Jeho příchod do Česka byl historickým krokem: kvůli zajištění nezávislosti rozhodčích a jejich komise na bossovi Romanu Berbrovi byl v létě 2016 šéfem arbitrů jmenován Polák Michal Listkiewicz. Názory na jeho dvouleté působení se liší, nyní ale jako by se vše vracelo do starých kolejí. A Berbr si triumf užívá, Listkiewicze nazval „polským neštěstím“. Reakce? „Může si to myslet. Ale jestli bylo, tak dva roky. Opravdu velké neštěstí je pan Berbr, který je tam dvacet let.“
Bývalý předseda FAČR Miroslav Pelta ho přivedl a zaplatil. Po jeho pádu kvůli dotační kauze však pozice Michala Listkiewicze oslabila a nakonec byla neudržitelná. „Od pana Pelty i od klubů jsem cítil velkou podporu. Jeho rezignace byla katastrofa,“ tvrdí.
Jak sledujete poslední dění v českém fotbalu, hlavně pokud jde o komisi rozhodčích?
„Je mi líto, co se děje. Je to špatné. Pro mě byl skandál už to, že z komise rozhodčích a ze všech funkcí na mezinárodní scéně zmizel Václav Krondl. To je strašné, pro mě je to nejlepší český sudí v historii. Je nezávislý člověk, má svou práci. Chtěl být nestranný a i to je důvod, proč ho odstřelili. To samé s Romanem Hrubešem. Svou práci dělal na sto dvacet procent.“
Zaznamenal jste už v minulosti tlak na to, aby Roman Hrubeš v komisi skončil?
„Byly nějaké komentáře, ale tlak, že by měl být odvolán, ne. Romana znám velmi dobře. Nejdřív byl optimistický, ale potom se něco stalo, začal být frustrovaný. Něco nebylo v pořádku, ale nechtěl mi říct, co. Nějaký tlak tedy na něho byl. Musel se setkávat s panem Tulingerem, Libou (pracovníci Úseku rozhodčích FAČR, Liba je i členem výkonného výboru) i Berbrem. Roman Hrubeš má jako expert na VAR velkou autoritu na mezinárodní úrovni a u IFAB (Mezinárodní pravidlová komise). Myslím, že by se mohl klidně podílet i na zavedení videa v Lize mistrů.“
Problémy s projektem videorozhodčí byly uvedeny jako jeden z důvodů Hrubešova odvolání. Vy sám jste je předvídal, tvrdil jste, že projekt musí být stoprocentně připravený.
„Že přijdou problémy, to je normální. Aby VAR fungoval, jak má, potřebuje čas, zkušenosti, lidi. A taky peníze. A ty fotbalová asociace nedávala. U nás v Polsku byly taky chyby, ale rok od roku jich bylo méně. Teď video funguje super, předseda Boniek a svaz dali na projekt sto procent peněz, i díky tomu máme video na všech zápasech. Jen v play off, kdy jich bylo víc, nebylo na žádném utkání. Dohoda zněla: Buď všichni, nebo nikdo. Jsme mezi čtyřmi pěti zeměmi v Evropě, které jsou na takové úrovni. V Česku potřebujete kvalitní techniku a lidi, i ty musíte zaplatit. Je to finančně velmi náročný projekt. Když jsem byl předsedou komise, dělali jsme ho poloamatérsky. Nejdůležitější je, aby byl VAR na každém zápase. Stalo se, že mi volal šéf jednoho českého klubu a povídal mi: Pane předsedo, proč nebyl na našem zápase a na jiném ano? Já odpověděl: To je realita, máme peníze jen na jeden nebo dva zápasy.“
Z mezinárodní listiny byl vyřazen kvůli věku Radek Příhoda, který nepatří mezi oblíbence Romana Berbra. Navíc existují náznaky, že ukončí kariéru. Co si o tom myslíte?
