým technikům zpočátku drhlo, fyzicky náročný styl jim byl cizí, postrádali i propracovanější taktiku. „Jsme zvyklí na španělsko-francouzský styl, kdy se hraje víc s balonem. Potřebujeme čas,“ popisuje Amara. „Bývali jsme dost unavení, ale už je to dobré,“ dodává Konaté. S fotbalovými novotami už se nerozluční kamarádi víceméně srovnali a začínají prezentovat své přednosti. Rychlost a technika, to jsou jejich nepřehlédnutelné devízy.
Na Synot ligu se zatím Afričané dívají jen v televizi. Nejvíce je zaujal vlasatý brněnský kapitán Pavel Zavadil. Na tom se do jednoho shodnou. „Ten je super,“ míní Nahi. Sympatie k nedaleké Zbrojovce a jejímu lídrovi chová také Boya. „Hráli jsme proti ní v poháru. Líbil se mi její styl,“ říká.
Informací, že českou nejvyšší soutěží (Spartou) prošel jejich slavný krajan Bony Wilfried, je nepřekvapíte. Tohle vědí už dávno. „Doufám, že se nám podaří podobná kariéra,“ přeje si průrazný Boya, kterému se v Třebíči zamlouvá útulný stadionek s kvalitním travnatým povrchem. V Pobřeží slonoviny hrál hlavně na umělé trávě a udusané hlíně.
Upřímně, k napodobení Bonyho hvězdné kariéry má tento veselý čtyřlístek, jejž na Vysočinu vysadil hráčský agent Daniel Hanus, stále velmi daleko. Bez každodenní dřiny a pokory nemůže na výstup mezi vyvolené ani pomyslet. Zdá se však, že to všichni berou za správný konec. Ví, že přišli kvůli fotbalu a v podstatě jsou v klubu jen na zkoušku.
Může se taky stát, že v létě zmizí a další šanci už v Česku nedostanou. „V Africe je život jiný. Lidé tancují, baví se,“ srovnává Nahi rozličné světy. „Tady je to hodně klidné, moc se toho neděje. Ale to nevadí,“ ujišťuje Oura, který se soudržnou partičkou často vyráží do posilovny a přidává si tréninkové dávky na hlavním hřišti. To mají exotické akvizice hned pod okny ubytovny.
Rozdělené je prakticky nepotkáte, drží při sobě jako čtyřčata. „Bavíme se spolu, občas se projdeme po městě. Pan šéf nám slíbil, že nás vezme na výlet do Brna nebo do Prahy,“ připomíná Boya. „To platí. Až bude lepší počasí, pojedeme,“ uklidňuje ho ředitel.
Do kabiny po ostýchavějším začátku zapadli, někteří čeští spoluhráči se dokonce začali učit francouzsky. „S komunikací byl na hřišti problém. Nějakou dobu trvalo, než jsme pochopili pokyny jako ´záda´,“ líčí Konaté. „Teď už se cítíme mezi kluky v pohodě. Sranda je na tréninku i po zápasech,“ připojuje Oura, zjevně největší pohodář z kvarteta.
A co české holky? „Hlavní je vyhrát zápas, aby měl šéf radost. Ostatní přijde potom,“ konstatuje uvědoměle Nahi, který má v Africe přítelkyni. A není sám. To ale třebíčští „sloni“ neberou jako překážku k případné známosti na jiném kontinentu.
„Konatému se líbí naše servírka,“ práskne ředitel Němec na krajního záložníka. „České přítelkyni bych se nebránil, aspoň bych se naučil jazyk,“ spojil by Oura příjemné s užitečným. „Já nemám doma závazek. Když to přijde, tak je jedno, odkud dívka je,“ soudí Boya. „Teď se ale nejvíc soustředím na fotbal a modlitby…“
