Před dvěma roky opustil Švédsko a mnozí jeho nástup na svaz vnímali jako příchod spasitele. Byl ve světě, ví, kudy se ubírá, zná nejnovější trendy. A ty nám teď ukáže. Český hokej půjde kupředu! Tak se mluvilo. Proto zpráva Sportu z minulého týdne o Lenerově chystaném angažmá na Spartě mnohé zaskočila i zklamala. Bývalý kouč reprezentace však odmítá, že by na základě negativních reakcí svoje plány přehodnotil.

Proč jste tedy nakonec do Sparty neodešel?
„Předně chci říct, že nevím, kde se informace o mém hotovém nástupu na Spartu vzala. Nikdy jsem nechtěl opustit svaz, nežádal o uvolnění. Mými učiteli a vzory byli profesor Kostka, Luděk Bukač, Pavel Wohl, kteří vedle účinkování v klubu působili i na akademické půdě. Říkám to proto, že i tohle je má filozofie. Ano, nabídka ze Sparty přišla, za tu dobu, co jsem na svazu, zdaleka nebyla první. Ozvaly se švédské kluby, ruské. Ale třeba Rusko bych nikdy nevzal, já mám na ně averzi. Sparta byla zajímavá tím, že jsem viděl možnost propojit vize, které jsme s kolegy nastavili na svazu, s trénováním v klubu. Kdybych utekl ze svazu, nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla.“

Debaty se Spartou se ale v tomto duchu vedla, nebo ne?
„Jednání proběhla, nesla se v tom duchu, do jaké míry bych mohl současně pracovat na ČSLH. V tomhle jsme nenašli společnou řeč. Petr Bříza (předseda představenstva) chtěl, abych působil pouze na Spartě. Vypadalo to nadějně, s Ríšou Žemličkou bychom si rozdělili kompetence tak, aby byl každý spokojený. Měl by určitě větší pravomoci než za Pepíka Jandače. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo a já věřím, že výsledek jednání je dobrý i pro svaz.“

Jste si jistý, že by vaše stoprocentní nasazení pro Spartu i pro svaz šlo skloubit?
„Jsem přesvědčený, že by to fungovalo. Chtěl jsem si na svazu nechat na starost mezinárodní program, vzdělávání trenérů, nejklíčovější otázky, které náš hokej potřebuje.“

Klíčové NE vzešlo od vás, nebo ze Sparty?
„Nevím, co říkal Petr Bříza, ale já měl od začátku pocit, že se těžko dohodneme. Petrovi jsem ve finále zavolal, že jeho představa je nereálná. Je to škoda. Jsem totiž přesvědčený, že má manažerská pozice potřebuje spojení s praxí. Přestože jsem na svazu teprve dva roky, začínám mít pocit, že se stávám zajatcem administrativy a malých problémů, které mě vysávají, berou energii a zápal. Lidi se na mě čím dál tím víc a víc obrací. Rodiče, trenéři…“

Copak pod sebou nemáte svoje lidi?
„Mám. Ale stejně se obrací většinou na mě. Ten kilometrový dopis stejně skončí u mě, abych rozhodl, kdo se tím bude zabývat. Být v pozici, o níž jsem usiloval, od těchto věcí bych se oprostil.“

Jakou roli ve vašem odmítnutí Sparty sehrál fakt, že by spoustu lidí v hokeji dráždilo, kdybyste plnil oboje role? A že by to řada lidí těžko snášela, o tom nepochybujte.
„Nezastírám, je to možné. Ale já přemýšlel o tom, jak to udělat, aby to šlo a ne, proč by to nešlo. Neřešil jsem, kdo všechno by si stěžoval. Trenérské řemeslo mě láká pořád. Ve vašem komentáři jste napsali, že jsem přeběhlík. Nevím, co tím myslíte. Být čtyři roky v Kanadě, čtyři roky doma i ve Švédsku, to nevnímám jako přebíhání. Kolik trenérů a kde vydrželo čtyři roky na jednom místě? Trenérská štace obvykle trvá rok a půl, dvě sezony. Nehledě na to, že vás cizina nesmírně obohatí, nakopne. Kdyby naši špičkoví kouči chodili ven a pak to dobré přenesli domů, bylo by to skvělé. A nemám na mysli Rusko, tam si to pořád dělají tak trochu po svém.“