„To je přirozený proces, Radek už má svá léta, blíží se ke konci kariéry. Ale je natolik zkušený a pískal na takové úrovni, že by to mohl dělat dál. Za mě řídil – a velmi dobře – nejtěžší zápasy. Měl autoritu u klubů i hráčů. Je to výborný rozhodčí, v lize takových moc není. Když jsem přišel do Česka, chtěl jsem, aby se stal členem komise. On mi řekl, že se ještě cítí ve formě a chtěl by pískat. To jsem chápal. Mohl by dělat sudího ještě minimálně sezonu dvě, pak by byl výborný delegát, pokud mu to pan Berbr dovolí… Je dobrý analytik, teoretik i praktik. To jsou výborné předpoklady. A mohl by v budoucnosti kandidovat i na předsedu komise rozhodčích.“
Počítal jste od začátku s tím, že budete konfrontován se zájmy Romana Berbra?
„Řekl jsem panu Peltovi, že chci mít jednoho šéfa. A on mi řekl, že to tak bude. Jinak bych do Česka nepřijel. Nepřišel jsem přitom s tím, že budu proti panu Berbrovi. Mluvil jsem s ním asi třikrát, nebyl jsem jeho kritikem, ale jak se říká, není to moje krevní skupina. Od samého začátku bylo všechno z jeho strany proti mně. Na výkonném výboru hlasoval proti mně, pan Pelta vyhrál se svým návrhem jen těsně. Bylo zřejmé, že pro pana Berbra budu nepřítel. Byly to i takové věci, jako když mi chtěl dát malé služební auto, se kterým by ani nebylo bezpečné dojíždět tolik kilometrů z Polska. Jinak pak proti mně popichoval své lidi a podobně. Dagmar Damková mi napsala esemesku, že je její manžel velmi rozčilený, když jsem o něm řekl, že je to funkcionář Plzně.“
To ale nebyla pravda, ač byl či je s plzeňským klubem spojován.
„Hned po nástupu do funkce se mě na pana Berbra ptal novinář ze Sportu. Odpověděl jsem, že ho neznám, ale že vím, že je to důležitý boss a funkcionář Viktorie Plzeň. Říkal jsem si, proč se za to, že je funkcionářem nejlepšího klubu v Česku, stydí. Nerozuměl jsem té agresivní reakci. Ale jsem se stal předsedou komise a zjišťoval si vše o českém fotbale a rozhodčích, dostal jsem špatnou informaci. Byl jsem mockrát na zápase Viktorky, viděl jsem, že má pan Berbr své místo v lóži, svou židli ve VIPu a tak dále. Ale byla to chyba, omluvil jsem se. Pak v Plzni došlo k incidentu, který pro mě byl nepřijatelný.“
Co tím myslíte?
„Pozval jsem tam na zápas pana Otu Černého (bývalý šéf sportu na ČT, Listkiewiczův poradce a blízký člověk). Pan Berbr ho urazil, nadával mu, bylo v tom víc vulgarismů než slušných slov. Pro mě to ani není člověk na úrovni pana Černého, to je jiná kategorie. Bylo to strašné.“
Pozoroval jste po svém nástupu, že se sudí dělí podle toho, jak mají blízko k Romanu Berbrovi?
„Trochu ano. Třeba když šlo o listinu rozhodčích, vyřazení Michala Patáka z ní a další. Po dvou třech měsících přišla ze strany některých sudích lehká obstrukce, řekl jsem jim: Pánové, mě nezajímá, kdo je pro pana Berbra a kdo proti, jde jenom o to, abyste výborně pískali zápasy.“
Setkával jste se s nějakými záměrnými komplikacemi při vaší práci?
„V komisi rozhodčích se sešla skupina výborných lidí. Osobně jsem znal jen pana doktora Krondla a paní Damkovou. Po několika týdnech a měsících jsem poznal další, Romana Hrubeše, pana Mlsnu, pana Ubiase, to byli profesionálové. Co se ale týče podmínek na práci, to byla katastrofa. Všechno jsem si přivezl v tašce z Polska a zase odvezl. Dva roky jsem neměl kancelář, pracovali jsme v šesti lidech v místnosti tři metry na čtyři. To byl úmysl. Dagmar Damková měla v sídle FAČR svou kancelář, ale byla zavřená, nikdy jsem ji tam neviděl. Druhá místnost náležela úseku rozhodčích, kde byli pan Tulinger (předchozí předseda komise rozhodčích) a pan Filípek. Nám ale co dva tři měsíce měnili místo. Nebyly to normální podmínky.“
Bylo zřejmé, že mezi vaší komisí a Úsekem rozhodčích FAČR panovalo napětí. Jak probíhala spolupráce?
