Gólům spíš zabraňoval, ale občas se mu zadařilo i na druhé straně. Tomáš Řepka nejvíc vzpomíná na trefu proti Teplicím, protože znamenala pro Spartu titul. „Pro mě byl každý gól úspěch. Vždycky jsem si říkal, jestli je to vůbec možné. Občas jsem si to uvědomil až za minutu, že mě všichni plácají a lidi řvou,“ vysvětluje bývalý obránce reprezentace, West Hamu či Fiorentiny.
„Bylo mi pět let a vyrůstal jsem v takové malé valašské vesnici Brumov-Bylnice. Tam mě moje tety přivedly k fotbalu. Chodily se mnou na fotbaly, na zápasy. Bylo to nádherné a krásné prostředí. Rád na ta léta vzpomínám.
Paradoxně jsem začínal jako brankář. Na vesnici kluků moc nebylo. Na každý zápas jsme se potkávali a počítali, zda to vůbec odehrajeme. V té době chyběl gólman, tak jsem šel do brány. Moc mi to nevyšlo, příští zápas jsem už hrál záložníka. Tam to také nebylo ono, nebyl jsem moc běhavý. Ačkoliv kluk z vesnice, běhání jsem nemiloval. Tak nakonec, jak se říká, nemáš fleka, hraješ beka, mě dali tam. To mi zůstalo doteď.
Na cestě do ligy jsem paradoxně přeskočil všechno, co se dalo. Měl jsem to o to těžší, že jsem vůbec nehrál dorostenecké soutěže. V Gottwaldově byla tělovýchovná střediska mládeže, to byl mladší dorost. A pak jsem šel do Ostravy. Koupili mě jako dorostence. Moc zápasů jsem neměl a hned po dvou měsících jsem skočil do ligy. V šestnácti.
Můj první ligový gól už je pravěk. (úsměv) Myslím, že to bylo v roce 1992 ještě ve federální lize, ale nechci si vymýšlet, proti komu to bylo. V mládežnických kategoriích padají branky jak na běžícím pásu. Prožíváte je jako kluk, fotbal máte rádi. V dospělém fotbale je to jiné, moc jich nepadá a jde tam o jiné body. O to jsou pak i emoce umocněnější.
Gólů, natož krásných, jsem moc nedal, to je pro mě science fiction. V kariéře v lize jich bylo možná dvanáct za celou dobu. Vždycky jsem si říkal, zda je to vůbec možné, že to tam padlo, tomu jsem nikdy moc nevěřil. Občas jsem si uvědomil až za minutu, že mě všichni plácají a lidi řvou. Pro mě to bylo opravdu hodně sváteční.
Nejdůležitějším gólem, když budu brát českou ligu, byl ten proti Teplicím, který znamenal titul. To je bez debat. Když jsem se na něj díval zpětně, vypadalo to, že už to gólman měl. Šlo o centr od Igora Žofčáka z rohu, míč se k němu vrátil a on ho dával znovu. Já jsem ve vápně zůstal, naběhl si a trefil to po levé straně gólmana. Lízalo mu to konečky prstů, zaplaťpánbůh, že mu to netrefilo celou ruku, a míč zapadl za tyč. Úžasný pocit! Oslava byla bláznivá. Možná to vypadalo, že jsem tomu ani nevěřil. Utíkal jsem, pak upadl, pak udělal kotoul. Ty lidi, hrozná euforie.
V zahraničí to bylo jiné. Nehrajete před domácím publikem. V uvozovkách nehrajete za svůj tým, jako když jste sparťan a hrajete za Spartu. Já se trefil za Fiorentinu poprvé v italském poháru proti Parmě. Nohou po rohovém kopu. Trmavrma ve vápně a já dorazil na levou tyč podél gólmana. Takový ušmudlánek. Druhý gól už byl hlavou.
V reprezentaci se mi povedlo skórovat v kvalifikaci na EURO 2000. Doma se Skotama jsme prohrávali 0:2, pak Pavel Nedvěd kopal roh, já si naběhl, z první tyče jsem to jen lízl a spadlo to k té druhé. Tím se to nastartovalo a nakonec jsme zápas otočili na 3:2 díky gólům Pavla Kuky a Dina Kollera.
Pro mě fotbal znamenal úplně všechno. Mám to rozdělené. Jedna životní kapitola skončila. Teď začíná realita, druhá kapitola. Jednou si chci říct, která kapitola byla lepší. Teď už jsem jen jako fanoušek a fotbal stále miluju a milovat budu. Fotbal je krásná věc, ale s postupem času zjistíte, že to není úplně všechno.“