V tom komentáři padla námitka, že byste odchodem do Sparty ztratil důvěru mnoha lidí, kteří do vás vkládali velké naděje při práci na svazu. I kdybyste na adrese ČSLH zůstal.
„Můj postoj ke svazu se ale nikdy nezměnil.“

Ale oni to tak vnímali.
„Já už se v tom, nechci vrtat. Stačil jeden článek. Vždycky jsem chtěl být zaměstnanec svazu, i kdybych trénoval Spartu. To se nepodařilo. Zůstávám dál na svazu, je pár dalších projektů, které chci dělat nově a stávající věci kvalitněji. Jestli se to podaří, uvidíme.“

Mluvíte o tom, že potřebujete praxi. Proč třeba netrénujete dvacítku nebo osmnáctku?
„Já vidím velkou výhodu v tom, že můžu být jednou u šestnáctky, jednou u sedmnáctky, příště u osmnáctky. Kdybych si vzal na starost jeden tým, ostatní bych ztratil z dohledu. A to nechci. Takhle mám možnost být na všech klíčových turnajích. Navíc jsme si sami na sebe ušili bič tím, jaký program jsme reprezentacím připravili. Tak bohatý sumář nikdo v minulosti neměl. V létě budeme mít čtyři kempy od šestnáctky po dvacítku, další akce každý následující měsíc. Sezonu protáhneme až do konce dubna novými turnaji. Děláme to proto, abychom se udrželi mezi světovou šestkou.“

Co do budoucna znamená aktuální osmé místo osmnáctky na domácím mistrovství světa? Za Německem, Švýcarskem, těsně před Lotyši a Dány.
„Její výsledek mě nevyděsil a zároveň nepřekvapil. Ta situace je vážná, alarmující, ve světě jsme někde na pozici šestého, sedmého místa. Speciálně tenhle ročník měl slabou sezonu, přestože měl nejlepší program za posledních deset let.“

Solidní dojem z šampionátu dvacítek a jejího páté příčky dostal rázem trhlinu, nemyslíte?
„Řeknu to takhle: všechno začíná od gólmana. A Petr Mrázek nás v kritických momentech podržel, pomohl nám vyhrát klíčový zápas s Amerikou. Díky tomu dvacítka dosáhla nejlepšího umístění za poslední roky, celkově hrála dobrý hokej. U osmnáctky tohle nevyšlo. Ale nejde to házet na její jednotlivce, tady jde o systém v našem hokeji.“

Naprosto zásadní je, zda hokejové hnutí vašim vizím věří. Dovedeme si představit, že někde jsou nadšení, ale jinde si říkají, ať si svoje trendy strčíte kamsi… Věříte, že za vámi lidi jdou?
„Předně musím zmínit, že to nejsou jen moje vize, ale vize celého sportovního oddělení. Poslední rok a půl fungují regionální trenéři, kteří jezdí i do malých měst zjišťovat situaci. Minimálně jednou do roka od nás přijede do každého oddílu návštěva, podnikne se seminář. Ohlasy jsou velmi pozitivní, naši pomoc berou. Pravdou je, že teď na to došly našetřené peníze, uvidíme, jak to změní červnová konference. Vím, na co narážíte, ale jsem si jistý, že naprostá většina trenérů náš směr kvituje. Za poslední dobu jsme vydali kolem stovky DVD, to předtím nikdy nebylo.“