„Spolupráce neexistovala. Nebylo nic. Chtěli jsme spolupracovat, pozvali jsme je na setkání, nepřišli, dělali, že pracují. Pan Tulinger neudělal teoretické testy, takže nemohl být na listině delegátů. Pravidla platí pro všechny, ale od toho momentu jsme pro něho byli nepřátelé. Viděl jsem, že pro něho ani pro pana Libu (člen úseku rozhodčích a výkonného výboru) nejsem přijatelný, nevím proč. S panem Libou jsem přitom měl dobré kontakty, v době kdy pískal a pak byl delegátem. Jenže se ocitl ve skupině pana Berbra.“
Zhruba po vaší první sezoně se komise začala častěji dostávat do konfrontace s vedením FAČR. Vnímal jste, že přišel zlom?
„Dokud byl pan Pelta předsedou, platilo všechno, na čem jsme se dohodli, nechali nás pracovat. On nás chránil, nikdo na nás neměl vliv. Pak to ze dne na den skončilo jeho rezignací, to byla katastrofa. Nemluvím o tom, co se stalo v jeho případu ohledně dotací do sportu. Ale to, co dělal pro fotbal, bylo super. Z mého pohledu byl výborným předsedou. Byl jsem deset let šéfem polského svazu, mám právo to říct. Nikdy mi kvůli rozhodčím nevolal, ani když jeho Jablonec prohrál. ‚To je fotbal,‘ říkal, pokud se něco stalo. Z jeho strany to bylo fér. A velkou podporu jsem měl i od klubů. Teď lidé zvenčí tomu, co se u vás děje, nerozumějí.“
Jeden ze sporů vloni po Peltově odchodu vyvolal požadavek asociace, aby si sudí zpětně uhradili soustředění v Portugalsku.
„Soustředění bylo super, v zahraničí je mají všichni, ať už jsou z Litvy nebo Běloruska. Ale platit za to, že se připravujete na sezonu? Takhle to nefunguje, vždyť je to profesionální fotbal! To není normální, rozhodčí tam nejeli na dovolenou, ale těžce pracovat, připravit se na sezonu. Na pískání zápasů, ve kterých jde o velké peníze, o to, kdo vyhraje titul, kdo spadne. Ten požadavek vyvolal mezi rozhodčími frustraci. Zajímavé bude, jak to vyřeší tuto zimu…“
Kvůli údajným nedostatkům v práci komise přišla i kontrola z UEFA. Nebylo to oprávněné?
„To byla provokace pana Berbra. Zmanipulovali to. Z UEFA hovořili jen se sudími, které jim vybral Úsek rozhodčích FAČR. Všechno bylo nakonec v pořádku, UEFA už v ničem nepokračovala. Pro mě to bylo absolutně nefér.“
Můžete reagovat na výhrady, že jste v Česku už tolik nebyl a fakticky jste komisi přestal vést?
„Když jsem měl byt, byl jsem tam pět dní v týdnu. Snažil jsem se být na co nejvíc zápasech. Slyšel jsem, že pan Tulinger nebo paní Damková (komisi rozhodčích vedli před Listkiewiczem) na utkání nejezdili. Předseda komise musí být na dvou třech utkáních kola, hovořit s rozhodčími, ukázat, že to je jeho práce. Byl jsem na všech ligových stadionech, i ve druhé lize. Když jsem o byt přišel, což nebylo příjemné, tak se to změnilo, to je pravda.“
Jak tedy vypadalo vaše další působení?
