Když v roce 2016 získal na LOH v Riu zlatou olympijskou medaili, stal se Lukáš Krpálek jednou z českých sportovních ikon. Do jeho dojaté tváře, s níž divoce obíhal brazilské tatami po finálovém triumfu, byl vepsán smutek z nedávné smrti kamaráda, jehož fotku si pak vzal na stupně vítězů, i příběh jedné čtyři roky staré porážky… Vše teď nevšedně popsal v pořadu Top moment MALL.TV.
Úplně v začátcích prvního olympijského zlata v historii českého a československého juda stál vlastně lehký omyl. Když totiž malý Lukáš s bratrem hledal v Jihlavě levnější sport, než obligátní hokej, vzal je strejda na hodinu karate. „Ale pak jsme zjistili, že je to judo, že karate bylo hodinu před tím,“ vzpomíná teď s úsměvem Krpálek. Ale nový sport ho chytil a už u něj zůstal. Naštěstí.
Postupně tak mohl začít sbírat první úspěchy a medaile, na svou první olympiádu do Londýna v roce 2012 už odjížděl jako bronzový medailista z mistrovství světa a možný černý kůň turnaje. Jenže ve čtvrtfinále přišel těžký direkt.
V zápase s Rusem Tagirem Chajbulajevem Krpálek dlouho vedl, v poslední minutě se ale všechno sesypalo... Dvaadvacetiletý český bojovník vsadil na boj na zemi a svého soupeře měl pod kontrolou, Rus ale dokázal kontrovat a nakonec se z postupu radoval on.
Paradoxně i díky Krpálkově nezištné povaze. On sám totiž Rusům před časem tuto techniku ukázal. „Rád někomu něco předávám, ukážu, když za mnou přijde... On se na to naučil obranu a na olympiádě mě takhle porazil,“ vzpomíná s odstupem. V té chvíli se pro něj zhroutil svět. „Bylo to pro mě něco hroznýho, šel jsem do průchodu, kudy odcházeli ostatní, a půl hodiny tam brečel...“ popisuje Krpálek. S porážkou se dlouho nemohl smířit. „Nebyl den, abych na to nemyslel,“ přiznává pro seriál Top moment.
Až po téměř dvou letech přišlo rozhřešení. Chajbulajev čekal Krpálka v semifinále MS 2014 a výborně nachystaný Čech Rusa porazil. „Až v ten moment to ze mě spadlo a mohl jsem to hodit za sebe. Říct si, že něco špatný bylo k něčemu dobrý…“ ulevuje si i po letech. Ve finále pak na vlně euforie Krpálek získal první titul mistra světa, který ho automaticky zařadil mezi uchazeče o medaili z dalších olympijských her v Riu 2016.
Jenže nějaký čas před Hrami v Brazílii se mu vůbec nedařilo, deka na něm ležela tak dlouho, že už uvažoval i o pomoci sportovního psychologa. Nakonec se ale z krize prokousal sám. „Vždycky jsem si psal poznámky, co jsem dělal dobře, co špatně, jak bych měl nastupovat, co bych neměl dělat před zápasem… A před Masters jsem si sednul, všechno si přečetl, vsugeroval si to do hlavy… a najednou to byl úplně jiný závod. Takže jsem odjížděl s tím, že jsem spokojený a žádného sportovního psychologa nepotřebuju a s tím jsem odlétal na olympiádu.“
Tam šlo všechno podle plánu, první chvíle euforie prožil už v semifinále s Cyrillem Maretem, s nímž právě před olympiádou prohrával. „Ten pocit, když jsem ho držel v držení, tak to bylo něco nádhernýho. To byl ten moment, pro který jsem celý ty roky trénoval. Byl to můj sen, vybojovat medaili na olympiádě,“ vyznává se Krpálek. Stříbro měl už v tu chvíli jisté, pod vrcholem ale končit nechtěl.
Krásný finálový souboj s Elmarem Gasimovem z Ázerbájdžánu pro sebe urval v poslední minutě. „Když dopadl na záda a rozhodčí zvedl ruku, že je to ippon… To byl pro mě nejkrásnější sportovní okamžik. Do tý doby i doteď,“ má jasno Krpálek, který si pak na stupně vítězů vzal fotku nedávno zesnulého kamaráda Alexandra Jurečky.
„Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych tu olympiádu dokázal vyhrát…“ vyznává se třicetiletý bojovník, který se z Ria vracel za manželkou a měsíčním synem Toníkem. „Dát malýmu tu medaili na krk, to bylo něco nádhernýho,“ rozněžní se téměř dvoumetrový obr, který teď pracuje na dalším snu - uspět v královské kategorii nad 100 kilo. Titul mistra světa už získal, dalším mezníkem jsou olympijské hry v Tokiu...