A rozbalí ta DVD? Neleží naskládané někde v koutě kanceláře?
„To už je na nich. Naší prací je zajistit klubům maximální servis. Devadesát procent všech materiálů směřuje k mládeži. Nově vychází nádherný materiál A-Z hokej, absolutně srovnatelný s materiály, s nimiž pracuje Kanada, Švédsko. Za minulou sezonu proběhlo patnáct seminářů. Než jsem na svaz přišel, dělaly se asi čtyři. Nedávno jsme organizovali akci pro žákovské kategorie, dorazilo 220 trenérů, odezva byla úžasná. Nebo seminář pro dorost. Očekávali jsme 72 trenérů, přišlo jich 113. Za poslední rok nám přednášeli trenéři Phoenixu, Rangers, naši špičkoví kouči jako Pepík Jandač, Marian Jelínek, Lojza Hadamczik, Pepa Paleček. Do Chomutova na seminář jsem přivedl kouče švédského nároďáku Märtse, v Brně na osmnáctkách jsem se dohodl se Stevem Yzermanem na čtvrt hodiny povídání. Přišel a hodinu vyprávěl.“

Co řekl o českém hokeji?
„Že musíme víc pracovat, abychom se zlepšili. Steve vyprávěl, že v jeho nejlepších letech byli Češi a Rusové před Kanadou, teď je to obráceně. Neděláme špatně, ale všichni potřebujeme přidat.“

Ještě jednou se zeptáme, vážně cítíte, že v českém hokeji táhnete jedním směrem?
„Vnímám to rozdělené na třetiny. Ta jedna se nesmírně snaží, jde o hladové trenéry, objíždějí všechny semináře, vídáte je na tribunách. Sami od sebe jezdí do ciziny. Druhá část jsou trenéři, u kterých je šance přetáhnout je do třetiny první. A poslední skupina jsou ti, kteří tomu nedají nic navíc, jenom tak plují. Nezazlívám jim to, jsou přesvědčení o své cestě. Ta ale dopředu nevede.“

Kdy se vaše práce ukáže přímo na ledě? Na výsledcích šestnáctky, osmnáctky či dvacítky?
„Co na to říct jiného, než že jde o běh na dlouhou trať? Ale máme se od čeho odrazit. Jedna věc je zajímavá. V červnu děláme s mladými hráči intenzivní kempy, na začátku sezony jsme pak schopni konkurovat Rusům i Kanadě.“

A proč to nejde dál?
„Pak se kluci rozejdou do svých klubů. Neříkám, že všude pracují špatně, ale konkurence v oddíle není taková jako na mezinárodní úrovni. Velkou naději vkládám do nynější sedmnáctky, příští sezonu to bude osmnáctka. Vede ji Luděk Bukač mladší a vede ji výborně.“

To se uvidí. Co je vidět nyní, to je problém tzv. synáčků bohatých tatínků, kteří sponzorují klub, ale za to vyžadují prostor pro mladého v elitních formacích. Co s tím?
„To se jednoznačně děje, na toto téma dostávám kvanta dopisů. Tohle si musí vyřešit v sobě především rodiče a ti daní lidé v klubu. Tahle věc se z centrálního orgánu nikdy nepodaří utlumit, zastavit. To se nedaří v politice, v ničem. Když dostanu do ruky opakovanou stížnost, snažím se do zmíněného místa vyslat svého trenéra. Ať zjistí, o co jde. Během dvou, tří tréninku však nepoznáte, že je někdo protěžovaný. To si musí vyřešit trenér, manažer.“

Myslíte, že světová špička český hokej pořád respektuje?
„Ano. Jinak by s námi nechtěli hrát. Oni stále vidí, že jsme tzv. barevní. Nabídneme něco, co sami postrádají, jsme pro ně z jiného těsta, pořád něčím zajímaví. Myšlením, citem pro hru. Mohou se i od nás něco naučit. Je potřeba si uchránit určitou kvalitu, abychom s nimi pořád mohli hrát.“

Neztratí zájem pod vlivem slabších výsledků?
„Přes ně to nevypadá dobře, ale naštěstí pořád produkujeme individuality. Frka, Hertla, Jaškina, Faksu, Mrázka. Áčko má větší věkový rozptyl, je šance, že by ti kluci mohli dorůst. I v mládeži jeden rok můžeme ulítnout třeba na čtvrté místo, může se taky stát, že to bude naopak… S osmnáctkou jsme k tomu měli blízko. Ale nerad bych, abychom vypadli, protože dostat se zpátky je strašně těžké. Proto ten program a opatření, abychom se udrželi. To je krátkodobý cíl, dlouhodobě chceme ovlivňovat nábory a žáky. Pokud se to podaří a my v tom proudu udržíme dvacet, třicet tisíc hráčů, je šance, že dorostou a my budeme zase na medailových pozicích.“