„Jezdil jsem na zápasy v sobotu, v neděli, v pondělí zasedala komise rozhodčích. Pak jsem odjel. Komise fungovala normálně, každý den jsme byli v kontaktu přes mail, telefon, videokonference. Pracoval jsem dál, ve smlouvě nebylo napsáno, kolik dní musím pobývat v Česku. Viděl jsem u vás za dva roky okolo tří set zápasů, nebylo týdne, že bych nebyl na dvou třech utkáních. Snažil jsem se být tak blízko českého fotbalu, jak to šlo.“
Cítil jste s blížícím se koncem dvouleté smlouvy, že se tlak na vás stupňuje?
„Čtyři měsíce před mým koncem proběhl na výkonném výboru absolutně nefér útok na mě ze strany pana Liby a paní Damkové. Řekl jsem jim to, padala slova, že nemluvím pravdu, a podobně. Samozřejmě pan Berbr nic neříkal, on má své lidi, kteří mluví za něj, manipuluje jimi. To, jak se o mně vyjadřovali, je nepřijatelné. Jsem starší člověk, byl jsem předsedou svazu, v komisích FIFA či UEFA, šestadvacet let rozhodčím, asistentem v semifinále a finále mistrovství světa. Byl jsem u toho, když Polsko získalo s Ukrajinou pořadatelství mistrovství Evropy. Nebyl jsem žádný anonymní člověk. Udělal jsem pro fotbal víc, než co pan Berbr za sto let. Očekával jsem trochu respektu. A měl jsem ho – do té doby, než rezignoval pan Pelta. Pak všechno skončilo.“
Dal vám někdo přímo najevo, že máte jako předseda odejít?
„Snažili se mě vyprovokovat, abych odešel sám. To je Berbrova metoda. Peníze byly symbolické, pro ně jsem tam nepracoval. Nakonec to byla komedie, vím, že chtěli, abych odešel, každý den jsem to cítil, ale vyprovokovat jsem se nenechal. Pracoval jsem do posledního dne smlouvy.“
Jak si vysvětlujete, že jste po ukončení smlouvy neměl podporu klubů, že vás neprosazovaly i do nové komise?
„Rozumím situaci. Bylo to v rukách FAČR, výkonného výboru. Měl jsem podporu od klubů, mluvil jsem s panem Svobodou (předseda Ligové fotbalové asociace), od Fortuny. Souhlasil jsem, že budu mít o půlku nižší výplatu, akceptoval jsem to. Bydlel jsem v hotelu. Chtěl jsem pokračovat, byl jsem optimista. Ale chápal jsem, že kluby nemohly nic udělat. Formálně to nešlo. Jinak jsem byl v Jablonci na zápasech Evropské ligy, zve mě pan Paukner na Duklu, zvou mě na Bohemku, na Spartu….“
Roman Berbr o vás nedávno řekl, že jste „polské neštěstí“. Urazilo vás to?
„Může si to myslet. Ale jestli bylo, tak dva roky. Opravdu velké neštěstí je pan Berbr, který je tam dvacet roků. Polské neštěstí skončilo, uvidíme, jak dlouho vydrží to české. (směje se) Ale vážněji. Jeho metodou je řídit lidi strachem. Tak to ovšem z dlouhodobé perspektivy dělat nejde. Byl jsem deset let předsedou polského svazu a nikdy jsem strach nevyužíval. Můj předchůdce ano, a nakonec byli všichni proti němu. Ani Miroslav Pelta neřídil lidi strachem, měl přirozený respekt, byl autoritou. Atmosféra ve fotbalové asociaci byla jiná, pozoroval jsem tam entuziasmus, chuť do práce. Strach přišel potom. Ale lidé se bojí do určitého momentu, pak už to nehodlají snášet. To je příklad pana Rudolfa Řepky.“
Ten oznámil, že na konci roku skončí jako generální sekretář asociace, ale o důvodech veřejně zatím nepromluvil.
