Název písně někdejšího předrevolučního trubadúra Jaroslava Hutky ze Sušilovy Sbírky lidových písní symbolizuje prastarý „člověčenský“ problém. Předloha Hutkova textu je podstatně starší, nicméně naznačuje i některé otazníky, které přináší současný sport.
Expert na hlavu
Česko navštívil Ken Way, psycholog fotbalistů Leicesteru City, vítěze anglické Premier League. Zvedám rukavici hozenou článkem o něm v posledním vydání Sport magazínu a vracím se k tématu psychiky a sportu.
Znáte jistě už skoro kultovní větu: „Je to o hlavě.“ Zkusme se zamyslet nad jejím obsahem. Domluvme se ovšem na tom, že pro zjednodušení místy přijmeme z Hutkovy písně slovo „duše“ jako symbol pro vše psychické (i když to z odborného hlediska trochu drhne) a „tělo“ pro vše tělesné.
Andy Murray se stal tváří Sport Magazínu za rok 2016, tak ho tedy použijme jako příklad. Jeho výkon na dvorci je podle tradičního odborného pojetí ovlivňován pěti faktory:
1. tím, jak je stavěno jeho tělo (somaticky), 2. jak je rychlý, silný či vytrvalý (kondičně), 3. jak ovládá tenisové řemeslo (technicky), 4. jak umí toto řemeslo uplatnit v nepředvídatelných situacích ve hře (takticky), 5. ... (psychicky). Ty tečky před závorkou jsou výrazem naší částečné odborné bezradnosti.
Dodnes nejsme zajedno, co všechno obsahuje termín „psychický“ ve hře a kdo je tím pravým odborníkem, který má právo do této problematiky mluvit. Většinou se zmůžeme jenom na papouškování „je to o hlavě“. Jakmile totiž oddělíme „duši“ od těch čtyř ostatních oblastí, jsme namalovaní.
I laikovi je jasné, že stavbu těla sportovce tréninkem příliš měnit nelze, a poněvadž většina hráčů i družstev má na kondiční přípravu specialistu (kondičního trenéra), vypadá to, že trenér má být expertem pouze na hru, resp. na její technickou a taktickou stránku.
A v tom je zakopaný pes. Trenér musí být naopak komplexním expertem a mít v malíčku všechny faktory výkonu. Měl by mít jasno, jak ten komplexní systém zvaný člověk funguje v běžném životě i v zátěži. Stejně jako lékař bez ohledu na to, zda je specializací ortoped, nebo internista, je především lékař. A jestliže se trenér při řešení problému chce ponořit víc do hloubky, měl by vědět, kde najde příslušného rádce.
Taktika je přece psychika
A teď otázka: co je to taktika? Myslím, že uplatnění vnímání, pozornosti, paměti a myšlení ve hře. To jsou poznávací, tedy psychické procesy. Ale to není vše! Kolektivní hry jsou o rychlosti, přičemž při rozhodování hráče v rychle se měnících situacích jsou „rozumné emoce“ rychlejší než myšlení.
Emoce jsou psychické stavy. Nacházíme se v oblasti psychologie, a přitom mluvíme o taktice. Zmíněné rozdělení na pět faktorů je sice metodicky dobré k tomu, aby si trenéři udělali v hlavě jakési logické přihrádky, ale hřiště má rádo celost a nepřeje si žádné oddělování taktiky od psychiky. Pohyb, manipulaci s míčem (pukem) či souhru nelze odtrhnout od toho, co je řídí, tedy od psychiky. Čili jednota! Přitom víme, že tělo a duše mají problém žít spolu i bez sebe.
Lidová píseň i krásná literatura popisuje jejich spor už od nepaměti:
A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem
Tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo jsi v světě pyšném
Co jsi chtělo, to jsi mělo, na duši jsi zapomnělo
Chodilo jsi v stříbře zlatě, teď máš díry na kabátě
Duše naříká, že na ni tělo zapomnělo. Nepřipomíná vám to i náš problém? Trenérský zrak je vycvičen na tělo, resp. hodnocení pohybového projevu těla, a není sto porozumět tomu, co ho řídí. A když nastane problém, volá se „je to o hlavě“ a hledí se někam směrem, kde má přijít spása. Ovšem žádný čaroděj neumí oddělit tělesné od psychického (proto se hovoří o psychosomatice) jak v životě, tak nota bene ve sportu:
Nedávej mi duše viny, bylas se mnou v každé chvíli
Lidová moudrost a ti „kluci z krásné literatury“ to již popsali za nás, jakkoliv se vám může zdát, že to se sportem nemá nic společného. Věru má…
Byla-li jsem já kdys s tebou, nevládla jsem sama sebou
Duše nevládne sebou sama, nýbrž ve spojení s tělem, a tělesné potřeby ji lákají na scestí. Stejně jako tělo má díry na kabátě, když neslyšelo, co mu duše radí. Když trenér učí dítě hrát volejbal, fotbal nebo házenou, začíná od pohybových dovedností. Ty jsou ve hře vždy spojeny s vnímáním a rozhodováním. Trenér ovšem rád učí dovednosti a pohyby, jelikož je to snazší. Proč?
Protože pohyby a dovednosti vidí, resp. vidí efekt učení. Rozhodovací procesy nevidí a efekt učení už vůbec ne. Učit hrát, to chce o „duši“ něco vědět. Pokud se u malého fotbalisty nepodaří rozvinout rozhodovací procesy (vázané na zvládnuté dovednosti), rodí se defi cit, který se neprojeví hned. Projeví se třeba, až když český fotbalový nároďák hraje kvalifikaci na MS.
Najednou se divíme, že stávající dovednosti bez rozhodovacích procesů už nestačí a hráči selhávají. A v panice se volá „je to o hlavě“, nebo „je potřeba spolupracovat s psychologem“. Ale ve skutečnosti zanedbali trenéři základní povinnost: totiž učit rozhodování a uplatnění dovedností pod časovým tlakem. V tréninku totiž působíme na psychiku tím, že trváme na perfektním zvládnutí pohybu.
Aby se „duše“ kamarádila s tělem, to máme ve vlastních trenérských rukách a hlavách. Žádní psychologičtí šamani…
Svoje místo jsem vyčerpal, a přitom jsem v půlce. Proto mi dovolte, abych zcela výjimečně své úvahy dokončil v příštím čísle.
Související články