Budete na svazu ještě u toho?
„Může se to stát, protože každým rokem, co nebudu trénovat, mi bude ujíždět vlak a už mě nikdo ani nebude chtít. Nikdy jsem se nenabízel, někdo zavolal, tak jsem šel. Nebo ne. Jestli to přijde ještě za rok, za dva, nevím. Chuť do každodenního trénování určitě mám, fyzicky a mentálně se cítím pořád čerstvej. Tohle nechci opustit, ačkoli se člověk vystavuje riziku. Přišel jsem na svaz s tím, že chci pomoci, dát dohromady partu lidí, kteří něco nastaví. Ale sám jsem netušil, na jak dlouho.“

Kolik let považujete za přiměřenou dobu?
„Za dva roky za vámi není vidět žádná hmatatelná práce. I to bylo jedním z důvodů, proč jsem se takhle v případě Sparty rozhodl. Třeba to budu dělat deset let. Vidím Tommyho Boustedta ve Švédsku. Taky trénoval, šel na svaz a cítil tu odezvu v klubech. Jeho ta práce naplňuje.“

Jak do toho všeho zapadá účast Karlových Varů v mládežnické lize MHL, jež je řízená z Ruska a kterou tedy nemůžete ovlivnit?
„To je velký otazník. Uvidíme. Ve Varech vstup do Moloďožky zdůvodňovali tak, že když tam nepřejdou, sedm hráčů jim zmizí do Kanady. Tohle je šance, jak je udržet v Evropě. Proto bych nejraději, abychom vytvořili nejlepší podmínky přímo u nás.“

Dělají něco třeba ve Švédsku líp, než my?
„Ani bych neřekl. Tréninky jsou podobné, ale rozdíl spočívá v tom, že to dělají pořád. Dnes a denně. Jarda Jágr taky donekonečna zkoušel tutéž kličku, v Kladně i Pittsburghu ho nechali hrát i se všemi jeho chybami. A dopracoval se ke genialitě. Problém je taky strava. Dneska taky spousta kluků trénuje ve velkém objemu a jsou takoví (ukazuje malíček). My jsme nejtitěrnější. I to chceme dotáhnout. Rodiče dávají velké peníze na individuální akce, ale nevadí jim, že ti kluci jedí housky místo pořádného kusu masa.“



S čím absolutně nepohnete?
„Určitě je to škola. Rodiče a hráči si myslí, že se budou živit jen hokejem. A když ne, odkládají to do budoucna, místo aby pochopili, že hokejem se slušně zabezpečí jeden hráč z dvaceti. A ti další? Deset z nich to nikam nedotáhne. Ale i když se zabezpečí, stejně budou chtít něco dělat. Málokdo z nich si vystačí s tenisem nebo ležet na pláži. Budou chtít dělat trenéra, manažera, obchodníka. Tam mít střední školu, je obrovská výhoda. V tomhle je svět strašně daleko před námi.“

Možná i v tom, že s juniorskou reprezentací Finska jezdí učitel…
„A s Kanaďany taky. To je další projekt, který mám ještě v hlavě. Udělat sedmnáctku, která by do Vánoc vycestovala, být deset dní ve Finsku, pak třeba ve Švédsku, Rusku, v Kanadě a pak hráče vrátit do klubů. Tak to má Mannheim, Švýcaři, Američani. Pak je otázka učitelů, kteří se hráčům budou věnovat. A možná, že by se i víc učili.“

Na svazu zůstáváte, nicméně nemůže po konferenci přijít obrat a konec plánů? Může…
„Já věřím, že je to dobře nastavené a nic se nezmění. Ale pokud by se mělo všechno změnit ve smyslu, že to je špatně, sportovní oddělení není třeba a neměly by se dělat semináře, pak budu asi opravdu hledat místo jinde. Buď budu pracovat v pozitivním prostředí, které se slučuje s mojí filozofií, anebo to opravdu nemá cenu.“