„Mám k němu velký respekt. Znám ho moc let. Byl pod velkým tlakem, viděl jsem to. A už nemohl dál. Musel se přizpůsobit, ale rozumím tomu a bylo mi ho líto. Bál se, často se stalo, že mi na Strahově řekl: Přijď za dvě tři hodinky, až místopředseda odjede. To nebylo dobré. Je mi líto, co se v české asociaci, kde byli velcí lidé jako Rudolf Baťa (zesnulý dlouholetý funkcionář a sekretář fotbalového svazu, činný i na UEFA), děje. S Rudym jsem byl velký kamarád, byl pro mě jako otec. Byla to legenda. Nezapomenu na to, jak mi řekl: Michale, dávaj si pozor na některé lidi, buď opatrný. Myslel tím skupinu, v níž byl pan Berbr a jeho kamarádi. Přál bych si, aby se do čela českého fotbalu vrátili velcí lidé, jako byl Rudy. V jeho době měl svaz u všech zemí velký respekt.“
Romanu Berbrovi neuškodilo ani to, že byl spolupracovníkem StB. Je pro vás nepřijatelné, aby takový člověk figuroval ve vedení fotbalové asociace, nebo už to dnes není téma?
„Každý má svůj život, ale on řekl, že to už nikoho nezajímá. Ale lidi to zajímá. I v Polsku byli ve vězeních, ztratili práci, zdraví, změnil se život jim i jejich dětem, vnukům. Trpěli a na to nejde zapomenout. Máme zákon, podle něhož nemůže být ten, kdo spolupracoval s komunistickými policejními složkami, ve vedení sportovních organizací. Z výkonného výboru našeho fotbalového svazu proto už odešli dva lidé. Kontroluje to ministr sportu – a je to potřeba. Existuje jedno důležité slovo: Sorry. Chápu, že to bylo dávno, ale kdyby pan Berbr řekl: Byl jsem mladý, udělal jsem chybu, byl jsem na špatné straně moci, pod tlakem…. Ale on toho nezalitoval, neomluvil se. Já jsem se mu omluvil za to, že jsem ho nazval funkcionářem Plzně.“
Byl jste zvědav, kdo přijde na vaše místo? A co si myslíte o výběru Jozefa Chovance?
„Pana Chovance si pamatuju jako velkého hráče, myslel jsem si, že je to zajímavý experiment. I my jsme měli s rozhodčími velké problémy, musela zasahovat policie. Nakonec jsem na předsedu nominoval bývalého trenéra reprezentace Andrzeje Strejlaua, velkého člověka a autoritu polského fotbalu. Jak si vedl? Nikdy nebyl rozhodčím, ale byl výborným předsedou přes dva roky. Vzal si k sobě nové lidi, byl objektivní, transparentní. Kdyby mu do toho někdo mluvil, na minutu by odešel. V Česku by to mohlo být podobné, ale nevím, zda je a bude Jozef Chovanec nezávislý. Nevím, nakolik komisi řídí on a nakolik jiní lidé. Pokud bude ovlivňován panem Berbrem a jeho lidmi, nepůjde to. Dokud bude mít pan Berbr vliv na všechno, co se děje, nebude mít český fotbal perspektivu. On nevidí jiné, jenom sebe a své kamarády. Bojím se toho, že se vrací to, co bylo před mým příchodem. Tlak na rozhodčí, opilí sudí na zápase, korupce a podobně. Doufám, že to tak nebude, uvidíme…“
Udržujete nějak dál kontakt s českým fotbalem?
„Sleduju český fotbal dál přes vaše servery, vidím zápasy v televizi. Chtěl bych přijet na dva tři týdny ke konci sezony, podívat se na utkání a říct všem: Děkuju, bylo mi s vámi dobře. Velmi rád jsem u vás pracoval, zůstal jsem fanouškem českého fotbalu. Po Polsku a Maďarsku, kde jsem žil, je Česko moje třetí země. Pětadevadesát procent lidí bylo pozitivních, pomáhali mi. Včetně sponzorů, chtěl bych poděkovat i panu Vaňkovi, řediteli Fortuny. Až se u nás v listopadu bude konat přátelský zápas s vámi, rád se setkám s českými kamarády. A když přijede Roman Berbr, podám mu ruku, jestli o to bude stát.“
