Chyběla čísla. Jan Matoušek (23) bojuje od přesunu do Slavie se slabší produktivitou a zraněními, nastartovat ho má vzduch na severu Čech, kde vyzkoušel Jablonec i Liberec. Právě pod Ještědem se poprvé zablesklo, krajní záložník skóroval na konci října proti Teplicím a ukončil černou sérii 40 zápasů v lize bez trefy. „Hrozně dlouhé období, sráželo to psychiku. Doufám, že se vrátím po gólu takový, jaký jsem byl dřív,“ přeje si upřímně. Co komunikace s Edenem a cizina?
Pozastavený talent i otisk dřívější slávy. Podobných synonym se na talentovaného Jan Matouška valilo v posledních letech hodně, tlak si ale nepřipouští. Na severu se chce dostat do formy, s níž by byl spokojený. Ideálně zpět k roli důležitého hráče. Poprvé se na něj štěstí obrátilo před dvěma týdny na Stínadlech, kde skončil po jeho ráně sražený balon v síti. Temná šňůra je pryč.
Co vám problesklo hlavou, když letěl tečovaný balon do brány? Byla to přesně ta šmudla, o které jste dlouho mluvil?
„Jenom jsem doufal, že míč do brány konečně zapadne. Ulevilo se mi, že jsem konečně něco dal. Už hodněkrát jsem v rozhovorech říkal, že potřebuju dát přesně takový gól, jaký jsem nakonec vstřelil. I za takovou šmudlu jsem hrozně rád.“
Je to trochu paradox. Do šancí se dostáváte, na gól jste ale čekal dlouho. Frustrující období?
„Když přišel do Liberce kouč Luboš Kozel, běžel jsem v zápase s Pardubicemi sám na bránu. Stejná situace se opakovala proti Sigmě, všechno jsem řešil blbě… A chybělo i štěstí, že by se někde míč odrazil. Teď se to konečně obrátilo. Haluz. Není to hezká branka, ale ulevila mi ve všech směrech.“
Zvýší sebevědomí, klid v zakončení…
„Samozřejmě. Většina věcí je o hlavě, ve fotbale tvoří tak 80 procent výkonu, ne-li víc. Tak moc jsem chtěl dát gól, až mi to vůbec nešlo. Byl jsem v zakončení zbrklý, hned po nevyužitých šancích jsem si sám pro sebe říkal, že jsem blbej, a proč jsem šance neřešil tak, jak jsem měl. Místo toho jsem vymýšlel něco jiného… Je hrozně těžké, když má útočník nebo hráč, od něhož se čekají góly, takhle dlouhou sérii bez trefy. Všichni koukají jen na to, jestli se prosadí, a ne jak třeba brání. Každý hráč potřebuje dát přesně takový gól, jako jsem dal, aby sérii zvrátil.“
Na tréninku můžete trénovat střelbu a zakončení sebelépe, ale do zápasu to asi stejně nejde úplně snadno přenést, ne?
„Zakončení cvičíme, druhá věc je ta hlava. Hráč potřebuje v dané situaci trochu štěstí, spíš bych neřekl, že se to dá trénovat. Hodně hráčů může střílet, jak chce a taky nemusí dát gól. Znám kluky, kteří na tréninku trefí všechno, ale během zápasů jim to tam nepadá. Asi rozhoduje sebevědomí.“
Naposledy jste slavil ligový gól 9. listopadu 2019 ještě za Jablonec proti Spartě. Byl jste zvyklý utkání rozhodovat, teď 40 zápasů utrum. Čím si to vysvětlujete?
„Přesně jsem si nevyhledával, kolik zápasů se šňůra táhla, ale bylo jich hrozně moc. Gól jsem dával ještě před prvním zraněním. Nemusím ani počítat kola, ale vím, že to jsou dva roky. Série vám sráží psychiku i všechno ostatní, navíc jsem si prošel zraněními. Dostal jsem se z jednoho, pak se mi pomalu začalo trochu dařit a něco jsem si znovu udělal. Motá se to všechno dohromady, na hlavu už toho asi bylo moc.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
