Video se připravuje ...
Je to pohádkový příběh, i když zdaleka nebyl jenom růžový. Oštěpařka Barbora Špotáková opouští scénu s jedenácti velkými medailemi, tituly olympijské šampionky, mistryně světa i Evropy a světové rekordmanky. Svůj poslední úspěch před třemi týdny na ME v Mnichově ale už vybojovala přes bolest. „Usain Bolt taky říkal: Už to není zábava. Pro mě je už větší zábava koukat na mé kluky,“ usmívala se Špotáková, když oznamovala konec své velké kariéry.
Ještě ve čtvrtek večer házela oštěpem při finále Diamantové ligy v Curychu. Druhý den ráno už ale stála v kostýmku na zahrádce své oblíbené hospůdky U Pinkasů, aby přešla na druhý břeh. Byla to dlouhá cesta a na jejím konci se Barbora Špotáková dívala na sestřih svých euforických medailových závodů. „Je neuvěřitelné, jak je to video dlouhé, kolik je to vzpomínek,“ povzdechla si. „Kdybychom vyprávěli o všech zážitcích ze všech těch závodů, byli bychom tady dva dny.“
Co se vám při sledování highlightů vaší kariéry vybavilo?
„Hrozně moc zážitků, co je okolo, se všemi lidmi, co tady sedí. Jednoznačně Peking. Finský komentář: Pitkälle! Hned potom následovala Čtvrtá sestra (oslava zlata prostřednictvím písničky od Tří sester – pozn. red.). Když jsem to hodila, věděla jsem, že to nic nepřebije. To prostě nejde přebít. V Pekingu se stal zázrak. Mělo to obrovský dosah, pochopila jsem, co dovede sport přenášet za emoce. V roce 2007 mi Němky nepodaly ruku. V roce 2008 mi mačkaly ruku: You can do it! Věděly, že já můžu porazit Rusku a věděly, že není čistá jako lilie. To bylo něco tak neuvěřitelného… Když se někde potkáme, lidi mi to pořád připomínají.“
S jakými dojmy se loučíte?
„Každá pohádka má svůj konec, tahle pohádka má nádherný happy end. Všechno napovídá tomu, že se kruh opravdu uzavírá. Já jsem to tušila od (loňského) září. Věděla jsem, že se po dvaceti letech vrátím do Mnichova na olympijský stadion, kde mě tehdy Honza Železný s panem Brabcem přemluvili, abych se věnovala oštěpu. Přála jsem si, aby se po dvaceti letech kruh hezky uzavřel. A ono se to podařilo. Ten konec byl krásný.“
Berete svůj život jako pohádku?
„Kolikrát je to drama, ale určitě… Příspěvek, který jsme tu viděli, fakt vypadá jako pohádka. Škoda že tam nejsou ty problémy. Tohle je pohádka růžových okamžiků, ale každá by měla i ty černé stránky. Byly tam silné momenty, když jsem chtěla končit. Ale to má každý. Jsem hrozně vděčná za všechno, že jsem to mohla prožít. Musím to i vracet. Uvědomuju si, že jsem měla zároveň velké štěstí a mám nutkání to vracet.“
Fyzicky už to nešlo dál?
„Při předávání medailí na mistrovství Evropy jsem si myslela, že se normálně rozpadnu. Před mistrovstvím Evropy se mi přemítal v hlavě celý atletický život, ne úspěchy, co byly na plátně, ale těch problémů, co jsme museli hlavně s (partnerem) Lukášem zvládnout… Najednou jsem ležela a v hlavě se mi přetočil celý film problémů, zlomených noh, utržených loktů... Všechno se spojilo, chci být máma. Vidím, že mě kluci hodně potřebují. Potřebují mámu, která je víc doma a pořád neodpočívá mezi tréninky. Pomalu zjišťuju, že mi větší radost dělá, když sleduju, jak sportujou, než když sportuju sama.“
Původně jste si po srpnovém bronzu z ME v Mnichově chtěla vzít půl roku na rozmyšlenou, co vás ponouklo k definitivnímu rozhodnutí?
„Indicií bylo několik. Tělo už si stěžuje, nějakou dobu už mi nadává, že bych se k němu měla chovat trošku líp. Už před olympiádou v Tokiu jsem měla velké problémy s ramenem. Ani jsem to nikde neříkala, říkala jsem si, že to k tomu patří. Nikdy jsem nebyla člověk, který by si dělal alibi. To stejně nemá cenu, to nikoho nezajímá. Zranění má úplně každý. Ale začalo to být daleko víc nepříjemné, než když jsem byla mladší. A bolest je jiná.“
Letos jste s ní hodně bojovala, že?
„Včera se to ukázalo dost jasně, při rozcvičení mě zabolela achilovka, co jsem měla v květnu. Vydrželo to do Curychu. Ale i tak, bez nohy padesát devět docela jde…“ (úsměv)
Doléhalo na vás vědomí, že jde o poslední závod?
„Samozřejmě. Na jednu stranu to na mě ale víc doléhalo na Evropě s kamarády. Tam bylo šedesát lidí, neuvěřitelný zážitek. Nekonkrétní masa lidí pro mě není to, co beru. Jak byli v Mnichově kamarádi, byla jsem tam o patnáct let mladší.“
Co vám šlo hlavou při posledním pokusu?
„Bylo to jako každý nepodařený závod. Já jsem furt stejná. Když neprodám maximum, tak jsem naštvaná. Každý normální člověk by byl spokojený, že je v šesti nejlepších na světě, dostal se do finále v Curychu, kór v tomhle věku. Já jsem byla naštvaná, že se mi to nepovedlo.“
Věděly soupeřky, že se loučíte?
„Věděly… Holky jsou hrozně fajn, bavíme se. Je to úplně jiné než předtím. Končila i Kara Wingerová (vítězka Diamantové ligy – pozn. red.), moje dobrá kamarádka, byla několikrát v Praze, v úterý před Curychem jsme byly na večeři. Tohle byl její rok, ona si to hrozně moc zaslouží. Vrátila se po utrženém koleni. Všechny jsme se objímaly, bylo to hrozně moc hezký.“
Je to definitivní rozhodnutí?
„Určitě. Kdybych chtěla přeci jen někdy závodit, tak mě nezastaví. Ale na téhle úrovni už to asi nebude. Musím říct, že je to na jednu stranu úleva. Tenhle rok jsme pořád sledovali, aby mě někde nepíchlo, je to o něčem jiném. Myslím, že je úžasné, že jsem to dotáhla do jedenačtyřiceti let, a že se v tomhle věku loučím s medailí. V nejlepším je dobré skončit. A to je prostě teď. Všechno tak krásně zapadlo a bude se holt rozvíjet nová etapa života.“
Co máte v plánu?
„Já to úplně přesně nevím, určitě bych se chtěla dál angažovat na Dukle, pomáhat mladým atletům. Uvidíme, jestli mi to bude dávat takové uspokojení jako z toho sportu. Přece jenom jsem tím přenášela hodně emocí. To mě nabíjelo. Hledám činnost, která by mi něco podobného dávala. Ráda bych vrátila atletice, Dukle, co mi bylo dáno. Myslím, že je důležité mladé podchytit. Můj první trenér Ruda Černý byl v tomhle mistr. Dovedl hrozně moc českých hvězd, on je našel.“
Najdete takovou i vy?
„Vím, že když to člověk dělá s tím, že ji chce najít, tak ji nenajde. Musí to jít všechno tak nějak samo. Třeba mi ji pošle vesmír.“
